Max Schmeling

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Schmeling
Max Schmeling v roce 1938
Max Schmeling v roce 1938
Rodné jméno Maximillian Adolph Otto Siegfried Schmeling
Narození 28. září 1905
Klein Luckow
Úmrtí 2. února 2005 (ve věku 99 let)
Wenzendorf
Povolání boxer
Ocenění Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Manžel/ka Anny Ondráková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Max Adolph Otto Siegfried Schmeling byl německý boxer. V letech 19301932 byl mistrem světa v těžké váze. Vítězství vybojoval proti Jacku Sharkeyovi (vlastnim jménem Joseph Paul Zukauskas) a boxerovi tmavé pleti Joe Louisovi s nímš se posléze spřátelil. Dodnes je považován za jednoho z nejpopulárnějších německých sportovců, jeho popularita je srovnatelná s našim Emilem Zátopkem.

Narodil se 28. září 1905 v Klein Luckow a zemřel 2. února 2005, ve Wenzendorf u Hamburku.Otec se jmenoval také Max a matka Amanda, rozená Fuchsová. Měl staršího bratra Rudolfa (nar. 1902) a mladší sestru Edith (nar. 1915). V roce 1921 odchází do Porýní, kde začíná svojí boxerskou kariéru.

V roce 1930 se seznámil s českou herečkou Anny Ondra (Annou Sofií Ondrákovou) a 6. července 1933 se s ní oženil (církevní sňatek se konal 20. července 1933 v Bad Saarow [1]). Manželství trvalo 57 let až do její smrti v roce 1987.

Max měl rytířskou povahu a přes mnohé nabídky s fašisty nikdy nekolaboroval. Dostal od nich vilu, vyznamenání, které odmitl a odmítl i vstup do NSDAP. Fašisté přesto dokázali jeho úspěchů i manželství s krásnou a charakterní Anny propagandisticky zneužít. Díky tomu měl přezdívku "Hitlerův kůň" a také proto byl po porážce fašistického Německa nařčen s kolaborace s nimi, strávil tři měsíce ve vězení a nakonec dostal velmi vysokou pokutu. Na Anny byl v poválečném Československu ze stajného důvodu vydán zatykač. Ve skutečnosti se ovšem přimlouval u Hitlera za svého manažera, který byl židovského původu a, jak vyšlo až v 80. letech najevo, riskoval život když o tzv. Křišťálové noci sám zachránil dva židovské chlapce.

Za druhé světové války byl povolán do armády a zůčastnil se jako příslušník německých výsadkářů invaze na Krétu. Byl raněn, dostal úplavici a to ho téměř stálo život. V řeckém lazaretu také dává interviu americkému novináři, které pobouřilo německé vedení.

V roce 1947 se nakrátko vrací do ringu, boxuje naposledy v roce 1948. Za svou kariéru vyboxuje 70 profesionálních zápasů, v 56. z nich zvítězí (z toho 40 K.O.).V roce 2015 je stále jediným němcem zapsaným v boxerské mezinárodní síni slávy ( zápis v r. 1992).

Po skončení dráhy profesionálního boxera pracuje nějakou dobu s Anny na společné farmě na norky. Potom zakládá firmu na nealkoholické nápoje a v roce 1957 získává licenci na zastoupení firmy Coca-Cola.

Pomohl Joe Loiusovi, který se dostal do finančních potíží a když Louis v roce 1981 zemře, platí i část nákladů na jeho pohřeb.Max Schmelling se podílel na výstavbě sportovišť a výchově mladých německých sportovců.V roce 1971 obdržel za svojí činnost Velký spolkový kříž, roku 1996 je v Berlíně otevřená multiúčelová hala s jeho jménem a v roce 2005 byla vydána poštovní známka 0,55 euro s jeho medailonem.

Max Schmeling se objevil v letech 19301957 i v několika filmech, rovněž po boku své ženy, Anny Ondra.

Dědictví po Anny Ondrákové a Maxu Schmelingovi je určeno na základě jejich rozhodnutí nadaci nesoucí jméno Maxe Schmelinga. Ta podporuje i čeké vesničky SOS [2].

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

  • 1930 Liebe in Ring, role: boxer, režie Reinhold Schünzel
  • 1934 Knock-out (Mladé děvče, mladý muž), divadelní osvětlovač–boxer, režie Karel Lamač a Hans H. Zerlett
  • 1938 Es leuchten die Sterne (Když hvězdy svítí), režie Hans H. Zerlett
  • 1953 Keine Angst vor grossen Tieren, divák v cirkuse–Max Schmeling, režie Ulrich Erfurth
  • 1957 Die Zürcher Verlobung, režie Helmut Käutner

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dorothea Friedrichová: Anny Ondráková a Max Schmeling, Euromedia Group – Ikar, Praha, 2003, str. 4
  2. Dorothea Friedrichová: Anny Ondráková a Max Schmeling, Euromedia Group – Ikar, Praha, 2003, str. 174

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]