Přeskočit na obsah

Ritus (křesťanství)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte rozcestník: Ritus

Ritus či obřad je náboženský termín z prostředí křesťanských církví, který označuje celek zvyklostí, liturgických předpisů, právních nařízení, apod. Pojem ritus se nejčastěji používá s ohledem na způsob sloužení bohoslužby. Tento pojem ale zahrnuje také liturgické, teologické, duchovní a právní dědictví, které je charakteristické pro jednotlivé církve a jimi užívanému ritu. Každá křesťanská církev se hlásí k určitému ritu, zároveň je ale možné, aby více církví užívalo jeden společný ritus; v takovém případě tyto církve sdílejí stejnou formu bohoslužby, avšak v teologických otázkách se mohou lišit.[p 1] Může vztahovat na posvátný obřad (např. pomazání nemocných), který může, ale nemusí mít status svátosti v závislosti na křesťanském vyznání (v římském katolicismu je pomazání nemocných svátostí, zatímco v luteránství nikoli). Toto použití ritu se liší od odkazu na rodiny liturgických ritů, jako jsou např. byzantský a latinský liturgický ritus.

Rodiny liturgických ritů

[editovat | editovat zdroj]
Oltář pro božskou liturgii
Hlavní článek: Rodina liturgických ritů

Každá křesťanská církev je charakterizována jedním ze šesti ritů, z nichž pět je spojeno s východním křesťanstvím, a jeden se západním křesťanstvím. Západní církev používá pro bohoslužbu termín mše, resp. mše svatá. Východní církve používají pro bohoslužbu termín božská liturgie. Z těchto bohoslužeb se pak odvíjejí jednotlivé rity. Tradice rozeznává několik východních božských liturgií:

Starobylé východní církve slouží koptskou liturgii sv. Basila.

Východní liturgické rity

[editovat | editovat zdroj]
Viz též: Východní katolická liturgie

Ve východních církvích existuje pět hlavních liturgických ritů (rituálů). Jednotlivé církve v rámci jednoho ritu se pak od sebe liší svým kulturním vnímáním daného ritu. Východní liturgie byla blíže lidu díky upřednostňování lidových jazyků a využívání symbolů:

  1. alexandrijský ritus s liturgií sv. Marka, koptskou (sv. Cyrila Alexandrijského, Řehoře z Nazianzu, sv. Basila) a etiopskou;
  2. arménský ritus, který vzešel z byzantského ritu, obsahuje prvky syrské a latinské liturgie;[4]
  3. byzantský ritus (zvaný též konstantinopolský) s liturgiemi sv. Basila, sv. Jana Zlatoústého a předposvěcených darů;
  4. východosyrský ritus neboli chaldejský s liturgiemi nestoriánskou, chaldejskou a syromalabarskou;
  5. západosyrský ritus neboli antiochijský ritus s liturgií sv. Jakuba, a s melchitskou, jakobitskou a maronitskou liturgií.
Oltář pro Tridentskou mši (či Mši Pavla VI. slouženou zády k lidem)

Západní liturgický ritus

[editovat | editovat zdroj]
Viz též: Latinské liturgické obřady
  1. římský ritus, který má svou řádnou formu (lat. forma ordinaria) v podobě Mše Pavla VI. a mimořádnou formu (forma extraordinaria) v podobě Tridentské mše

Tuto západní klasickou liturgii (v různých malých obměnách) užívá více než polovina křesťanů. Jde o vnější projevy víry, označované jako obřady. Jedná se o sociální jednání smyslově dostupné, kde je důležitý i prostor a čas. Společnými prvky shromáždění církve jsou:

  • čtení z Bible a výklad (kázání, homilie);
  • modlitby: mohou být předem určené i improvizované, individuální, společné a formou mluvenou i zpívanou;
  • symbolické úkony: svátosti (např. křest, biřmování, eucharistie, manželství);
  • místo konání: především kostel (nebo chrám, svatyně), kde jsou viditelně uspořádána místa pro jednotlivé činnosti a osobu vedoucí obřad.[5]

Mezi rity příbuzné s římským (tj. rity západní) v současnosti patří např. ambrosiánský či mozarabský ritus. Dále kdysi existovaly i jiné západní rity jako např. severoafrický, galikánský či keltský ritus. Části některých západních mnišských řádů zachovávají také své rity, zde patří např. dominikánský či karmelitánský ritus.

