Rogožarski SIM-VI

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rogožarski SIM-VI
Rogožarski SIM-VI
Rogožarski SIM-VI
Určenícvičný a sportovní letoun
VýrobceRogožarski
ŠéfkonstruktérSima Milutinovič
První let1937
Zařazeno1937
Vyřazeno1941
UživatelJugoslávie
Výroba1937–1938
Vyrobeno kusů2
VariantySIM-VI, SIM-VIa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rogožarski SIM-VI (srbsky: Рогожарски СИМ-VI) byl jednomotorový, dvoumístný dolnoplošník navržený jako cvičný letoun v Jugoslávii před druhou světovou válkou. Byl navržen a postaven v bělehradské továrně Prva Srpska Fabrika Aeroplana Živojin Rogožarski.[1]

Walter Mikron 4-II a Rogožarski SIM-VIa

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Letoun SIM-VI byl navržen inženýrem Simou Milutinovičem, konstruktérem a technicko-výrobním ředitelem firmy Rogožarski v letech 1935–1941,[2] na počátku 30. let jako levné, cvičné letadlo s cílem usnadnit a levně provozovat výcvik pilotů a současně by umožnilo popularizaci a rozšíření jugoslávského sportovního letectví. Projekt byl pozastaven až do roku 1936, kdy byly vytvořeny podmínky pro stavbu prototypu. První zkušební let se uskutečnil až v roce 1937, přestože letadlo bylo zavedeno do leteckého rejstříku již v roce 1936 pod imatrikulací YU-PDX.[3]

Ihned po dokončení letových zkoušek SIM-VI provedl Milutinovič další úpravy, takže na konci roku 1937 měl Rogožarski novou variantu tohoto letounu, která byla označena SIM-VIa. Druhý letoun získal imatrikulaci počátkem v roce 1938 a létal s označením YU-PEZ.[3]

SIM-VIa (Aerophile červen 1938)

Popis letounu[editovat | editovat zdroj]

Letadlo bylo určeno pro civilní použití, pro výcvik sportovních pilotů, demonstrační lety a cestování.[4] Bylo to lehké školní a sportovní letadlo, samonosný dolnokřídlý jednoplošník. Dominantně použitým materiálem na křídlo a trup bylo dřevo. Lichoběžníkové křídlo se zaoblenými konci mělo tenký profil, který se směrem k okrajům snižoval. Bylo potaženo částečně dýhou, částečně plátnem. Na každé straně byla křídla potažena lisovanými drátěnými pásky. V trupu, potaženém dýhou, byla dvě sedadla v tandemovém uspořádání, zadní pro pilota, přední pro žáka. Přední sedadlo bylo umístěno přesně v těžišti letadla.[1] Řízení letounu bylo pro výcvikové účely zdvojené.[5]

Kormidla byla svařena z ocelových trubek a potažena plátnem. Vodicí plochy byly dřevěné a vyztuženy navzájem dvojitými profilovými dráty. Všechny části řídicího ústrojí i kormidla byla uložena na kuličkových ložiskách. Podvozek tvořily dvě samonosné nohy, upevněné na předním podélníku křídla. Každá noha se skládala ze dvou částí, z nichž horní obsahovala sloupec pružících gumových kroužků; dolní část se při pérování zasouvala do horní části a nesla ve svém spodním rozvidleném konci kolo s nízkotlakou pneumatikou.[1]

Rogožarski SIM-VIa a motor Walter Mikron 4-II

Zvýšení výkonu motoru u varianty SIM-VIa vyžadovalo posílení základní konstrukce letounu, kterou Milutinovič využill k obecnému zlepšení vlastností letadla. Relativní tloušťka křídla byla zvýšena ze 6 % na 15 %, což posílilo křídla a bylo možné odstranit vyztužující drátěné pásky. U tohoto modelu byla křídla pokryta lepenkou do poloviny délky namísto plátna, což vedlo ke zlepšení celkové tuhosti letadla. To také umožnilo vylepšit podvozek a aerodynamické vlastnosti, zatímco hmotnost se jen mírně zvýšila (o 15 kg).[6]

Motor byl zavěšen pružně na loži z ocelových trubek. Spádová palivová nádržka o obsahu 60 litrů byla umístěna v klenbě trupu před předním sedadlem, olejová nádržka o obsahu 8 litrů dole za motorem.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Po úspěšném testování a registraci byl letoun SIM-VI zakoupen Ústřední správou Aero Clubu, který ji použil při leteckých výstavách a pro výcvik sportovních pilotů. Letadlo se nedostalo do sériové výroby, protože nemohlo být použito na menších a nedostatečně vybavených letištích existujících ve středním Srbsku.

