Náhorněkarabašská autonomní oblast

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Náhorněkarabašská autonomní oblast
Нагорно-Карабахская автономная область (rusky)
Dağlıq Qarabağ Muxtar Vilayəti (ázerbájdžánsky)
Լեռնային Ղարաբաղի Ինքնավար Մարզ (arménsky)
19231991
Vlajka státu
vlajka
Geografie
Mapa
Rozloha
4 388 km² (1989)[1]
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
189 085 (1989)[1]
Národnostní složení
Arméni (76,92 %)
Ázerbájdžánci (21,52 %)
Rusové (1,02 %)
Ostatní (0,54 %)
Státní útvar
Ázerbájdžánská SSRÁzerbájdžánská SSR Ázerbájdžánská SSR
Vznik
Zánik
Státní útvary a území
Předcházející
Zakavkazská SFSR Zakavkazská SFSR
Následující
Náhornokarabašská republika Náhornokarabašská republika
Ázerbájdžán Ázerbájdžán

Náhorněkarabašská autonomní oblast (NKAO, rusky Нагорно-Карабахская автономная область (НКАО), Nagorno-Karabachskaja avtonomnaja oblast, ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ Muxtar Vilayəti (DQMV), arménsky Լեռնային Ղարաբաղի Ինքնավար Մարզ (ԼՂԻՄ)) byla autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky, která vznikla 7. července 1923. Jejím hlavním městem bylo město Stěpanakert. V čele oblasti stál první tajemník Náhorněkarabašského autonomního oblastního výboru Komunistické strany Ázerbájdžánu. Většinu obyvatelstva tvořili etničtí Arméni.[2][3][4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Oblast byla sporná mezi Arménií a Ázerbájdžánem během jejich krátké nezávislosti v letech 1918 a 1920. Po sovětizaci Arménie a Ázerbájdžánu se organizace Kavbiura rozhodla ponechat oblast v rámci Ázerbájdžánské SSR a zároveň jí přiznat širokou regionální autonomii.[5] Původně mělo být hlavní město Náhorního Karabachu Šuša a okolní vesnice z autonomie vyloučeny, protože byly převážně ázerbájdžánské, zejména po masakru a vyhnání většinového arménského obyvatelstva Šuši. Toto rozhodnutí bylo později v roce 1923 změněno, když bylo rozhodnuto o připojení Šuši k NKAO navzdory protestům muslimských vesnic, které se vyslovily pro její začlenění do Kurdistánského ujezdu.[6]

Dne 7. července 1923 byla vytvořena Náhorněkarabašská autonomní oblast a hlavní město bylo přesunuto do Stěpanakertu.[7] V době vzniku měla rozlohu 4 161 km2.[7] Podle sčítání lidu z roku 1926 žilo v oblasti 125 200 obyvatel, z nichž Arméni tvořili 89,2 %. Do roku 1989 však podíl Arménů v autonomní oblasti klesl na 76,9 %.[8] Důvodem byla politika sovětských ázerbájdžánských úřadů, která usazovala v regionu Ázerbájdžánce, dalším důvodem byla určitá emigrace karabašských Arménů a zároveň i obecně vyšší porodnost Ázerbájdžánců než Arménů.[9]

Mapa

Ačkoli se otázka statusu Náhorního Karabachu stala významným veřejným tématem až v polovině 80. let arménští intelektuálové, sovětští Arméni a karabašské arménské vedení pravidelně apelovali na Moskvu, aby byl region předán sovětské Arménii.[9] V roce 1945 apeloval vůdce Arménské SSR Grigorij Arutinov na Stalina, aby region připojil k Arménské SSR, což bylo odmítnuto.[9] V roce 1965 se třináct karabašských arménských stranických funkcionářů obrátilo na sovětské vedení dopisem se stížnostmi na postoj sovětských ázerbájdžánských představitelů k NKAO. Mnozí z těchto karabašských arménských funkcionářů byli propuštěni nebo přesunuti do Arménie.[9] S nástupem Hejdara Alijeva do čela Ázerbájdžánské SSR v roce 1969 sílily pokusy o zpřísnění kontroly Baku nad autonomní oblastí. V letech 1973–74 Alijev provedl čistku v celém vedení NKAO, které bylo považováno za arménské nacionalisty. Jako prvního tajemníka Náhorněkarabašského autonomního oblastního výboru Komunistické strany Ázerbájdžánu jmenoval Borise Kevorkova, Arména nepocházející z Karabachu.[9]

V roce 1977 napsal významný arménský spisovatel Sero Chanzadjan otevřený dopis Leonidu Brežněvovi, v němž vyzval k připojení Náhorního Karabachu k Arménské SSR.[10]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

V NKAO existovalo pět správních obvodů nebo rajónů:

