Německý rytířský řád Utrechtské bailivy

Německý rytířský řád Utrechtské bailivy
	Ridderlijke Duitse Orde Balije van Utrecht
	Znak řádu s černým heroldským křížem na stříbrném poli
Základní informace
Aktivita	1231 – současnost
Kategorie	katolický řád, provincie Řádu německých rytířů (1231–1637); protestantská charitativní organizace (od roku 1637)
Úloha	charita
Sídlo	Duitse Huis, Utrecht, Nizozemsko
Země původu	Nizozemsko
Založil	Antonius van Printhagen
Poslední představený	J. R. Baron de Vos van Steenwijk
Působnost	Svatá říše římská (1237–1637); Nizozemsko (od roku 1637)
Jazyk	nizozemština
Odznak	heroldský kříž černé barvy na stříbrném poli
Oděv	bílé pláště s černými kříži a černé pláště s bílými znaky řádu
Stuha	rytíř

Německý rytířský řád Utrechtské bailivy (nizozemsky Ridderlijke Duitse Orde Balije van Utrecht), zkratka RDO, je protestantský rytířský řád a charitativní organizace se sídlem v nizozemském Utrechtu. Utrechtská bailiva (balej či bailivik, nizozemsky Balije van Utrecht) vznikla roku 1231 jako provincie katolického Řádu německých rytířů. V době reformace přestoupila většina členů na protestantství, tj. kalvinismus nebo luteránství. Později roku 1637 celá organizace přijala reformaci a stala se nekatolickým charitativním řádem. K zásadnímu obratu došlo, když bailiva přerušila vazby s katolickým řádem ve Svaté říši římské a formálně přijala ochranu Spojených provincií nizozemských. Hlavou řádu je zemský komtur (německy Landkomtur).

Řád byl zrušen během napoleonského období, ale jen na přechodnou dobu, neboť v roce 1815 byl obnoven. V roce 1995 se sídlo řádu přesunulo do původního sídla Duitse Huis (Německého domu) v Utrechtu, který vznikl v roce 1348.

Historie

Pozadí

Řád německých rytířů vznikl v Akkonu roku 1190 jako hospitální (špitální) bratrstvo. Díky přílivu křižáků z německých zemí se řád mohl rozrůst do podoby nadnárodní organizace s vlastní armádou a vojenskými posádkami, ale křižácké državy byly tou dobou prakticky rozebrány mezi templáře, johanity, tamní šlechtu a italské námořní republiky. Němečtí rytíři se soustředili na přístavní město Akkon a několik hradů. Po ztrátě křižáckého panství v Zámoří a zejména Akkonu, který byl základnou řádu, byli němečtí rytíři nuceni se stáhnout do Evropy. Uplatnění nalezli v pohanském Prusku, kam byli pozváni Konrádem Mazovským, dobyté území přeměnili v řádový stát, který se v 13.–15. století rozprostíral po celém jižním pobřeží Baltského moře, od Gdaňského Pomoří po Finský záliv, a bohatl z místních obchodních tras. Mimo teokratický stát v Pobaltí vznikala na západě řádová sídla, kde mohli rytíři získávat další prostředky a dobrovolníky.

Němečtí rytíři v Nizozemsku

První statky v Nizozemsku získal Řád německých rytířů v letech 1218–1219. Utrechtská bailiva (balej, bailivik) vznikla v roce 1231, kdy byl řádu darován dům s pozemkem v Tolsteegsingel, který se nacházel mimo Utrecht v místě současné univerzitní nemocnice. V roce 1232 byl vystavěn komturský dům a Antonius van Printhagen zvaný Lederzak („kožená taška“) byl jmenován zemským komturem Utrechtské bailivy. Toto sídlo se stalo správním centrem všech řádové statky v diecézích Utrecht, Holandska, Zeelandu, Fríska a Gelderlandu. K tomu přibyly další pozemky, budovy a kostely. Byly založeny komendy pro správu těchto nemovitostí a časem se zformovaly komendy Dieren, Schelluinen, Maasland, Schoten, Middelburg, Tiel, Leiden, Doesburg, Nes (Frísko), Valkenburg, Bunne (Drentsko), Schoonhoven, Rhenen a Katwijk. V Nes, Rhenen a Tiel byly kláštery kněžských bratří. Menší domy také vlastnily velké plochy půdy a byly řízeny komtury. Hlavou komendy byl obvykle rytíř, ale někdy to byl bratr kněz. Bratr rytíř byl vždy šlechtic. Zemský komtur (Landkomtur) byl vždy rytířem a většina ostatních komturů byla také rytíři. Každý bratr rytíř musel být urozeného původu s doloženými čtyřmi urozenými prarodiči a nesměl mít žádné fyzické vady. Složil slib čistoty a poslušnosti. Jakmile byl po komplikovaném obřadu přijat, již nemohl řád opustit.

