Marcus Livius Drusus mladší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek pojednává o římském reformátorovi. Možná hledáte: Marcus Livius Drusus, konzul roku 112 př. n. l.
Marcus Livius Drusus mladší
Narození124? př. n. l.
starověký Řím
Úmrtízáří nebo říjen 91 př. n. l.
Řím
Příčina úmrtíatentát
Povoláníaedil (94 př. n. l.)
tribun lidu (91 př. n. l.)
ChoťServilia
DětiMarcus Livius Drusus Claudianus (adoptován)
RodičeMarcus Livius Drusus[1][2][3][4] a Cornelia[3][5]
RodLivii Drusi
PříbuzníLivia[6][3][7] a Mamercus Aemilius Lepidus Livianus[8][9] (sourozenci)
Livia Drusilla, Marcus Livius Drusus Libo a Gaius Livius (vnoučata)
FunkceTribun lidu
aedil
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marcus Livius Drusus mladší[pozn. 1] (před 122 př. n. l. – 91 př. n. l.) byl politik a reformátor v období pozdní římské republiky. Proslavil se legislativním programem během svého funkčního období tribuna lidu v roce 91 př. n. l., kdy navrhl rozsáhlé právní reformy, včetně udělení občanství italickým spojencům Říma.

Neúspěch jeho reforem a následná Drusova vražda koncem roku 91 př. n. l. rukou neznámého vraha jsou často považovány za bezprostřední příčinu spojenecké války.[10]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Marcus Livius Drusus se narodil někdy před rokem 122 nebo 124 př. n. l.[11] Byl synem Cornelie, jejíž přesná identita je neznámá, a Marka Livia Drusa, který v roce 122 př. n. l. nastoupil do úřadu tribuna lidu,[12] v roce 112 př. n. l. zastával konzulát[13] a v roce 109 př. n. l. byl zvolen censorem.[14] Ještě v témže roce jeho otec během své censury zemřel.[11][14]

Kdyby byl Marcus Drusus nejstarším synem, stal by se z něj pater familias rodu Drusů a živitelem svých dvou sourozenců, Mamerka a Livie.[15] Někteří historikové se však domnívají, že Mamercus byl ve skutečnosti nejstarší syn[pozn. 2] a Marcus o jeden nebo dva roky mladší.[16][17]

Cicero poznamenal, že Drusus byl zásadový a svědomitý mladík.[18] Když sloužil pravděpodobně v roce 102 př. n. l. jako quaestor v Asii,[19] odmítl na znamení úcty veřejně nosit své oficiální úřední odznaky.[20]

Po smrti svého otce zdědil Drusus značné bohatství, a když asi v roce 94 př. n. l. zastával úřad aedila,[21][pozn. 3] pořádal z něho velká gladiátorská představení. Jeho velkorysost byla proslulá již v antice: jednou poznamenal, že utrácel tolik peněz za jiné lidi, že mu „nezbylo nic jiného než bláto a vzduch“.[20] Drusus si také nechal postavit velký nový dům na palatinském pahorku tak, aby všichni jeho spoluobčané mohli vidět vše, co v něm dělal. Tento slavný dům později vlastnili Cicero, Censorinus a Rutilius Sisenna.[23]

Tribunát[editovat | editovat zdroj]

Drusus byl v roce 91 př. n. l. zvolen tribunem lidu.[24] Nepřátelská propaganda jeho protivníků ho později vykreslovala jako demagoga už od počátku jeho tribunátu, ale Cicero a další současníci tvrdili, že se zprvu snažil vládu senátu posílit a měl i jeho podporu.[24] Stál za ním nejváženější senátor (princeps senatus) Marcus Aemilius Scaurus, který byl v roce 109 př. n. l. kolegou Drusova otce v úřadu censora, a Lucius Licinius Crassus, nejlepší řečník té doby.[10]

Jeho reformní program byl sestaven v souladu s postojem velké skupiny předních senátorů. Drusus měl v úmyslu posílit a obnovit autoritu senátu tím, že by do senátorské třídy přijal asi 300 equitů a přesunul poroty stálých soudů zpět pod pravomoc senátorů.[25] To byl zřejmě konečný cíl, ke kterému směřovala veškerá Drusova legislativní činnost. Do svého programu zařadil i návrh agrárního zákona spolu s rozšířením občanství pro italické spojence. Účelem rozšíření občanství mělo být další posílení umírněné politické pozice v římské vládnoucí třídě.[25] Ne všichni jeho senátorští spojenci však s jeho návrhy souhlasili, neboť „zjevně nejzhoubnějším aspektem [Drusova legislativního] programu... by byla nepřijatelná osobní moc, které by dosáhl.[26]“

Quaestio de repetundis[editovat | editovat zdroj]