Letové testy, které byly provedeny na letišti Zemun, prokázaly, že SIM-VIa měl o něco lepší výkon než jeho předchůdce a byl lepší i v letových vlastnostech. I druhý letoun byl zakoupen Ústřední správou Aero Clubu. Letadlo bylo používáno až do začátku dubnové války v roce 1941 na sportovních soutěžích, pro výcvik pilotů a bylo vystavováno i na leteckých výstavách. Piloti, kteří létali s tímto letadlem, prohlašovali, že letadlo bylo snadno ovladatelné a dobře "létatelné". Přesto ani tato upravená verze SIM-VIa navzdory dobrým vlastnostem a relativně nízkým výrobním nákladům se nedostala do sériové výroby, protože nebyl prolomen tradiční empirický přístup (jen robustní a výkonné letadlo je dobré letadlo).

Walter Mikron I (1934)

Pilot a inženýr Milivoj Arsenijevič pilotoval na přelomu srpna a září toto letadlo v Letecké soutěži státy Malé dohody 1938. Během soutěže letadlo uletělo asi 3 274 km a dosáhlo průměrné rychlosti 151,01 km/h. Arsenijevič obsadil v kategorii IA celkově 8. místo.[7]

Těsně před vypuknutím dubnové války bylo jedno letadlo zařazeno do Jugoslávského královského letectva jako kurýrní letadlo, ale bylo zničeno během německého bombardování letiště Lazarevac 7. dubna 1941.[5]

Walter Mikron 4-II (1936)

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Rogožarski SIM-VI
Varianta s motorem Walter Mikron I o výkonech: jmenovitý, nominální – 36,8 kW / 50 k při 2550 ot/min, vzletový, maximální výkon – 39,7 kW / 54 k při 2800 ot/min
Rogožarski SIM-VIa
Druhá varianta s upraveným profilem křídla, rozpětím zkráceným o 10 cm, prodlouženým trupem o 11 cm a s motorem Walter Mikron 4-II o výkonech: jmenovitý, nominální – 44,1 kW / 60 k při 2600 ot/min, vzletový, maximální výkon – 45,6 kW / 62 k při 2800 ot/min

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Údaje pro SIM-VIa dle[1][8]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 160 km/h
  • Cestovní rychlost: 120 km/h
  • Nejmenší rychlost: 70 km/h
  • Dostup: 5 000 m
  • Dolet: 720 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rogožarski SIM-VI na anglické Wikipedii.

  1. a b c d SCHMID, ing. Nová jugoslávská letadla Rogožarski. Letectví. Srpen 1938, roč. XVIII. (1938), čís. 8, s. 320. Dostupné online. 
  2. AUBRECHT, Richard. Prva srpska fabrika aeroplana Živojin Rogožarski AD [online]. Nelahozeves: Občasné sdružení valka.cz, 2.11.2010 [cit. 2019-11-30]. Dostupné online. 
  3. a b Civil Aircraft Register - Yugoslavia [online]. airhistory.org.uk [cit. 2019-11-11]. Dostupné online. 
  4. JANIČ, Čedomir; PETROVIČ, Ognjan (2011). Short History of Aviation in Serbia. Beograd: Aerokomunikacije. s. 1–16., ISBN 978-86-913973-2-6
  5. a b SIM-VI [online]. Уголок неба (airwar.ru), 2015 [cit. 2019-11-29]. Dostupné online. 
  6. Станојевић, Драгољуб.; Чедомир Јанић (12/1982.). "Животни пут и дело једног великана нашег ваздухопловства – светао пример и узор нараштајима". Машинство 31: стр. 1870–1871.
  7. BERVIDA, J. ing. Závod turistických letadel kolem Malé dohody. Letectví. Září 1938, roč. XVIII. (1938), čís. 9, s. 336–345. Dostupné online. 
  8. RŮZHA, Zd. ing. Letadla v soutěži státy Malé dohody. Letectví. Září 1938, roč. XVIII. (1938), čís. 9, s. 345–348. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GUNSTON, Bill (1989). World Encyclopaedia of Aero Engines (2nd ed.). Wellingborough: Patrick Stephens Ltd. ISBN 1-85260-163-9.
  • Encyclopedia of World Aircraft. Prospero Books. ISBN 1-894102-24-X.
  • JOVANOVIČ, dr. Branislav (2002). "Vazduhoplovna industrija Jugoslavije (I)". (v srbštině). Beograd: Аеромагазин. Бр.52: s. 26–28.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]