Řád nebyl typicky náboženský, protože jeho cílem bylo zejména péče o nemocné a ozbrojený boj s nepřáteli křesťanstva, ale náboženský život hrál v životě společenství významnou roli. Klášter nebo hlavní řádový dům bailivy se měl skládat z komtura a dvanácti bratrů, kteří měli připomínat Krista a jeho učedníky. V 15. století měl Německý dům (Duitse Huis) pět bratrů rytířů a osm bratrů kněží.

Zásadní zlom nastal roku 1619, kdy se zemským komturem poprvé stal rytíř protestantského vyznání Jasper van Lynden. Téhož roku přijato nové nařízení, které povolovalo manželství komturům a zemskému komturovi, avšak za cenu toho, že řád opustí bez nárok na majetek. Usnesením z 13. listopadu 1637 byl zákaz manželství zrušen zcela, což bylo schváleno státy Utrechtské unie 5. května 1640, takže novomanželé mohli zůstat v bailivě.

Protestantský řád

V roce 1637 němečtí rytíři formálně přijali ochranu Spojených provincií nizozemských, sice byli nadále řádovými rytíři, ale nikoli římskými katolíky. O přijetí do řádu rozhodovali zemský komtur a ostatní komtuři. Kandidát musel předložit křestní list a patřit k reformované církvi. Po splacení předepsaných poplatků se kandidáti stávali rytíři a museli čekat na uvolněné místo mezi komtury.

Mezitím bailiva pozvolně přicházela o majetek. Řádový dům v Dierenu byl v roce 1629 zničen vojskem a znovu bylo třeba ho vystavět. Nový dům s panstvím byly prodány princi Oranžskému. V roce 1657 město Doesburg převzalo budovu komtura pro zřízení sirotčince. Řád přišel o kostel v Katwijku v roce 1674. Budovy, které byly příliš nákladné na údržbu, byly bourány, tj. Tiel (1682), Maasland (1721), Leiden (1730), Middelburg (1740) a Schoonhoven (1740). Nyní obvykle komtuři nebydleli ve svých komturiích a nemohli funkčně provádět finanční kontrolu. Na schůzi 23. září 1760 byl jmenován generální správce, který se ujal veškeré finanční správy. Z komturů se stali čistě držiteli titulů a dostávali plat určený podle hodnosti a důležitosti komturství. Generální správce pobíral plat ve výši 6 % z celkových příjmů plus fixní poplatky za správu financí a údržbu domu v Utrechtu. Použití tohoto domu pro bankety, plesy a koncerty bylo zakázáno.

Zemský komtur, rytíři a zaměstnanci zůstali v Německém domě (Duitse Huis) až do roku 1807, kdy byl majetek prodán holandskému králi Ludvíkovi Bonapartovi za 50 000 zlatých. Poté se přestěhovali do domu v Haagu a všechen archiv si odnesli s sebou. Dne 27. února 1811 byl Německý řád v Holandském království zrušen Francouzi a všechny jeho statky zkonfiskovány. Tehdejší zemský komtur baron Bentinck požádal Francouze o čas na vyřízení nutných záležitostí a tím se mu podařilo proces výrazně oddálit. Kniha z roku 1812 uvádí, že utrechtský soudní dvůr má v držení stále deset komturií.

Po porážce Napoleona a obnovení rodu Oranžových byla bailiva 8. srpna 1815 královským dekretem Viléma I. obnovena. Členství se omezilo jen na luteránské šlechtice, ale v posledních letech bylo toto omezení zrušeno, nicméně členové se musí nadále prokazovat čtyřmi urozenými prarodiči a původem své rodiny před rokem 1795 jak po otcově tak matčině straně. V prosinci 1836 bylo hlavní sídlo řádu přesunuto zpět do Utrechtu. V roce 1995 se Německý řád přesunul zpět do komturského domu z 15. století na rohu Springweg a Walsteeg. Dnes se řád věnuje charitativní činnosti, což je pozůstatek z jeho původního poslání, nyní však bez válčení s nepřáteli víry. Řád pomáhá lidem se zdravotním postižením, bezdomovcům a drogově závislým. Je nejstarší charitativní organizací v Nizozemsku.