Vývoj equitských soudů[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitější problém, který se Drusus a jeho podporovatelé snažili řešit, se týkal složení porot u stálých soudů pro vydírání (latinsky quaestio perpetua de repetundis).[27] V roce 122 př. n. l. ustanovil Gaius Gracchus poroty pro tyto soudy tak, že se namísto senátorů skládaly výhradně z bohatých equitů.[28][29] Equitům se tím dostalo značné soudní moci (i nad senátory) a proti tomu se zákonitě mnozí senátoři postavili, protože považovali ztrátu svého vlivu na soudech za ponižující.[30]

V roce 106 př. n. l. se konzul Quintus Servilius Caepio pokusil ukončit monopol equitů na obsazování porot a navrhl zákon zavádějící poroty smíšené ze senátorů i equitů. Avšak i přes mocnou řečnickou podporu Lucia Crassa byl tento lex Servilia iudicaria po pouhých dvou letech nahrazen zákonem Gaia Servilia Glaucii, který přenesl řízení porot zpět pod pravomoc equitů.[31]

Postupem času se ukázalo, že porotci z řad equitů se zdráhali vynášet rozsudky o vině – z mnoha stíhání z politických důvodů v letech 99–92 př. n. l. nebyl před jejich soudy odsouzen ani jediný obžalovaný. V senátu to vvyvolalo velkou nespokojenost, protože byl ochromen jeden z hlavních způsobů politického boje.[32] Stále větší počet významných senátorů dospěl k názoru, že monopol equitů musí být ukončen.

Jejich nelibost byla ještě zesílena stíháním a odsouzením do vyhnanství všeobecně váženého konzulára Publia Rutilia Rufa asi v roce 92 př. n. l. Rufus sloužil jako legát Quinta Mucia Scaevoly během jeho správcování v Asii. Oba muži se neohroženě postavili proti hrabivosti publikánů (kteří se rekrutovali výhradně z řad equitů) operujících v provincii; získali tím sice velkou chválu provinciálů i senátu, ale zároveň i nesmiřitelné nepřátelství equitů.[33] Poté, co se Rufus vrátil do Říma, ho ze msty pohnali před jeden ze svých soudů. Přestože se Rufus žalovaných činů pravděpodobně nedopustil, porota ho shledala vinným a byl odsouzen do vyhnanství do Smyrny. Nespravedlnost tohoto soudního procesu byla umocněna Rufovým klidným až stoickým smířením se svým osudem a jeho případ se na dlouho stal synonymem pro zaujaté rozsudky.[34]

Vzhledem k tomu, že Rufus byl jedním z Drusových strýců, jeho skandální exil pravděpodobně poskytl bezprostřední podnět k Drusovým reformám.[35]

Drusova reforma[editovat | editovat zdroj]

Přesná podoba Drusova řešení tohoto problému je nejasná. Appiános napsal, že Drusus navrhl začlenit do senátu 300 nových equitů, a že by budoucí porotci u soudů byli vybíráni z této rozšířené skupiny senátorů.[36] Livius však uvedl, že Drusus ustanovil soudní poroty zahrnující senátory a equity i bez rozšíření senátu.[37] Protože je však Appiános v tomto období notoricky nespolehlivý, někteří historikové se domnívají, že omylem spojil Drusův návrh se skutečným rozšířením senátu, ke kterému došlo o deset let později za Sullova režimu.[38]

Doplňující zákony[editovat | editovat zdroj]

Aby získal pro svůj zákon o porotních soudech pro vydírání i lidovou podporu, předložil Drusus řadu dodatečných zákonů.[pozn. 4] Podporu plebejů si hodlal zajistit schválením pozemkového zákona, který podle všeho navrhoval přerozdělení veřejné půdy (ager publicus) chudině a také vytvoření nových kolonií v Itálii a na Sicílii.[39] Poté si vyhradil místo v radě deseti dohlížitelů pověřených prováděním přerozdělování těchto pozemků.[43] A další podporu si pojistil zákonem snižujícím cenu obilí.[37]

Kromě těchto populistických zákonů nechal schválit zákon, podle kterého by equité mohli být stíháni za úplatkářství.[44] Možná také záměrně znehodnotil ražbu mincí tím, že do stříbra nechával přidávat jednu osminu bronzu, snad aby pomohl zaplatit náklady na pozemkové přerozdělování. [45][pozn. 5] Všechny tyto zákony byly pravděpodobně schváleny v prvních měsících roku 91 př. n. l.[30]

Opozice vůči Drusově legislativě[editovat | editovat zdroj]

Senátorská opozice[editovat | editovat zdroj]

