Národní dům na Smíchově

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Národní dům na Smíchově
Národní dům na Smíchově
Národní dům na Smíchově
Účel stavby

Kulturní a společenské centrum

Základní informace
Sloh secese
Architekt Alois Čenský
Výstavba 1906–08
Přestavba 1995
Poloha
Adresa Praha (Smíchov), ČeskoČesko Česko
Ulice Matoušova, Náměstí 14. října a Zborovská
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 40966/1-1797 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní dům na Smíchově je kulturní a společenské centrum, postavené v secesním stylu v letech 1906–1908 podle návrhu architekta Aloise Čenského.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1906, ještě před připojením Smíchova k Praze (1920), se rozhodli představitelé samostatného města Smíchov, že vybudují Národní dům. Naplánovali ho jako jednu z dominantních budov hlavního smíchovského náměstí, dnešního Náměstí 14. října, na místě původní botanické zahrady, která byla zničena povodní v roce 1890. Reprezentativní secesní budova je jednou z významných realizací ing. Aloise Čenského, českého architekta a profesora pozemního stavitelství na České technice v Praze, považovaného za představitele české novorenesance a secese, a mimo jiné také autora Vinohradského divadla.

Stavba Národního domu na Smíchově probíhala v letech 1906–1908. V 50. letech 20. století získal objekt odborový svaz strojírenství, který z něj udělal "Dům kultury kovoprůmyslu (DKK)", také "Dům kováků". Provizorní opravy bez jednotné koncepce způsobily značnou devastaci budovy. Na konci 90. let prošla budova celkovou rekonstrukcí, při které jí byla navrácena řada secesních prvků i stylového vybavení, mimo jiné repliky původních sloupů s osvětlením, kopie secesních lustrů či secesního nábytku apod.

Od 60. let zde působil v suterénu Futurum, jeden z prvních bigbeatových klubů v Praze. Od počátku provozu zde probíhaly různé významné společenské akce a vždy také taneční kurzy, v kterých vyučovali přední pražští taneční mistři (Dr. Josef Chrastil, Petr Inek, Dr. Jiří Plamínek). Kapacitou sálů pro společenské akce se tento kulturní stánek řadí mezi pětici největších kulturních domů v Praze.

V roce 2016 budovu od odborového svazu Kovo zakoupil italský investor, který budovu pronajímá stejně jako ji pronajímalo Kovo v minulosti.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Konstrukce byla zčásti železobetonová (schodiště), vyzděná cihlami, podlahy betonové, v kuželníku kryté asfaltem, jinde dlážděné, obklady schodiště ze sliveneckého mramoru. Ve třech podlažích budovy původně byly dvě restaurace, cukrárna, pivní sklep pro plzeňské a smíchovské pivo, vinný sklep, kuchyně, zimní kuželník s elektrickým ohlašováním poražených kuželek, kavárna, kulečníkový sál, dámský salón, kuřárna, karetní místnost, šachový a čtenářský klub. Dále zde byly dva velké sály (dnes Velký sál a Arbesův sál) a spolkové prostory. Ve druhém patře byl také byt restauratéra. V podkroví byla prádelna, sušárna a žehlírna prádla, i dva pokoje pro pomocný personál. K budově ze severu přiléhala kavárenská zahrada s pergolami, sousedící se Smíchovskou tržnicí.

Výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Na výzdobě se podíleli pražský sochař a medailér Josef Pekárek: z jeho dílny pochází alegorické sousoší Hudby na hlavním rizalitu budovy a ženské maskarony na stěnách galerie velkého sálu. Další plastiky a ornamentální výzdobu v interiéru vytvořil sochař Antonín Mára. K výzdobě přispěli malíři Jan Mayer (stěny kuželníku) a Ladislav Novák (malby v lidové restauraci).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Národní dům města Smíchova: Architektonický obzor, roč. IX, č. 1, 1910, s. 1-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]