Rity a svátosti

[editovat | editovat zdroj]

Katolicismus

[editovat | editovat zdroj]
Oltář pro Mši Pavla VI., slouženou čelem k lidem

V katolické církvi se „obřad“ často vztahuje k tomu, co se také nazývá svátost a příslušné liturgie založené na liturgických jazycích a tradičních místních zvycích, stejně jako obřady spojené se svátostmi. V křesťanském katolicismu je například svátost pomazání nemocných/poslední pomazání jedním ze svátostných obřadů, protože se udělují někomu, kdo umírá nebo umíral. Dalšími jsou svátost smíření a eucharistie (podávaná jako viatikum v případě umírajícího). Od Druhého vatikánského koncilu se pomazání nemocných uděluje těm, kteří jsou vážně nemocní, ale nejsou nutně v bezprostředním nebezpečí smrti. Dalším příkladem je obřad křesťanské iniciace dospělých.[6] Termín „ritus (obřad)“ se začal hojně používat po Druhém vatikánském koncilu. Ačkoli se „obřad“ často spojuje s přijetím „svátosti“, je technicky nesprávné říkat, že člověk přijal „obřad“, protože svátost je to, co se přijímá při obřadu. Obřad se skládá z modliteb a úkonů, které vysluhovatel svátosti při udělování svátosti provádí. Proto je nesprávné říkat, že se někomu dostalo „posledních obřadů“, protože tento člověk skutečně přijal „poslední svátost“, a to služebníkem při obřadu, který vykonal „svátostný obřad“.

Protestantismus

[editovat | editovat zdroj]

V mnoha protestantských křesťanských denominacích se slovo obřad často používá právě pro důležité obřady, které nejsou považovány za svátosti nebo ordinaci. V 39 článcích anglikánského společenství a v článcích náboženství metodistické církve se uvádí, že „existují dvě svátosti, které Kristus, náš Pán, ustanovil v evangeliu, a to křest a večeře Páně.“[7][8] V anglikánské a metodistické tradici se proto za obřady považují: „biřmování, smíření (vyznání hříchů), manželství, svěcení a pomazání nemocných“.[9] Podobně „obřady moravské církve jsou biřmování, manželství a svěcení.“[10] V luteránské tradici se za luteránské svátosti považují křest, svatá eucharistie a zpověď s rozhřešením, zatímco biřmování, pomazání nemocných, manželství a svěcení jsou obřady. Pokud jde o liturgii, západní luterské církve používají obřady založené na Formula Missae, zatímco východní luterské církve používají byzantský obřad.[11]

  1. Srovnání z pohledu CCEO (Kodexu kánonů východních cíkrví) kán. 28: „Obřad je liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví, odlišující se kulturou a historickými okolnostmi národů, které se projevuje ve způsobu života víry vlastním každé církvi sui iuris.“

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rite (Christianity) na anglické Wikipedii.

  1. The Divine Liturgy of St. John Chrysostom [online]. liturgies.net [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. The Divine Liturgy of the Holy Apostle and Evangelist Mark [online]. liturgies.net [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. The Divine Liturgy of James [online]. liturgies.net [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. PAPOUŠEK, Dalibor; ALEŠ, Pavel. Ritus. In: Helena Pavlicová a kol. Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám. Praha: Mladá Fronta, 1994. S. 274.
  5. ŠTAMPACH, Ivan O. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2008. S. 119–120. 
  6. What Are the Last Rites? [online]. beliefnet.com [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. (angličtina) 
  7. Třicet devět článků, článek XXV.
  8. Články náboženství, článek XVI.
  9. LONSDALE, Akasha. Do I Kneel or Do I Bow?: What You Need To Know When Attending Religious Occasions. [s.l.]: Kuperard, 2010. ISBN 9781857335347. S. 20. (angličtina) 
  10. Rites and Sacraments of the Moravian Church [online]. Moravian Church of North America, 2000, rev. 2017-05-11 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. (angličtina) 
  11. WILKINS, Ronald J. Religion in North America. [s.l.]: Wm. C. Brown, Religious Education Division, 1984. Dostupné online. ISBN 9780697019301. S. 159. (angličtina)  „Ostatní svátosti křesťanské tradice – biřmování, manželství a svěcení – jsou pro luterány pouze obřady církve.“

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]