Navzdory podpoře významných příznivců se Drusova legislativa setkala v senátu se silnou opozici včetně konzula Lucia Marcia Philippa. Mezi Drusovy odpůrce se také zařadil i praetor Quintus Servilius Caepio, jeho bývalý švagr. V den hlasování se Philippus pokusil zasedání odložit a odradilo ho jen to, když ho jeden z Drusových příznivců přiškrtil do té míry, až začal krvácet.[46][47] Když Caepio i nadále odporoval schválení zákona, Drusus mu pohrozil, že ho nechá svrhout z Tarpejské skály, což byl tehdy již archaický trest pro magistráty, kteří spáchali protistátní čin.[48] Nakonec Drusus nechal schválit svou legislativu spojením všech různých zákonů do jednoho návrhu, což byla praxe, která byla sedm let předtím podle stanovení zákona lex Caecilia Didia zakázána.[49]

V září 91 př. n. l. se dynamika událostí obrátila proti Drusovi a jeho podporovatelům.[39][50] Senátoři v římské republice byli vždy velice ostražití vůči jakémukoliv jednotlivci, který získal mimořádnou osobní moc; s tím, jak Drusus získával popularitu u lidu, mizela jeho podpora v senátu, který se nakonec obával, že by se mohl Drusus stát nebezpečně vlivným podobě jako před ním bratři Gracchové nebo Lucius Appuleius Saturninus.[26]

Konzul Philippus vyzval ke zrušení Drusových zákonů[51] a 13. září došlo v senátu mezi Philippem a Luciem Crassem k ostré výměně názorů. Philippus tvrdil, že již nemůže dále spolupracovat se současným senátem, na což Crassus odpověděl zpochybněním Philippovy autority konzula a poznamenal: „Mám tě považovat za konzula, když si nemyslíš, že já jsem senátor?[52]“ To však byla podle Cicerona Crassova „labutí píseň“,[53] protože o týden později náhle zemřel.

Návrh občanství pro Italiky a zrušení Drusových zákonů[editovat | editovat zdroj]

Crassovou smrtí přišel Drusus o jednoho ze svých nejvlivnějších podporovatelů.[54] Koncem roku 91 př. n. l. tedy své úsilí obrátil k získání podpory od italických spojenců.[55][23][56] Drusus měl mezi Italiky úzké kontakty zřejmě již dříve, protože v jeho domě býval pravidelným hostem významný aristokrat z kmene Marsů Quintus Poppaedius Silo, který se později vyznamenal jako jeden z hlavních velitelů italických vojsk během spojenecké války.[57]

Drusův návrh udělení občanství Italikům však vyvolal ještě větší odpor, protože mnoho senátorů se obávalo osobní moci, kterou by Drusus získal hromadným udělováním s tím spojeného volebního práva.[pozn. 6] Veřejně kolovaly zvěsti, že Italikové složili posvátnou přísahu, která je zavazovala věrností samotnému Drusovi. Její znění se dochovalo u Diodóra:

Přísahám při Jupiterovi Kapitolskému, při římské Vestě, při Martovi, jejímu božskému předku, při Solu, zakladateli lidstva a při Telluře, patronce zvěře i rostlin, stejně tak při polobozích, kteří založili Řím, a při hrdinech, kteří přispěli ke zvětšení jeho impéria, že Drusova přítele a nepřítele budu považovat za svého přítele a nepřítele, a že nebudu šetřit ani majetku, ani životů svých dětí nebo rodičů, pokud to bude ve prospěch Drusa i těch, kteří přísahali tak jako já. Pokud se stanu občanem podle Drusova zákona, budu považovat Řím za svou vlast a Drusa za svého největšího dobrodince.

Diodóros, Bibliothéké historiké, 37.11

Někdy v této době Drusus zřejmě utrpěl menší kolaps nebo epileptický záchvat, což vyvolalo záplavu zpráv z italických měst s vyjádřením podpory.[59][60][61]

Někteří Italikové, když v Římě poznali rostoucí opozici proti návrhu zákona, začali být stále více pobouření. Diodóros napsal, že Quintus Poppaedius Silo vedl v protestním pochodu na Řím 10 000 spojenců[62] a Florus poznamenal, že Drusova veřejná setkání přilákala tak obrovské davy, že to vypadalo, jako by se celý Řím ocitl v obležení.[63] Nakonec Italikové zosnovali spiknutí s cílem zavraždit oba konzuly na hoře Albanus. Jejich plán byl však zmařen, když se o něm dozvědel Drusus a sám varoval Philippa.[64][65] Italikové současně zahájili tajné přípravy na ozbrojený konflikt, vzájemně si vyměnili rukojmí a začali shromažďovat zbraně.[66]

V napjaté atmosféře politických sporů, domnělých úkladných atentátů a nespokojenosti Italiků se Philippovi nakonec podařilo přesvědčit senát, aby veškerou Drusovu legislativu zrušil. Odůvodnění bylo dvojí: zákony byly přijaty v rozporu s posvátnými nepříznivými znameními, což znamená, že byly v rozporu s vůlí bohů,[67] a že porušovaly lex Caecilia Didia z roku 98 př. n. l.[68]

Atentát[editovat | editovat zdroj]

Drusus usnesení senátu veřejně odsoudil, nepokusil se ale využít svého veta, aby se proti němu postavil.[69] Zároveň byl obžalován za svou údajnou účast na spiknutí na hoře Albanus[65] a zřejmě na vešekerý odpor rezignoval.

