Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) je mezinárodní smlouvou přijatou na zasedání Organizace spojených národů v New Yorku dne 19. prosince 1966. Pakt vstoupil v platnost 23. března 1976. Doposud k paktu přistoupilo 168 států. Pakt svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech vznikl také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Struktura a obsah

Občanská a politická práva patří mezi základní lidská práva. Pakt právně závazným způsobem rozvíjí a konkretizuje práva uvedená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Dokument je tvořen preambulí a šesti částmi, které zahrnují celkem 53 článků.

V prvním článku se vymezuje právo všech národů na sebeurčení.

Ve druhé části (články 2 až 5) se státy, které jsou smluvními stranami paktu, zavazují k tomu, že podniknou všechna možná opatření k tomu, aby byla všechna zmíněná práva zajištěna, a to bez jakékoliv formy diskriminace. Dále je věnována pozornost tématu rovnosti žen a mužů v souvislosti s danými právy.

Třetí část vyjmenovává konkrétní občanská a politická práva, jako je právo na život, zákaz mučení nebo krutého a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na rovné zacházení před soudy, právo na zastávání svého názoru, atd.

Čtvrtá část upravuje zřízení osmnáctičlenného Výboru pro lidská práva. Dále jsou v této části rozpracovány způsob volby členů Výboru, délka volebního období a další podrobnosti fungování tohoto orgánu.

Předposlední část se zabývá výkladem obsahu Paktu.

Poslední šestá část se věnuje tématům ratifikace, nabytí účinnosti, apod.

Konkrétní práva a omezení obsažená v Paktu

Čl. 3

• Právo na rovné zajištění práv uvedených v Paktu pro muže a ženy.

Čl. 6

• Právo na život.
• Omezení trestu smrti pouze na nejtěžší trestné činy. Dále zákaz uložení trestu smrti osobám mladším 18 let a těhotným ženám v zemích, kde trest smrti nebyl zrušen.

Čl. 7

• Zákaz mučení nebo podrobování krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání.
• Zákaz podrobování osob lékařským nebo vědeckým pokusům bez jejich svobodného souhlasu.

Čl. 8

• Zákaz všech forem otroctví, obchodu s otroky a nevolnictví.
• Zákaz vyžadování nucené a povinné práce mimo práci nebo službu spojenou s výkonem trestu podle pravomocného rozhodnutí soudu, dále mimo službu vojenské povahy, službu vynucenou mimořádnými případy a službu, která vyplývá z běžných občanských povinností.

Čl. 9

• Právo na svobodu a osobní bezpečnost – zákaz svévolného zatčení nebo zadržení osoby, není-li zbavena svobody na základě zákona.
• Právo zatčené osoby na neprodlené informování o důvodech zatčení a obviněních vznesených proti ní a neprodlené předvedení před soudce.
• Právo na takové řízení před soudem, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení.
• Vymahatelné právo na náhradu pro oběti nezákonného zatčení.

Čl. 10

• Právo osob zbavených osobní svobody na lidské jednání s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti.

Čl. 11

• Zákaz trestu odnětí svobody jako trestu za neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Čl. 12

• Právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
• Právo vstoupit do své vlastní země.

Čl. 13

• Zákaz svévolného vyhoštění a právo vyhoštěného na podání námitky proti vyhoštění.

Čl. 14

• Právo na rovnost před soudem.
• Právo na spravedlivé a veřejné vyslechnutí nezávislým a nestranným soudem.

Čl. 15

• Zákaz trestání za čin, který v době jeho spáchání nebyl podle zákona trestný.
• Zákaz uložit pachateli vyšší trest, než jaký byl uložen zákonem účinným v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Čl. 16

• Právo každého na uznávání jeho právní osobnosti.

Čl. 17

• Právo na zákonnou ochranu proti zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence.
• Právo na ochranu proti útokům na svou čest a pověst.

Čl. 18

• Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.

Čl. 19

• Právo zastávat svůj názor bez překážky.
• Právo na svobodu projevu.

Čl. 20

• Zákaz válečné propagandy.
• Zákaz národní, rasové nebo náboženské nenávisti podněcující k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí.

Čl. 21

• Právo na pokojné shromažďování.

Čl. 22

• Právo na svobodu shromažďovat se s druhými.
• Právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.

Čl. 23

• Právo rodiny na poskytnutí ochrany ze strany společnosti a státu.
• Právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu.

