Otakar Ostrčil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Otakar Ostrčil
Otakar Ostrčil
Otakar Ostrčil
Základní informace
Narození25. února 1879
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. srpna 1935 (ve věku 56 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Žánryopera a klasická hudba
Povolánídirigent, hudební skladatel, hudební pedagog a klavírista
Nástrojeklavír
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otakar Ostrčil (25. února 1879 Praha-Smíchov[1] – 20. srpna 1935 Praha[2]) byl český hudební skladatel a dirigent.[p 1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině smíchovského lékaře MUDr. Josefa Ostrčila (1843–1897) a matky Eleonory, rozené Kallabové (1848–??). Byl nejmladší ze čtyř dětí, dva bratři (Antonín a Josef) se stali lékaři jako jejich otec.[3]

Studoval na Karlově universitě v Praze moderní filologii. Hru na klavír studoval v Praze soukromě u A. Mikše, od roku 1895 pokračoval u Zdeňka Fibicha, který jej také učil kompozici. Kompoziční začátky jsou v jeho čtrnácti letech, první skladbu pro velký orchestr napsal v osmnácti a během studentských let operu „Jan Zhořelecký“. Dirigovat začal v Akademickém pěveckém sboru, v období 1908 až 1922 dirigoval amatérské Orchestrální sdružení v Praze. Divadelní orchestr dirigoval poprvé pohostinsky v Národním divadle v roce 1906 při repríze hry Jaroslava Kvapila Sirotek. V roce 1911 pak zde pohostinsky řídil i vlastní operu Poupě.

V letech 1903–1919 byl profesorem na Československé obchodní akademii v Praze. V letech 1926–1929 učil na pražské konzervatoři [4] – k jeho žákům patřil např. ukrajinský skladatel Mykola Kolessa. V letech 1914–1918 vedl operu Městského divadla na Královských Vinohradech. V roce 1919 se stal dramaturgem Národního divadla, kam jej po zrušení zpěvohry na Vinohradech povolal tehdejší šéf opery Karel Kovařovic. Po jeho smrti se stal od 15. 12.1920 novým šéfem opery ND. Současně vykonával i funkci dirigenta. Zde působil až do své smrti [5].

Ostrčil patřil v letech 1890 až 1930 k vedoucím skladatelským osobnostem a s šéfem činohry K. H. Hilarem v letech 1920 až 1935 tvořil dvojici, která určovala uměleckou úroveň Národního divadla v Praze. Za svého působení v ND pohostinsky rovněž dirigoval ve Varšavě, Göteborgu a v Bukurešti.

Otakar a Julie Ostrčilovi (první a třetí zleva, 1. řada), Bukurešť, 1929

Manželkou Otakara Ostrčila byla sestra spisovatele Jiřího Mařánka Julie (1892–1972).[6] .

Věnoval se rovněž veřejné činnosti, od roku 1912 byl členem České akademie věd a umění, od roku 1919 byl předsedou Foerstrovy společnosti, kterou i spoluzakládal. V období 1924 až 1933 byl předsedou Spolku pro moderní hudbu [7]. Pohřbem je v Praze na Vyšehradě[8].

Mistrova Soběslav[editovat | editovat zdroj]

Pomníček z roku 1962 u Nového rybníka v Soběslavi

Mnoho let trávil skladatel své letní odpočinky v Soběslavi v pronajatém domě (U Černovického potoka, čp. 269). Zde zkomponoval nejen symfonickou báseň „Léto“ a „Křížovou cestu“, ale především „Honzovo království“ (premiéra r. 1934 v Brně). Také zde vznikl melodram „Skřivan“ na slova místního rodáka, básníka Miroslava Valenty. O díle „Léto“ napsal v roce 1941 v tisku předseda Ostrčilovy společnosti dr. Josef Bílek: „… ono bylo v tomto městě nejen vytvořeno, nýbrž ono bylo zdejším krajem přímo inspirováno. Kus krásy jihočeského slunce, planoucího nad hlavami zdejšího lidu se v něm odráží a spolu s tím i všecka radost a šťastná pohoda…“

Soběslavští na svého milého hosta nezapomněli – v sále „Národního domu“ se 28. června 1941 pod záštitou městské rady konal k uctění jeho památky slavnostní koncert a poblíž Nového rybníka je od června 1941 i Mistrův památník s nápisem: V KRÁSE NAŠEHO KRAJE VYTVOŘIL OTAKAR OSTRČIL – LÉTO – KŘÍŽOVOU CESTU – HONZOVO KRÁLOVSTVÍ – V LETECH 1926–34.

17. června 1962 odhalen pomník od Karly Vobišové. V roce 2009 byla busta ukradena. 21. 6. 2019 byla odhalena kopie této busty.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ostrčilova hudba vznikala zpočátku pod vlivem romantismu, především Z. Fibicha. Počátkem 20. století na něj zapůsobil také Gustav Mahler, jehož hudbu Ostrčil propagoval i jako dirigent. V pozdější tvorbě, počínaje orchestrální skladbou Impromptu op. 13 (1911), si vyvinul svůj osobitý styl bohatý na disonance.

Opery[editovat | editovat zdroj]

Melodramy[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na domě v Praze 5, Zborovské ulici

Z dalšího díla jsou nejvýznamnější symfonické básně, Symfonie A-Dur op. 7 (1903–1905), Sinfonietta op. 20 (1921) a symfonické variace pro orchestr Křížová cesta op. 24 (1927–1928). Pozornost zasluhují i četné písně, sbory a kantáta Legenda o sv. Zitě (1899), komponovaná k uctění narozenin Františka Ladislava Čelakovského.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Varianta křestního jména "Otakar" je ve zdrojích častější. Vyskytuje se však i tvar "Otokar", odpovídající tomu, jak byl umělec zapsán v matrice narozených.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Lidové noviny, 21.8.1938 (odpolední vyd.),s.1
  3. ↑ Policejní přihlášky, Praha, rodina MUDr. Josefa Ostrčila
  4. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348
  5. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348–9
  6. ↑ KRATOCHVÍLOVÁ, Markéta. Skladatelské dílo Otakara Ostrčila [online]. Olomouc 2011: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra muzikologie. Dostupné online. , s.123[2]
  7. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348
  8. ↑ hrob hudebního skladatele Otakara Ostrčila na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-04. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Archiv Blatského muzea v Soběslavi, kde se nachází Ostrčilova pozůstalost a pamětní síň.
  • Zpravodajský týdeník Palcát – 17. 8. 2005 / Rudolf Kukačka: „Na Ostrčilově nábřeží v Soběslavi (nejen) o divadle – ( II.)“
  • Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha
  • Rozhovor s Otakarem Ostrčilem. Rozpravy Aventina. Roč. 4, čís. 22, s. 215–216. Dostupné online. 
  • OČADLÍK, Mirko. 50 let Otakara Ostrčila. Rozpravy Aventina. Roč. 4, čís. 22, s. 216–217. Dostupné online. 
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 348–350
  • Národní divadlo vzpomíná desátého výročí smrti Otakara Ostrčila. Praha: Tiskový odbor Národního divadla, 1945. 38 s. 
  • KRATOCHVÍLOVÁ, Markéta. Skladatelské dílo Otakara Ostrčila [online]. Olomouc 2011: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra muzikologie. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otakar_Ostrčil&oldid=23399594“