Někdy kolem konce září či v říjnu 91 př. n. l. byl zavražděn.[26] Podle některých starověkých zdrojů se vražda odehrála uvnitř atria Drusova vlastního domu,[70][71] jiné uvedly, že byl probodnut, když se vracel z Fóra.[65][72] Za původce atentátu byli obviňováni Philippus s Caepionem[73] či Quintus Varius Hybrida, tribun lidu z roku 90 př. n. l., který později vytvořil zvláštní soud pro stíhání Drusových příznivců.[74][75]

Dozvuky a hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Téměř okamžitě po jeho zavraždění vypukla spojenecká válka (91–87 př. n. l.), proto mnoho Římanů obviňovalo Drusa z jejího podnícení:

Protože však potom nemohlo být spojencům splněno slíbené udělení římského občanství, rozhořčení Italikové počali usilovat o odpadnutí. Vykládá se o jejich spikleneckých schůzích i o řečech jejich předáků na sněmech.Proto se Livius Drusus stal nenáviděným i v senátu – jako podněcovatel spojenecké války – a byl doma zabit, nejisto kým.

Titus Livius, Dějiny, Periocha 71

Po Drusově zavraždění byl zákonem lex Varia de maiestate zřízen zvláštní soud, který měl stíhat občany, kteří byli stejně jako Drusus podezřelí z nabádání Italiků ke vzpouře.[76] Drusův přítel Gaius Aurelius Cotta raději předešel odsouzení dobrovolným odchodem do exilu, obviněn byl i Drusův mentor, princeps senatus Marcus Scaurus.

Z dlouhodobého hlediska považovaly pozdější generace římských historiků Drusův tribunát za kritický milník v období krize římské republiky. Appiános, Livius a Florus zařadili Drusovo seditio (rozkol) do zřetelného sledu podobných politických sporů. Z jejich pohledu následoval příklady bratrů Gracchů a Appuleia Saturnina a sám byl následován rozbroji za dob Gaia Maria a Publia Sulpicia Rufa.[76][34][46] Původní Drusovo postavení na pozici zastánce senátu tak bylo těmito autory zapomenuto a místo toho zdůrazňovali turbulence jeho tribunátu a jeho roli v předvečer spojenecké války.

Ačkoli připouští, že jeho sliby Italikům v roce 91 př. n. l. přímo iniciovaly vypuknutí války, mnozí moderní historikové jsou k Drusovi shovívavější.[77][78] Theodor Mommsen ho považoval za skutečného reformátora a pokrokáře, který se pokoušel vyřešit některé z nejnaléhavějších problémů své doby ve věku, kdy by jen málokdo byl ochotný udělat totéž.[79] Podle názoru italského historika Emilia Gabby „se zdá, že Drusovo komplexní schéma bylo řízeno přesným a bystrým uvědoměním si historické situace, působících politických sil a potřeb a zájmů, které tyto síly reprezentovaly a zprostředkovaly. Odhaluje politickou schopnost, která odpovídala schopnosti Gaia Graccha.[80]“

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Drusus měl několik významných potomků. Prostřednictvím svého adoptivního syna Marka Livia Drusa Claudiana se stal předkem julsko-claudijské dynastie a přes dvě manželství své sestry Livie Drusy byl strýcem Catona mladšího a prastrýcem Caesarova vraha Marka Iunia Bruta. Jeho bratr Mamercus Aemilius Lepidus Livianus (který byl adoptován do rodiny Aemiliů Lepidů) se stal v roce 77 př. n. l. konzulem.