Čl. 24

• Právo na ochranu dítěte ze strany rodiny, společnosti a státu, vycházející z jeho postavení nezletilce, a to bez jakékoliv diskriminace.
• Právo dítěte na jméno a státní příslušnost.

Čl. 25

• Právo a možnost podílet se na vedení veřejných záležitostí.
• Právo volit a být volen v pravidelných volbách konaných na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva.
• Právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.

Čl. 26

• Právo na rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace.
• Zákaz jakékoli formy diskriminace a zaručení ochrany proti ní všem osobám.

Čl. 27

• Právo etnických, náboženských nebo jazykových menšin na užívání vlastní kultury, vyznávání a projevování vlastního náboženství nebo používání vlastního jazyka.

Opční protokoly

K Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech byly přijaty dva opční protokoly:

První opční protokol (1966)

První opční protokol řeší přiznání práva jednotlivce podat stížnost na stát a přistoupilo k němu 115 států.

Druhý opční protokol (1989)

K druhému protokolu, který se snaží o zrušení trestu smrti, se zatím přiklonilo 81 států.

Podání stížnosti podle Prvního opčního protokolu

Tím, že se státy, které jsou smluvními stranami Paktu stanou také smluvními stranami Protokolu, uznávají kompetence Výboru, zřízeného podle čtvrté části Paktu, přijímat a posuzovat oznámení od jednotlivců, kteří se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu. Tito jednotlivci mohou podat oznámení Výboru o porušení jejich práv, přičemž:

• porušení se musí týkat státu, který je nejen smluvní stranou Paktu, ale také Protokolu,
• toto oznámení musí být podáno písemně a
• daný jedinec již vyčerpal dostupné vnitrostátní prostředky pro řešení tohoto problému.

Výbor dále nepřijímá k posouzení taková oznámení, která:

• jsou anonymní,
• zneužívají práva předkládat oznámení,
• jejichž obsah je neslučitelný s ustanovením Paktu nebo
• pokud je tato záležitost je již projednávána v jiným mezinárodním orgánem.

Pokud Výbor přijme oznámení od jednotlivce, upozorní následně příslušný stát, kterého se toto oznámení týká. Tento stát poté do šesti měsíců podává písemné vysvětlení nebo prohlášení o případu. Výbor následně zkoumá vyjádření obou stran a prošetřuje celý případ na neveřejném zasedání. Svůj názor sdělí příslušnému státu a jednotlivci, který oznámení podal. Záznam o své činnosti Výbor zahrne do výroční zprávy.

Související dokumenty

Dalšími dokumenty, na které lze v souvislosti s Paktem poukázat, jsou:

• Všeobecná deklarace lidských práv (OSN 1948), v níž obsažená práva Pakt rozpracovává a činí právně vymahatelnými,
• Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (OSN 1966) a
• Evropská úmluva o lidských právech (Rada Evropy 1950).

První dva zmíněné dokumenty spolu s Paktem o občanských a politických právech tvoří Mezinárodní listinu lidských práv (International Bill of Human Rights).

Pakt v kontextu československých událostí

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl jménem Československé socialistické republiky podepsán roku 1968. Souhlas s paktem byl vyhlášen Federálním shromážděním dne 11. listopadu 1975, a to u příležitosti Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, konané v Helsinkách, kde došlo k podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V platnost v ČSSR pakt vstoupil 23. března 1976. Spolu se smlouvou o právech občanských a politických byl také přijat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Po přijetí těchto mezinárodních paktů, se vzedmula v tehdejší ČSSR vlna odporu proti jejich nedodržování. Porušování práv garantovaných v přijatých dokumentech se stalo jedním z hlavních oficiálních důvodů pro vznik neformální československé občanské iniciativy známé jako Charta 77.

Mimo Chartu 77 vznikaly i další organizace, které upozorňovaly na nedodržování úmluv přijatých v Helsinkách. Jedná se například o Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS, 1978) nebo Český helsinský výbor (pův. Československý helsinský výbor/ Čs. HV, 1988).

Odkazy

Externí odkazy

• Dílo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ve Wikizdrojích

Autoritní data	NKC: unn20221155574 GND: 4202902-8 LCCN: n81066476 NLI: 987007263042005171 NLK: KSH1999014888 VIAF: 177809719

Portály: Politika | Právo