Maxmilian von Merveldt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maxmilian von Merveldt
Narození 29. června 1764
Münster
Úmrtí 5. července 1815 (ve věku 51 let)
Londýn
Místo odpočinku Westminsterské opatství
Povolání diplomat
Ocenění rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilian hrabě von Merveldt (17701815 Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska) byl rakouský generál jezdectva a diplomat původem z Vestfálska.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jako třináctiletý se stal kadetem, v sedmnácti letech byl důstojníkem švališérského pluku na hranici s Osmanskou říší. Za rakousko-turecké války byl povýšen na majora a působil ve štábu maršála Laudona. Podílel se na porážce povstání v Rakouském Nizozemsku, poté se stal členem Řádu německých rytířů. Po roce stráveném v Bonnu se vrátil k armádě, kde sloužil jako pobočník generála Friedricha Josiase von Sachsen-Coburg-Saalfeld.

V čele dvou granátnických praporů zastavil francouzský útok na pravou část postavení rakouské armády v bitvě u Neerwinden, za což byl povýšen na podplukovníka a jmenován do generálního štábu. Navíc obdržel Vojenský řád Marie Terezie. Za společného anglicko-rakouského tažení ve Flandrech působil ve štábu vévody z Yorku. Úspěšně se zúčastnil bitvy u Famars, dařilo se mu i během obléhání Valenciennes. Po bitvě u Landrecy z 22. dubna 1796, kde velel pravému křídlu, byl povýšen na plukovníka. Následně se ujal velení nad švališérským plukem Karaiczay, s nímž se účastnil bitvy u Wetzlaru.

Generálmajorské hodnosti se von Merveldt dočkal za útok na Uckerath. V roce 1797 byl převelen do Itálie, kde byl k ruce hraběti Bellegardemu při vyjednávání příměří. Po znovuvypuknutí války v roce 1799 sloužil pod arcivévodou Karlem. V červnu velel brigádě u Offenburku, za což obdržel hodnost podmaršálka. Po uzavření míru byl pověřen diplomatickými úkoly v Berlíně. V roce 1805, kdy se opět rozhořela válka proti Francii, nahradil jako velitel sboru generála von Kienmayera, byl však poražen Davoutem u Mariazell a následně se musel stáhnout do Uher. Nepodařilo se mu spojit s hlavními rakouskými silami a propásl tak rozhodující bitvu u Slavkova.

Po tomto neúspěchu se stal velvyslancem v ruském Petrohradu. Již roku 1808 ale nastoupil zpět do služby a převzal velení nad divizí ve Lvově. V další rakousko-francouzské válce dostal roku 1809 úkol bránit Halič. Poté působil jako velitel divize na Moravě. Roku 1813 se již v hodnosti generála jezdectva stal velitelem II. rakouského sboru. S ním participoval na vítězné bitvě u Lipska, kde utrpěl zranění a dostal se do rukou Francouzů. Ke konci života působil jako velvyslanec v Británii, zemřel v roce 1815.

Literatura[editovat | editovat zdroj]