Někdy kolem roku 100 př. n. l. se Drusus oženil se Servilií, sestrou svého přítele Quinta Servilia Caepiona. Pravděpodobně se někdy kolem roku 97 př. n. l. rozvedli, aniž by spolu měli nějaké děti,[81] a Drusus se zřejmě až do své smrti v roce 91 př. n. l. už znovu neoženil.[82] V období pozdní římské republiky se však vyskytuje jistá Livia, o které se spekuluje, že by mohla být Drusovou dcerou.[83]

Císařští potomci[editovat | editovat zdroj]

Drusus adoptoval Marka Livia Drusa Claudiana narozeného jako Appius Claudius Pulcher. Tento adoptivní syn se oženil s Alfidií, se kterou měl dceru Livii. Tato slavá Livia se později stala císařovnou, manželkou císaře Augusta a matkou druhého císaře Tiberia. Adopcí svého syna se tedy Marcus Livius Drusus a jeho rodina stali předky císařské julsko-claudijské dynastie.[84]

Neteře a synovci[editovat | editovat zdroj]

Drusus měl sestru Livii, kterou si vzal za manželku jeho přítel Quintus Serviliius Caepio. Livia a Caepio měli tři děti: Servilii, která se údajně stala milenkou Julia Caesara a matkou Marka Junia Bruta, Caesarova vraha; další Servilii, která se provdala za vojevůdce Luculla, a syna Gnaea Servilia Caepiona (jeho nevlastním bratrem byl Cato mladší).[85]

Drusus a Caepio se však údajně pohádali kvůli prodeji prstenu v dražbě a následně se z nich stali osobní nepřátelé.[86] V důsledku toho se Drusus rozvedl se Servilií a Caepio s Livií.

Drusus zřejmě nechal svou sestru téměř bezprostředně znovu provdat, buď v roce 97 nebo 96 př. n. l.,[82] tentokrát za Marka Porcia Catona, vnuka Catona staršího. Livia a Cato měli syna Marka Porcia Catona zvaného po jeho smrti Utický, který se později stal slavným protivníkem Julia Caesara; dále měli dceru Porcii, která se vdala za Lucia Domitia Ahenobarba. Zdá se však, že Livia i Cato zemřeli už někdy v první polovině 90. let př. n. l., což znamená, že Servilia, Cato a Porcia byli vychováni v Drusově domě do jeho vlastní smrtí v roce 91 př. n. l.[87]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Je tak označován pro rozlišení od svého stejnojmenného otce
  2. ↑ Mezi římskou aristokracií bylo obvyklé, že prvorození muži dostávali stejné praenomen jako jejich otec. Podle tohoto principu by mladší Marcus měl být nejstarším dítětem. Prosopografové však navrhli, že Mamercus mohl být nejstarším přeživším dítětem.[11] Pokud je to pravda, pak Drusus starší měl někdy mezi lety 130–125 př. n. l. prvorozené dítě, které pojmenoval Marcus; tento potomek však zemřel ještě v dětství, což znamená, že Drusus starší později znovu použil praenomen „Marcus“ pro svého třetího narozeného syna.
  3. ↑ Někteří autoři o existenci jeho aedility pochybují, protože se nevyskytuje v Drusově dochovaném elogiu (CIL 6.1312 , Inscr. Ital. 13.3.74) datovaném do augustovské doby.[22] Nicméně elogia nejsou vždy stoprocentně přesná, takže problém zůstává nezodpovězený.
  4. ↑ Appiános se domníval, že Drusův návrh rozšířit římské občanství na všechny italické spojence byl předložen již v této rané fázi, aby mohl získat podporu i pro své další zákony.[39] Nedávné historické bádání nicméně přesnost Appiánova vyprávění v tomto bodě zpochybnilo.[40] Byla například brána v potaz skutečnost, že by se udělení plného občanství Italikům stalo vysoce kontroverzním návrhem. Takový zákon by nejen exponenciálně zvýšil počet občanů, ale ve svém důsledku by zahrnoval zcela zásadní reorganizaci všech aspektů římské společnosti od armády přes zdanění až po právo. Považuje se tedy za sporné, že by Drusus navrhl takto hluboce rozporuplný zákon už na počátku svého tribunátu, tedy v době, kdy se ještě stavěl do pozice zastánce tradice a svornosti stavů společnosti (concordia ordinum).[41] Aktuální názory se proto spíše staví na stranu Velleia Patercula, jehož podání umisťuje zákon pro udělení občanství Italikům až na konec Drusovy legislativy.[42]
  5. ↑ Není jasné, zda zmíněný „Marcus Livius Drusus“ byl on nebo jeho stejnojmenný otec.
  6. ↑ O obavách v antice z toho, že se může nějaký muž stát příliš mocným v důsledku udělení volebního práva: „Svobodný stát se stane monarchií, pokud obrovské množství lidí získá občanství na základě činnosti jednoho člověka.[58]“