Seznam zemských komturů

zemští komtuři:
Johan van Hoenhorst (1325–1340)
Jacob Taets van Amerongen (1579–1612)
Hendrik van Iselmuden (1748–1751)
Frederik Willem Torck (1753–1761)
Adriaan Wolter Willem Baron Sloet van Sinderen (1820–1824)
Rudolph Hendrik van Iselmuden (1831–1834)
Anne Willem Jacob Joost Baron van Nagell (1918–1936)

Antonius van Printhagen, 1231–1266
Dierik van der Horst (též Biesen), 1274–1289
Seger van der Sluse van Huesde, 1279
Gijsbert van den Goye, 1286
Ludolf van Bun, 1288
Dierik G. v. Holland (též Biesen & Koblenz), 1289–1317
Gisbert van Drongelen van Neisteijn, 1325
Johan van Hoenhorst (též Biesen), 1325–1340
Gosen van Garmaer, 1336–1357
Rutger van Vriemersheim, (also in Biesen), 1353–1358
Renier Hoen van Hoensbroek, (also Biesen), 1358–1371
Lodewijk van Keuswaelre, 1360
Rutger van Vlimerschen, 1365
Hendrick van Alckemade, 1375
Hendrik van Hoenhorst, 1379
Gerrit Splinter van den Enge, 1405
Hernier van Opburen, 1407
Johan van den Sande, 1411–1437
Herman van Keppel, 1422–1442
Sweden Cubbinck, 1440
Albert Vorst, 1440–1452
Dirk van Enghuizen, 1444–1463
Johan van Hoeften, 1455–1463
Nicolaas van der Dussen, 1463–1466
Hendrik van Hackfort, 1467–1468
Johan van Drongelen, 1469–1492
Gozen van Rossum, 1492–1496
Steven van Zuylen van Nijevelt, 1496–1527
Wouter van Amstel van Mynden, 1527–1536
Albert van Egmond van Meresteyn, 1536–1560
Frans van der Loe, 1560–1579
Jacob Taets van Amerongen, 1579–1612
Diederik van Bloys van Treslong, 1612–1619
Jasper van Lynden, 1619–1620
Hendrik Casimir I. van Nassau-Dietz, 1620–1640
Willem Frederik van Nassau-Dietz, 1641–1664
Floris Borre van Amerongen, 1664–1675
Heinrich von Solms, 1675–1693
Hendrik Casimir II. van Nassau-Dietz, 1693–1696
Godard van Reede van Athlone, 1697–1703
Frederik Borre van Amerongen, 1703–1722
Willem van Lintelo, 1723–1732
Evert Jan Benjamin van Goltstein, 1732–1744
Lucas Willem van Broekhuizen, 1744–1748
Hendrik van Iselmuden, 1748–1751
Frederik Willem Torck, 1753–1761
Unico Willem van Wasenaer, 1763–1766
Frans Steven Carel van Randwijck, 1766–1785
Karl Ludwig von Anhalt-Bernburg-Schaumburg , 1786–1806
Jan Walraad van Welderen, 1806–1807
Arend van Raesfelt van Elsen, 1807
Volker Rudolf Bentinck van Schoonheeten, 1807–1820
Adriaan Wolter Willem Sloet van Sinderen, 1820–1824
Godert Willem de Vos van Steenwijk, 1824–1830
Rudolph Hendrik van Iselmuden, 1831–1834
Floris Willem Sloet tot Warmelo, 1834–1838
Albert Carel Snouckaert van Schauburg, 1838–1841
Carl Wilhelm Georg Johan Theodor Bodelschwingh-Plettenberg, 1841–1850
Otto Anna van Bylant, 1850–1857
Boudewijn Reynt Wouter Sloet van Hagendorp, 1857–1863
Frederik Louis Wilhelm van Brakell, 1863–1865
Hendrik Rudolph Willem van Goltstein van Oldenaller, 1865–1868
Alexander Carel Jacob Schimmelpenninck van der Oye, 1868–1877
Jan Derk van Rechteren van Ahnen, 1877–1886
François Maximiliaan van der Duyn, 1886–1889
Otto van Dedem, 1889–1894.
Reinhard Jan Christiaan van Pallandt van Rosendael, 1894–1899
Emilius Johan van Pallandt, 1899–1914
Alexander Schimmelpenninck van der Oye, 1914–1918
Anne Willem Jacob Joost van Nagell, 1918–1936
Otto Jacob Eiffelanus van Wassenaer van Catwijck, 1936–1939
Karel Gerrit Willem van Wassenaer, 1939–1946
Frand Johan Julius van Heemstra, 1946–1958
Bernhard Frederik van Verschuer, 1958–1971
Hendrik Jan van Nagell, 1971–1977
Paul Anthony van der Borch, 1977–2014
Jan Reint de Vos van Steenwijk, 2014-současnost

Odkazy

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Německý rytířský řád Utrechtské bailivy na Wikimedia Commons

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bailiwick of Utrecht na anglické Wikipedii.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.