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Historické národnostní složení Náhorněkarabašské autonomní oblasti v letech 1921–1989
Etnická skupina 1921[11][12] 1923[11][13] 1925[13] 1926[13][8] 1939[13][14] 1959[13][15] 1970[13][16] 1979[13][17] 1989[18]
Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet % Počet %
Arméni 122 426 94,73 149 600 94,8 142 470 90,28 111 694 89,24 132 800 88,04 110 053 84,39 121 068 80,54 123 076 75,89 145 450 76,92
Ázerbájdžánci[p. 1] 6 550 5,07 7 700 4,9 15 261 9,67 12 592 10,06 14 053 9,32 17 995 13,8 27 179 18,08 37 264 22,98 40 688 21,52
Rusové 267 0,21 500 0,3 46 0.03 596 0,48 3 174 2,10 1 790 1,37 1 310 0,87 1 265 0,78 1 922 1,02
Ukrajinci 30 0,02 35 0,03 436 0,29 238 0,18 193 0,13 140 0,09 416 0,22
Bělorusové 12 0,01 11 0,01 32 0,02 35 0,02 37 0,02 79 0,04
Řekové 68 0,05 74 0,05 67 0,05 33 0,02 56 0,03 72 0,04
Tataři 6 0,00 29 0,02 36 0,03 25 0,02 41 0,03 64 0,03
Gruzíni 5 0,00 25 0,02 16 0,01 22 0,01 17 0,01 57 0,03
Ostatní 151 0,12 235 0,16 179 0,14 448 0,3 285 0,18 337 0,18
Celkem 129 243[p. 2] 100 157 800 100 157 807 100 125 159 100 150 837 100 130 406 100 150 313 100 162 181 100 189 085 100

Zánik[editovat | editovat zdroj]

V roce 1987 vypukl konflikt mezi Armény v oblasti a vládou Ázerbájdžánské SSR. Boje přerostly do konce roku 1991 v první válku o Náhorní Karabach. Dne 26. listopadu 1991 Nejvyšší sovět Ázerbájdžánské republiky zrušila autonomní status oblasti. Bylo zrušeno i její vnitřní správní členění a její území bylo rozděleno a přerozděleno mezi sousední správní rajony Chodžavend, Tatar, Goranboj, Šuša a Kalbadžar.[19] V reakci na to vyhlásilo většinové arménské obyvatelstvo oblasti nezávislost jako Náhorněkarabašská republika, kterou podpořila Arménie.[20][21][22]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Do roku 1936 se Ázerbájdžáncům říkalo „Tataři“ nebo „Turkotataři“.
  2. Se zahrnutím města Šuša činil celkový počet obyvatel NKAO 138 466, upravené národnostní složení je následující:
    • Arméni – 122,715 (88,62 %)
    • Ázerbájdžánci – 15,444 (11,15 %)
    • Ostatní – 307 (0.22 %)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b население нагорно-карабахской республики. www.ethno-kavkaz.narod.ru [online]. [cit. 2023-11-27]. Dostupné online. (rusky) 
  2. ARDILLIER-CARRAS, Françoise. Sud-Caucase : conflit du Karabagh et nettoyage ethnique (South Caucasus : Nagorny Karabagh conflict and ethnic cleansing). [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. DOI 10.3406/bagf.2006.2527. S. 409–432. 
  3. UNHCR publication for CIS Conference (Displacement in the CIS) - Conflicts in the Caucasus UNHCR publication for CIS Conference. UNHCR [online]. 1996-05-01 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. JAMSKOV, A. N. Ethnic Conflict in the Transcausasus: The Case of Nagorno-Karabakh. Theory and Society. 1991, roč. 20, čís. 5, s. 659. Dostupné online. (anglicky) 
  5. SANAMYAN, Emil. Q&A with Arsène Saparov: No Evidence that Stalin "Gave" Karabakh to Azerbaijan [online]. 2018-12-10 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. HƏMID, Tural. Dağlıq Qarabağın sərhədləri necə cızılırdı? [online]. 2020-12-15 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky) 
  7. a b Атлас Союза Советских Социалистических Республик. [s.l.]: [s.n.], 1928. (rusky) „Náhorněkarabašská autonomní oblast, která je součástí Ázerbájdžánské SSR, byla vytvořena výnosem ÚV KSSS ze 7./VI. 1923 z arménských částí bývalých Jevanširského, Šulganského, Karjaginského a Kubatlyjského újezdu. Území kraje má rozlohu 4 161 km². Podle správního rozdělení z 1/I 1927 se dělí na 5 sekcí nebo farností. Jeho správním a politickým centrem jsou hory. Stěpanakert (dříve vesnice Chankendy). Dalším městem kraje je Šuša.“. 
  8. a b Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. www.demoscope.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  9. a b c d e WAAL, Thomas de. Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War. [s.l.]: NYU Press 352 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8147-1944-2. S. 3 & 137–140. (anglicky) Google-Books-ID: xAEVCgAAQBAJ. 
  10. The Armenian Diasporan Press on Mountainous Karabagh, 1923-1985. Entries of the Society for Armenian Studies [online]. 2021-01-06 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b D. WELT, Cory. Explaining Ethnic Conflict in the South Caucasus: Mountainous Karabagh, Abkhazia, and South Ossetia. Massachusettský technologický institut [online]. 09-2004 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. 
  12. ДОКУМЕНТЫ И СВИДЕТЕЛЬСТВА
  13. a b c d e f g The population of Nagorno-Karabakh for a year. Union of Armenians of Russia - Nagorno-Karabakh Republic. Excursion into history. losevskaya.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. www.demoscope.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  15. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. www.demoscope.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  16. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. www.demoscope.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  17. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. www.demoscope.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  18. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей.. www.demoscope.ru [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (rusky) 
  19. SVANTE E. CORNELL. Turkey and the Conflict in Nagorno Karabakh: A Delicate Balance [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-06-10. 
  20. OSKANIAN, Kevork. Nagorno-Karabakh: are Armenia and Azerbaijan sliding towards all-out war?. The Conversation [online]. 2020-09-29 [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Why Nagorno-Karabakh? The history (both ancient and modern) that fuels the deadly conflict between Armenia and Azerbaijan. Meduza [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. 1993 UN Security Council Resolutions on Nagorno-Karabakh. 2001-2009.state.gov [online]. [cit. 2023-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]