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marcus Livius Drusus (reformer) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Drusus. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XI.
  2. ↑ Drusi. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
  3. ↑ a b c Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  4. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  5. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  6. ↑ Livii. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
  7. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  8. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  9. ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10]
  10. ↑ a b Badian 2014.
  11. ↑ a b c Sumner 1973, s. 111.
  12. ↑ Broughton 1951, s. 517.
  13. ↑ Broughton 1951, s. 538.
  14. ↑ a b Broughton 1951, s. 545.
  15. ↑ Smith 1870, s. 1078.
  16. ↑ Sumner 1973, s. 64–66, 110–111.
  17. ↑ Zmeskal 2009, s. 171.
  18. ↑ Cicero – De officiis 1960, 1.30.
  19. ↑ Broughton 1951, s. 569.
  20. ↑ a b Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.
  21. ↑ Broughton 1952, s. 12.
  22. ↑ Evans 2003, s. 156.
  23. ↑ a b Paterculus 2011, 2.14.
  24. ↑ a b Broughton 1952, s. 21.
  25. ↑ a b Gabba 1992, s. 111.
  26. ↑ a b c Gabba 1992, s. 113.
  27. ↑ Mommsen 2010, s. 484.
  28. ↑ Cicero – In Verrem 1972, 38.
  29. ↑ Paterculus 2011, 2.13.2, 2.32.3.
  30. ↑ a b Steel 2013, s. 37.
  31. ↑ Cicero – Brutus 2019, 164.
  32. ↑ Gruen 1966, s. 60.
  33. ↑ Diodóros 1814, 37.5.1–4.
  34. ↑ a b Livius 1979, s. 403, periocha 70.
  35. ↑ Gabba 1976, s. 132.
  36. ↑ Appiános 1989, 1.35.
  37. ↑ a b Livius 1979, s. 403, periocha 71.
  38. ↑ Steel 2013, s. 38.
  39. ↑ a b c Appiános 1989, 1.35–6.
  40. ↑ Mouritsen 1998.
  41. ↑ Cicero – Brutus 1969, 164.
  42. ↑ Paterculus 2011, 2.14.1.
  43. ↑ Dessau 1892, 40.
  44. ↑ Cicero – Pro Cluentio, 153.
  45. ↑ Plinius 1974, 33.3.46.
  46. ↑ a b Florus 1929, 2.5.
  47. ↑ Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.9.
  48. ↑ Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.8.
  49. ↑ Mommsen 2010, s. 487.
  50. ↑ Valerius Maximus 2000, 9.5.2.
  51. ↑ Cicero – De oratore 1969, 1.24–6, 3.1–6.
  52. ↑ Quintilianus 1985, 8.3.89.
  53. ↑ Cicero – De oratore 1969, 3.2–6.
  54. ↑ Konrad 2006.
  55. ↑ Steel 2013, s. 40.
  56. ↑ Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.10.
  57. ↑ Plútarchos 1967, 2.
  58. ↑ Sallustius 1970, II.6.1.
  59. ↑ Plinius 1974, 17.15.6, 25.52.
  60. ↑ Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.11.
  61. ↑ Evans 2003, s. 154–156.
  62. ↑ Diodóros 1814, 37.13.
  63. ↑ Florus 1929, 2.5.7.
  64. ↑ Florus 1929, 2.6.8.
  65. ↑ a b c Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.12.
  66. ↑ Gabba 1992, s. 114.
  67. ↑ Asconius Pedianus.
  68. ↑ Cicero – De domo, 41.
  69. ↑ Diodóros 1814, 37.10.
  70. ↑ Appiános 1989, 1.36.
  71. ↑ Paterculus 2011, 2.13.
  72. ↑ Seneca 1999, 6.1–2.
  73. ↑ Pseudo-Aurelius Victor 1911, 66.1š.
  74. ↑ Cicero – De natura deorum 1948, 3.81.
  75. ↑ Tweedie 2011, s. 588.
  76. ↑ a b Appiános 1989, 1.37.
  77. ↑ Konrad 2006, s. 177.
  78. ↑ von Ungern-Sternberg 2004, s. 96–97.
  79. ↑ Mommsen 2010, s. 483, 489.
  80. ↑ Gabba 1976, s. 131.
  81. ↑ Huntsman 2009, s. 121–169.
  82. ↑ a b Gabba 1976, s. 134.
  83. ↑ Lindsay 2009.
  84. ↑ Smith 1870, s. 1082.
  85. ↑ Ancient society 1985.
  86. ↑ Plinius 1974, 33.20.
  87. ↑ Plútarchos 1967, 1.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ancient society. Svazek 15–18. Louvain: Katholieke Universiteit te Leuven, 1984. 98 s. Dostupné online. 
  • APPIÁNOS. Krize římské republiky (Římské dějiny 2 – Občanské války) (původním názvem: Appiani Historia Romana II). Překlad Jan Burian, Bohumila Mouchová. 1. vyd. Kniha I. Praha: Svoboda, 1989. 496 s. (Antická knihovna; sv. 59). ISBN 80-205-0060-X. Kapitola 23. 
