Přeskočit na obsah

Matěj z Janova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Matěj z Janova
Matěj z Janova (kresba J. L. Pomíjela, cca 1940)
Matěj z Janova (kresba J. L. Pomíjela, cca 1940)
Narození1350
Janov
Úmrtí30. listopadu 1393 (ve věku 42–43 let)
Praha
Povoláníspisovatel
Nábož. vyznáníkřesťanství
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Památník Matěje z Janova v Janově u Mladé Vožice

Matěj z Janova (mezi lety 1350 až 1355 Janov – 30. listopadu 1393 Praha) byl český katolický kněz a kazatel, církevní reformátor a spisovatel, řazený mezi tzv. „předchůdce Husovy“ a mezi nejvýznamnější představitele rané české reformace.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Matěj se narodil v jihočeském Janově u Mladé Vožice, nedaleko Malého Ježova, rodiště jeho o generaci staršího přítele Vojtěcha Raňků. Vojtěch pak Matěje podpořil na jeho studiích. Jako mladý muž se Matěj setkal v Praze s Milíčem z Kroměříže, jenž na něj hluboce zapůsobil a o němž později napsal v rámci svých Regulí celou kapitolu.[1] Na rozdíl od Milíče však Matěj neprosazoval ideál života v chudobě.[zdroj?] Od roku 1373 Matěj studoval v Paříži na Sorbonně, kde se ho ujal Vojtěch Raňkův z Ježova. V roce 1376 dosáhl titulu mistra svobodných umění a poté pokračoval ve studiu teologie a zároveň přednášel na artistické fakultě. Po roztržce na pařížské univerzitě v souvislosti s papežským schizmatem roku 1381 opustil Paříž (francouzský král podporoval avignonského papeže, naproti tomu Matěj papeže římského). Podnikl cestu do Říma a posléze se vrátil do Prahy.[2] Po návratu získal hodnost svatovítského kanovníka, ovšem neplynuly mu z ní žádné příjmy.[1] Finančního zajištění se mu dostalo až v roce 1388 se ziskem fary ve Velké Vsi u Podbořan v tehdejším kadaňském děkanátu. Jak bylo tehdy zvykem, svou faru osobně nespravoval, ale žil nadále v Praze.[3] V Praze Matěj kázal ve svatovítské katedrále a v kostele svatého Mikuláše na Starém Městě pražském.[1] Kázání pronášel v češtině. Možná též pokračoval ve studiu teologie na pražské univerzitě.[2]

Matěj se brzy dostal do podezření z hereze. Synodou pražské arcidiecéze byl 18. října 1388 donucen odvolat pět bludných článků, které se týkaly uctívání svatých a jejich ostatků, otázky mystického těla Kristova a častého přijímání svátosti eucharistie. O den později synoda zakázala časté svaté přijímání (po svém mystickém zážitku změnil arcibiskup Jan z Jenštejna názor a časté přijímání bylo povoleno synodou v roce 1391). Matěj byl též na půl roku zbaven oprávnění kázat v Praze, čímž získal čas na psaní svých již započatých Regulí, v nichž dále rozváděl své teologické názory. Snažil se v nich odhalovat projevy falešného křesťanství, například zištné praktiky světského i řeholního kléru nebo povrchní úctu k obrazům a relikviím svatých.[1]

Učení Matěje z Janova bylo ještě jednou prověřováno pražským arcibiskupem. Matěj musel předložit ke kontrole opisy svých dvou děl a měl dočasně zakázán výkon kněžských funkcí. Matěj se nechtěl bouřit proti církevní autoritě a 13. září 1392 slíbil v přítomnosti generálního vikáře Jana z Pomuku poslušnost pražskému arcibiskupovi, načež mohl nadále působit v kněžském úřadu.[1] Literatura není zajedno ohledně data Matějova úmrtí, některé zdroje uvádí rok 1393,[3] zatímco jiné až rok 1394.[1][2]

Kázal latinsky, pro učence. V kázáních kritizoval kult svatých a uctívání jejich ostatků, stav žebravých mnichů považoval za zbytečný, požadoval častou účast na svátosti eucharistie. Své myšlenky však Matěj shrnul v latinském spise Regulae Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona), v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení hledal především v Bibli, protože Bible jako slovo Boží byla pro tyto účely nejvyšší autoritou (identické myšlenky ohledně role Bible v církvi a náboženství zastával i Jan Viklef). To mělo velký význam pro pozdější husitské hnutí, které opíralo své požadavky rovněž o autoritu Bible a snažilo se proto Bibli zpřístupnit i prostému lidu.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Regulae Veteris et Novi Testamenti, pět knih v šesti svazcích, dokončeno 1392
  • Tractatus de praecepti Domini

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f SMRČKA, Jakub. České reformní proudy 14. století a devotio moderna. Tábor: HTF UK v Praze, 2008. Dostupné online. S. 99–107. 
  2. ↑ a b c BĚLOHLÁVEK, Jaroslav. Počátky české reformace a jejich reflexe v díle Jana Husa. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014. Dostupné online. S. 43–46. 
  3. ↑ a b NECHUTOVÁ, Jana. Slovník českých filosofů: Matěj z Janova [online]. Katedra filosofie FF MU Brno [cit. 2015-07-26]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 148–149; 155, 203. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 459–461. 
  • HILSCH, Peter. Heslo Matthias von Janov. In: Religion in Geschichte und Gegenwart, 4. vyd., sv. 5, Tübingen, 2002, s. 921.
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 259. 
  • KYBAL, Vlastimil. M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení. Brno, 2000, 2. vyd. (reprint 1. vyd z r. 1905).
  • LOSKOT, František. M. Matěj z Janova. V Praze: Volná myšlenka, 1912. 80 s. Dostupné online. 
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 445. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Matěj_z_Janova&oldid=23996792“