Ottomar Madlé

Ottomar Madlé von Lenzbrugg
Velitel 25. pěší divize
Ve funkci: 16. dubna 1910 – 31. prosince 1913
Předchůdce	Sándor Nyiri
Nástupce	Karl von Lukas
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1917), polní podmaršál (1910), generálmajor (1906)
Narození	7. ledna 1858 Opava
Úmrtí	29. prosince 1945 (ve věku 87 let) Vídeň
Titul	šlechtic (Edler von Lenzbrugg) 1909
Profese	důstojník
Ocenění	Řád železné koruny 3. třídy (1905) rytíř Císařského řádu Leopoldova (1912)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ottomar Friedrich Madlé von Lenzbrugg (7. ledna 1858 Opava – 29. prosince 1945 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1879, působil jako štábní důstojník u různých jednotek, uplatnil se také jako pedagog nebo úředník na ministerstvu války. Několik let byl velitelem větších jednotek u c. k. zeměbrany a nakonec velitelem divize ve Vídni. Za první světové války byl kvůli zdravotním potížím pověřován již jen podružnými úkoly, v roce 1917 nicméně dosáhl hodnosti polního zbrojmistra. Po zániku monarchie byl v armádě penzionován a od té doby žil v soukromí ve Vídni.

Životopis

Studoval nejprve gymnázium v rodné Opavě, první vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Sankt Pölten a v letech 1875–1879 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do armády vstoupil v roce 1879 jako poručík k 1. pěšímu pluku ve Vídni. V letech 1883–1885 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka (1885) byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Poté sloužil u pěších brigád ve Štýrském Hradci a v Pljevlji, v letech 1888–1889 působil v hodnosti kapitána jako štábní důstojník u 15. armádního sboru v Sarajevu a v letech 1889–1894 byl úředníkem na 5. odboru ministerstva války. Poté sloužil v Linci a Otočaci, v letech 1895–1899 působil jako pedagog na Válečné škole a mezitím postupoval v hodnostech (major 1894, podplukovník 1897). V hodnosti plukovníka (1900) přešel na několik let k c.k. zeměbraně, byl velitelem 19. zeměbraneckého pěšího pluku ve Lvově a od roku 1903 vedl kurzy pro štábní důstojníky zeměbrany ve Vídni.

V roce 1906 byl povýšen do hodnosti generálmajora a převzal velení 25. zeměbranecké pěší brigády ve Vídni. V roce 1910 dosáhl hodnosti polního podmaršála a v letech 1910–1913 byl velitelem 25. pěší divize ve Vídni. V prosinci 1913 byl ze zdravotních důvodů přeložen do stavu záloh, ale na začátku první světové války znovu povolán do aktivní služby. Zastával však již jen podružné úkoly, v letech 1914–1915 byl přidělen k posádkovému velitelství ve Vídni. Kvůli zdravotním problémům vojsko znovu opustil koncem roku 1915 a od té doby žil v soukromí. K datu 10. srpna 1917 obdržel hodnost titulárního polního zbrojmistra, formálně byl v armádě penzionován až 1. ledna 1919. Dožil v soukromí ve Vídni, je pohřben na vídeňském Ústředním hřbitově.

Tituly a ocenění

V roce 1909 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Lenzbrugg. Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků. V době Rakouské republiky se angažoval ve veřejném životě jako člen různých spolků a organizací, byl například čestným prezidentem Rakouského klubu turistů.

Rakousko-Uhersko

• Válečná medaile (1882)
• Bronzová vojenská záslužná medaile (1894)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1899)
• Řád železné koruny III. třídy (1905)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Stříbrná vojenská záslužná medaile (1909)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1912)

Zahraničí

• Řád červené orlice II. třídy (1908, Německo)
• Řád pruské koruny I. třídy (1910, Německo)
• Řád dvojitého draka II. třídy (1911, Čína)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (1913, Černá Hora)
• Řád Medžidie I. třídy (1917, Osmanská říše)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 221–222 (heslo Ottomar Madlé) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)