Richard Weiner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Richard Weiner
Narození 6. listopadu 1884
Písek
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 3. ledna 1937 (ve věku 52 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání novinář, chemik, romanopisec, spisovatel a básník
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard Weiner (6. listopadu 1884 Písek[1]3. ledna 1937 Praha) byl český básník, prozaik a publicista, v jehož tvorbě jsou nejvýraznějšími prvky rysy expresionismu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1902 vystudoval gymnázium a o čtyři roky později chemii – obor pivovarnictví, před nímž však záhy dal přednost literatuře. Za první světové války prošel mobilizací (bojoval v oblasti Srbska), ale roku 1915 musel být z vojenské služby propuštěn pro nervový kolaps. Po skončení války v roce 1918 se začal orientovat na publicistickou činnost, nejprve v redakci Lidových novin, rok poté jako jejich dopisovatel z Paříže. Další sbírky vydal až na konci dvacátých let.

Z Paříže psal fejetony, politické články i recenze děl francouzské literatury. Dlouhodobý pobyt ve Francii a kontakt s tamními umělci měl výrazný vliv na charakter jeho tvorby.

Weiner - básník je považován za jednoho z výrazově nejkomplikovanějších autorů české literatury. Vlivy v jeho poezii zahrnují odkazy na lidové říkanky, formy českého barokního básnictví (Bedřich Bridel, Adam Václav Michna z Otradovic), stejně tak jako český symbolismus (Otokar Březina, Otakar Theer), a samozřejmě řadu podnětů z francouzské literatury (Guillaume Apollinaire, Le Grand jeu). Velkým tématem Weinerovy poezie je téma mystiků: dobrovolné přijetí břímě neuvědomělé viny a trestu za ni. Je možné, že toto vyplývalo i z Weinerovy trojí cizoty ve světě - cizoty Žida (zřeknuvšího se navíc své víry), cizoty homosexuála a cizoty emigranta.

Weiner, nazvaný Václavem Černým "Janem Křtitelem české moderní poezie" přitom ve svých sbírkách dlouho o pozici výsostného básníka bojoval. Jeho rané sbírky jsou spíš dokladem hledání výrazu a až na výjimky jednotlivých čísel nejsou dodnes považovány za rovnocenné jeho vrcholným sbírkám z dvacátých let. Kromě toho je třeba zdůraznit, že i tyto jsou natolik výrazově složité, že se nikdy nestaly učebnicovými, ani hojně citovanými, ani masově oblíbenými. Přitom například básnická skladba Mezopotámie snese srovnání s největšími poémami české literatury 20.století.

V próze dozrál Weiner rychleji, jeho expresionistické povídkové sbírky Lítice a Škleb patří dodnes mezi nejčtenější součást jeho odkazu. Podnětem pro jejich napsání byla Weinerova přímá zkušenost z První světové války, zaznamenaná úzkost se v nich vyvíjí v odcizení od reálného světa, v jehož vidění autorem se mísí realita a halucinace.

Weinerovy pozdní prózy jsou opět ovlivněné tvorbou o generaci mladších autorů surrealistické frakce Le Grand jeu a byly oceněny až generací Nového románu. Řadí se na čestné místo české experimentální prózy například vedle díla Milady Součkové.

Ve své době zůstal českými čtenáři nedoceněn, jeho vliv na další generace českých básníků byl však mimořádný, od Jiřího Ortena přes Jiřího Koláře až po Ivana Blatného[zdroj?].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • básnické sbírky Pták, 1913, a Usměvavé odříkání, 1916 – pod vlivem Karla Čapka a jiných ještě s prvky vitalismu
  • Netečný divák, 1917 – prozaický knižní debut – soubor povídek – a zároveň obrat k výrazně úzkostnějšímu pohledu na svět
  • Rozcestí, 1918 – básnická sbírka
  • Lítice, 1918 – velmi známá expresionistická povídková sbírka, psaná pod vlivem válečných zážitků a traumat
  • Škleb, 1919 – další známý povídkový soubor (např. povídka Prázdná židle)
  • Mnoho nocí, 1928 – básnická sbírka, patrně nejkomplikovanější Weinerovy texty
  • Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929 – básnická sbírka obsahující několik kratších próz
  • Mezopotamie, 1930 – básnická skladba, Weiner zde dospívá k až františkánskému oproštění a zřeknutí se sebe sama
  • Lazebník, 1929 – povídkový soubor; obsahuje povídku Ela (popis několikerého potkávání jedné ženy v různých rolích) - nelze poznat, co je pravda; často zasahuje vypravěč
  • Hra doopravdy, 1934 – dvojice delších próz "Hra na čtvrcení" a "Hra na čest za oplátku". Weiner se zde dostává na hranici abstrakce a filosofického textu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a obřízce

