Perloočky
 Perloočky | |
|---|---|
 hrotnatka velká (Daphnia magna) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | členovci (Arthropoda) |
| (nezařazeno) | Pancrustacea |
| Třída | lupenonožci (Branchiopoda) |
| Podtřída | Phyllopoda |
| Nadřád | Diplostraca |
| Řád | perloočky (Cladocera) Latreille, 1829 |
| infrařády a čeledi | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Perloočky (Cladocera) nazývané též vodní blechy je řád malých vodních lupenonožců (Branchiopoda). Tvoří monofyletickou skupinu, která je tvořena asi 620 známými druhy[1] v 80 rodech a 11 čeledích. Vývojově pocházejí již z paleozoika. V Česku žije asi 90 druhů, nejznámější jsou hrotnatky (Daphnia).
Anatomie[editovat | editovat zdroj]
Perloočky jsou plovoucí korýši s tělem uzavřeným v dvojchlopňovém krunýři. Dosahují velikosti 0,2 až 6 mm (rod Leptodora až 18 mm).[1] Mají dva páry tykadel, první je malý a slouží jako smyslový orgán, druhý je mnohem větší, rozvětvený a používaný k pohybu. Na hlavě mají jediné velké pigmentované složené oko tvořené 22 ommatidii, které je vnořeno do hlavy a pokryto průhlednou pokožkou. Na jeho povrchu se nachází množství lesklých částic, které se lesknou jako malé perličky, což dalo perloočkám jejich jméno.[2] 4-6 párů drobných hrudních nožek fungují jako filtr ke získávání částeček potravy, u většiny druhů je zadeček zakončen drápkovitou vidličkou. Dýchají celým tělem nebo žábrami. Pohybují se jakoby skákavým pohybem pomocí svých obrvených tykadel - udělají několik temp, poté pomalu klesají dolů a následně opět udělají několik temp.
Cévní soustava[editovat | editovat zdroj]
Cévní soustava je otevřená, tvořená jednoduchým srdcem s kruhovitou svalovinou, které tepe 200–250krát za minutu. Srdce leží v čelistním článku hřbetní části těla. Hemolymfa je bezbarvá.
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
U perlooček dochází ke střídání generace rozmnožující se pohlavně a generace, která se množí partenogenezí, tento jev se nazývá heterogonie. V létě se jen samičky množí partenogenezí a tvoří také jen samičky. Na podzim se z neoplozených vajíček líhnou i samečkové, kteří brzy oplodní mladé samičky. V zimě se líhnou zimní vajíčka, uzavřena v párech v sedélku (schránce z chitinu = efipium). Díky této schránce dokáží přečkat i suché a chladné období.[2] Vývoj je přímý.
Ekologie, význam[editovat | editovat zdroj]
Perloočky obývají především sladké i slané kontinentální vody, přičemž preferují vody stojaté. Několik druhů je možno nalézt i v moři.[1] Společně s vířníky a klanonožci tvoří nejvýznamnější skupinu planktonních živočichů. Jako takoví jsou potravou ryb i dalších vodních tvorů. Samy se naopak živí fytoplanktonem (řasami a sinicemi), čímž zlepšují kvalitu vody.[1][2] Některé druhy jsou predátoři a živí se zooplanktonem.[1] Z toxikologického hlediska je důležitá jejich mimořádná citlivost na látky typu organofosfátů, která je srovnatelná s citlivostí plynové chromatografie. Zvláště hrotnatka velká (Daphnia magna) se používá jako testovací organismus k biologickým zkouškám toxicity; známým zástupcem tohoto rodu je i hrotnatka obecná (Daphnia pulex).
Lidé je využívají při různých vědeckých studiích, neboť se snadno množí, chovají a zkoumají.[1]
Taxonomie[editovat | editovat zdroj]
Rozdělení perlooček na podřády a čeledi:
Řád Cladocera Latreille, 1829
- Podřád Ctenopoda Sars, 1865
- Holopediidae Sars, 1865
- Sididae Baird, 1850
- Podřád Anomopoda Stebbing, 1902
- Bosminidae Baird, 1845
- Chydoridae Stebbing, 1902
- Daphniidae Straus, 1820
- Gondwanotrichidae Van Damme et al., 2007
- Macrotrichidae Norman & Brady, 1867
- Podřád Onychopoda Sars, 1865
- Cercopagididae Mordukhai-Boltovskoi, 1968
- Podonidae Mordukhai-Boltovskoi, 1968
- Polyphemidae Baird, 1845
- Podřád Haplopoda Sars, 1865
- Leptodoridae Lilljeborg, 1900
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Zimní vajíčko perloočky (ephippium) -
Hrotnatka obecná (Daphnia pulex) -
Hrotnatka průhledná (Daphnia longispina) s vajíčky -
Hladinovka (Scapholeberis) -
Mikrosnímek břichatky (Ceriodaphnia)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f FORRÓ, L.; KOROVCHINSKY, N. M.; KOTOV, A. A. Global diversity of cladocerans (Cladocera; Crustacea) in freshwater. Hydrobiologia. 2008-01-01, roč. 595, čís. 1, s. 177–184. Dostupné online [cit. 2017-08-16]. ISSN 0018-8158. DOI 10.1007/s10750-007-9013-5. (anglicky)
- ↑ a b c MOTYČKOVÁ, Hana; MOTYČKA, Vladimír. Korýši nejsou jen raci. Naše příroda. 2017, roč. X, čís. 4, s. 18.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu perloočky na Wikimedia Commons 
Taxon Cladocera ve Wikidruzích- Encyklopedie CoJeCo - perloočky