  • ASCONIUS PEDIANUS, Quintus. Pro Cornelio de maiestate [online]. Překlad Albert Curtis Clark. Attalus [cit. 2024-02-21]. Dostupné online. (latinsky) 
  • BADIAN, Ernst; HORNBLOWER, Simon; SPAWFORTH, Antony; EIDINOW, Esther. The Oxford companion to classical civilization. 2. vyd. New York: Oxford University Press, 2014. 912 s. ISBN 978-0-19-177848-3. OCLC 900444999 Heslo Livius Drusus (2), Marcus. (anglicky) 
  • BROUGHTON, Thomas Robert Shannon. The Magistrates of the Roman Republic 1: Volume 1: 509 B.C. - 100 B.C.. Svazek 1. [s.l.]: American Philological Association, 1951. 600 s. ISBN 978-0891307068. (anglicky) 
  • BROUGHTON, Thomas Robert Shannon. The Magistrates of the Roman Republic: Volume 2: 99 B.C. - 31 B.C.. Svazek 2. New York: American Philological Association, 1952. 647 s. [978-0891308126 Dostupné online]. DOI 10.1017/s0009840x00180977. (anglicky) 
  • BRUNT, Peter Astbury. The fall of the Roman republic and related essays. [s.l.]: Clarendon Press, 1988. 560 s. Dostupné online. ISBN 0-19-814849-6. OCLC 799090262 (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. De Claris Oratoribus Liber Qui Dicitur Brutus. [s.l.]: Wentworth Press, 2019. 156 s. ISBN 978-0526126552. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius Cicero. On his House (De domo sua ad pontifices oratio) [online]. Překlad Charles Duke Yonge. Perseus Digital Library [cit. 2024-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech (původním názvem: De officiis). Překlad Jaroslav Ludvíkovský. [s.l.]: Svoboda, 1960. 196 s. (Antická knihovna; sv. 6). 
  • CICERO, Marcus Tullius. O přirozenosti bohů (původním názvem: De natura deorum). Překlad Antonín Kolář. [s.l.]: Jan Laichter, 1948. 216 s. (Laichterova filosofická knihovna; sv. 35). 
  • CICERO, Marcus Tullius. On The Orator (původním názvem: De oratore). Překlad E. W. Sutton. [s.l.]: Harvard University Press, 1969. 503 s. ISBN 978-0674993839. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius Cicero. Pro Cluentio [online]. Překlad H. G. Hodge. Attalus [cit. 2024-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. Řeči proti Verrovi (původním názvem: In Verrem). Překlad Václav Bahník. [s.l.]: Odeon, 1972. 524 s. (Živá díla minulosti; sv. 67). 
  • DESSAU, Hermann. Inscriptiones Latinae Selectae. Svazek 1. Berlin: Weidmann, 1892. 580 s. Dostupné online. (latinsky) 
  • DIODÓROS. The Historical Library of Diodorus the Sicilian: In Fifteen Books (původním názvem: Βιβλιοθήκη Ἱστορική). Překlad George Booth. [s.l.]: W. McDowal, 1814. Dostupné online. (anglicky) 
  • FLORUS, Lucius Annaeus. Epitome of Roman History (původním názvem: Epitome de T. Livio bellorum omnium annorum DCC libri duo). Překlad Edward Seymour Forster. [s.l.]: Harvard University Press, 1929. 400 s. Dostupné online. ISBN 978-0674992542. (anglicky) 
  • GABBA, Emilio. Republican Rome, The Army and the Allies. [s.l.]: Basil Blackwell Publishers, 1976. 272 s. ISBN 978-0631171508. (anglicky) 
  • GABBA, Emiiio. Rome and Italy: the Social war. In: CROOK, John Anthony; LINTOTT, Andrew; RAWSON, Elizabeth. The Cambridge Ancient History. 2. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 0-521-85073-8. Svazek 9. (anglicky)
  • GRUEN, Erich Stephen. Political Prosecutions in the 90's B. C.. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1966, roč. 15, čís. 1. Dostupné online. ISSN 0018-2311. (anglicky) 
  • EVANS, Richard J. Questioning reputations: essays on nine roman republican politicians. Redakce Tim Stewart. Pretoria: University of South Africa, 2003. 221 s. Dostupné online. ISBN 978-1868881987. OCLC 52037508 (anglicky) 
  • FLOWER, Harriet I. Roman republics. Princeton: Princeton University Press, 2010. 204 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-14043-8. OCLC 301798480 (anglicky) 