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Chalupecký, Jindřich: Richard Weiner, Praha 1947
  • Chalupecký, Jindřich: Expresionisté, Praha 1992
  • Langerová, Marie: Weiner, Brno 2000
  • Srp, Karel: Nepovědomé body. Josef Šíma, Richard Weiner a skupina Le Grand Jeu. In: Umění, 2004, vol. 52, č. 1, s. 11-36.

Ukázka[editovat | editovat zdroj]

Richard Weiner (z Mnoha nocí)

Prasklá kde duha se klene
nad vlastní radostí
tam kouzelná je země,
kde boží dvořanstvo dlí.

A jak by tam jiný pobyl,
když ti jen dospějou,
kdo vyhladit znali rozdíl
mezi vinou a zásluhou?

Žádná tam nesvítí hvězda
na cestu k Betlému.
(Rým ten by: Radosten hvízdá
slepý kos tam slepému.

Rým povinný velí však: Cizá
jímá mě úzkost a bdí,
počínáť strmá jízda
k výsostem šílenství.)

Zkušení vůdcové, vari!
Bojím se vašich věd.
Vy byste namíchali
v pokrmy moje jed.

A já bych už nerozuměl,
proč v oné zemi - jak dí -
každý kdo našel svůj úděl,
ho polekán opouští,

a schválně se oslepiv, zkouší
po vodách kráčeti,
a vystříhaje se souší
pevninu najíti.

A proč tam prasklé srdce
přístřeškem nejlepším,
proč nejmoudřejším rádcem,
koho nejvíc je konejšit.

Bolest proč právem lénním,
milostí velikou,
u věčném nad bohem bdění
oddechem, přestávkou.

Jakoby píšťaly varhan
duní sousoší korálů,
a chvalozpěvů orkán
strh klenbu azuru.

Útočnou spirálou kouří
těhotná ornice
a libí andělé krouží,
v bouřky se měníce.

Prchlivé blesky píší
věčnou tam kroniku
osudných tragédií
bez herců, bez svědků.

Osudných tragédií,
kde zhroucení otálí,
jež sveřepě z temna žijí,
kam zatkly svou tlapu pardalí.

Toho jsoucna zatvrzelého,
jež Minerva marně proklela!
Ó slova zapřeného
čirosti klamně zšeřelá!

Rozvorem těžké brány
(zaskříply rezavé veřeje)
k sýpkám kde nastřádány
sudby, hrnou se peřeje.

Beránčím rounem pění,
a muži spěchají,
za ranních kuropění
tu pěnu sbírají.

A obětavé ženy
časně si přivstaly
a kouzelnou tu vlnu
ruče spřádají.

A kdo se v šat ten oděl,
nic ho už netrápí,
a kdo se v šat ten oděl,
hoří závratí.

Matka tam robátko hýčká
a ví, že to dítě milené,
na jehož zavřená víčka
pálá špice tvorného plamene,

ji nepozná, až se vzbudí,
a ona, že ho už nepozná,
těsněj je k sobě tulí,
sedmiradostná, vítězná,

a s mramorovou tváří
uštknutí vzývá blažené,
jež lidská srdce sváří
v jediné, andělsky kamenné.

V té zemi korálové,
v té modré zemi šílené,
kde po tichých vodách plove
vypleté býlí naděje.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]