Maxmilian von Merveldt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maxmilian von Merveldt
Narození 29. června 1764
Münster
Úmrtí 5. července 1815 (ve věku 51 let)
Londýn
Místo odpočinku Westminsterské opatství
Povolání diplomat
Ocenění rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilian hrabě von Merveldt (17701815 Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska) byl rakouský generál jezdectva a diplomat původem z Vestfálska.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Do rakouské armády vstoupil jako kadet již ve třinácti letech. V roce 1787 sloužil jako nadporučík švališérského pluku na hranici s Osmanskou říší. Za rakousko-turecké války byl povýšen na majora a stal se členem štábu maršála Laudona. Podílel se na potlačení povstání v Rakouském Nizozemsku, poté se stal členem Řádu německých rytířů. Po roce stráveném v Bonnu se vrátil k armádě, stal se adjunktantem u generála Friedricha Josiase von Sachsen-Coburg-Saalfeld.

V čele dvou granátnických praporů zastavil francouzský postup na pravém rakouském křídle v bitvě u Neerwinden, za což byl povýšen na podplukovníka a jmenován členem generálního štábu. Navíc obdržel Vojenský řád Marie Terezie. Za společného anglicko-rakouského tažení ve Flandrech působil ve štábu vévody z Yorku a vyznamenal se v bitvě u Famars a při obléhání Valenciennes. Po bitvě u Landrecy z 22. dubna 1796, kde velel pravému křídlu, byl povýšen na plukovníka. Následně se ujal velení nad švališérským plukem Karaiczay, s nímž se účastnil bitvy u Wetzlaru.

Generálmajorské hodnosti se von Merveldt dočkal za útok na Uckerath. V roce 1797 byl převelen do Itálie, kde byl k ruce hraběti Bellegardemu při vyjednávání příměří. Po znovuvypuknutí války v roce 1799 sloužil pod arcivévodou Karlem. V červnu velel brigádě u Offenburku, za což byl povýšen na podmaršálka. Po podepsání příměří sloužil jako diplomat v Berlíně. V roce 1805, kdy se opět rozhořela válka proti Francii převzal po generálu von Kienmayer vedení jeho sboru, byl však poražen Davoutem u Mariazell a musel ustoupit do Uher. Nepodařilo se mu spojit s hlavními rakouskými silami a propásl tak rozhodující bitvu u Slavkova.

Po tomto neúspěchu se stal velvyslancem v ruském Petrohradu. Již roku 1808 převzal velení nad divizí ve Lvově. V další rakousko-francouzské válce dostal roku 1809 úkol bránit Halič. Později velel divizi umístěné na Moravě a byl povýšen do hodnosti generála jezdectva. V roce 1813 se stal velitelem rakouského II. sboru. S ním participoval na vítězné bitvě u Lipska, kde byl zraněn a zajat. Svůj život dožil jako velvyslanec v Británii, zemřel v Londýně roku 1815.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]