  • HUNTSMAN, Eric Dennis. Livia before Octavian. Ancient Society. 2009, roč. 39. Dostupné online. ISSN 0066-1619. DOI 10.2143/AS.39.0.2042609. (anglicky) 
  • KONRAD, Christoph F. From the Gracchi to the First Civil War. In: A Companion to the Roman Republic. Oxford: Wiley-Blackwell, 2006. ISBN 978-1-405-10217-9. (anglicky)
  • LINDSAY, Hugh. Adoption in the Roman world. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-511-65821-1. OCLC 647846259 (anglicky) 
  • LIVIUS, Titus. Dějiny (původním názvem: Ab urbe condita libri). Překlad Pavel Kucharský. 1. vyd. Kniha VII. Praha: Svoboda, 1979. 503 s. (Antická knihovna; sv. 40). Periochy 70, 71. 
  • MOMMSEN, Christian Matthias Theodor. The History of Rome (původním názvem: Römische Geschichte). Svazek III. [s.l.]: Gorgias Press, 2010. 569 s. ISBN 978-1617192241. (anglicky) 
  • MOURITSEN, Henrik. Italian Unification: A Study in Ancient and Modern Historiography. London: University of London, 1998. 203 s. ISBN 978-0900587818. (anglicky) 
  • MOURITSEN, Henrik. Politics in the Roman Republic. [s.l.]: Cambridge University Press, 2017. 202 s. Dostupné online. ISBN 978-1107031883. (anglicky) 
  • PATERCULUS, Velleius; YARDLEY, John C.; BERRETT, Anthony A. The Roman History: From Romulus and the Foundation of Rome to the Reign of the Emperor Tiberius (původním názvem: Historia Romana). [s.l.]: Hackett Publishing Company, 2011. 224 s. Dostupné online. ISBN 978-1-60384-702-5. (anglicky) 
  • PLINIUS SECUNDUS, Gaius. Kapitoly o přírodě (původním názvem: Naturalis historiae libri XXXVII). Překlad František Němeček. Praha: Svoboda, 1974. 356 s. (Antická knihovna; sv. 19). 
  • PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. (původním názvem: Βίοι Παράλληλοι). Překlad Antonín Hartmann. [s.l.]: Odeon, 1967. 808 s. (Živá díla minulosti; sv. 50). ISBN 9788086410470. Kapitola Cato Mladší. 
  • PSEUDO-AURELIUS VICTOR. De viris illustribus urbis Romae. Redakce Franz Pichlmayr. Leipzig: Teubner, 1911. (latinsky) 
  • QUINTILIANUS, Marcus Fabius. Překlad Václav Bahník. [s.l.]: Odeon, 1985. 678 s. (Živá díla minulosti). 
  • SALLUSTIUS CRISPUS, Gaius. Epistulae ad Caesarem senem de re publica. Překlad Alfons Kurfess. Leipzig: Teubner, 1970. 28 s. (Bibliotheca scriptorum Graecorum et Romanorum Teubneriana). Dostupné online. OCLC 833163793 (latinsky) 
  • SENECA, Lucius Annaeus. O duševním klidu (původním názvem: De breviate vitae). Překlad Václav Bahník. 1. vyd. [s.l.]: Odeon, 1999. 398 s. (Antická knihovna; sv. 68). ISBN 80-207-1020-5. 
  • SMITH, William. Dictionary of Greek and Roman biography and mythology. [s.l.]: Boston, Little, 1870. Dostupné online. 
  • STEEL, Catherine. The End of the Roman Republic 146 to 44 BC: Conquest and Crisis (The Edinburgh History of Ancient Rome). Edinburgh: Edinburgh University Press, 2013. 320 s. Dostupné online. ISBN 9780748619450. (anglicky) 
  • SUMNER, Graham Vincent. The orators in Cicero's "Brutus". [s.l.]: University of Toronto Press, 1973. 208 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4875-8553-2. (anglicky) 
  • TWEEDIE, Fiona Catherine. Caenum aut caelum: M. Livius Drusus and the Land. Mnemosyne. Brill, 2011, roč. 64, čís. 4. (anglicky) 
  • VON UNGERN-STERNBERG, Jürgen. The Crisis of the Republic. In: A Companion to the Roman Republic. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. ISBN 1-139-00033-0. (anglicky)
  • VALERIUS MAXIMUS. Memorable Doings and Sayings, Volume II, Books 6-9. Překlad David Roy Shackleton Bailey. [s.l.]: Harvard University Press, 2000. 480 s. ISBN 9780674995420. (anglicky) 
  • ZMESKAL, Klaus. Adfinitas: Die Verwandtschaften der senatorischen Führungsschicht der römischen Republik von 218 – 31 v.Chr.. Redakce Armin Eich. Svazek 1. Passau: Stutz, 2009. 230 s. ISBN 9783888493041. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marcus_Livius_Drusus_mladší&oldid=23853393“