Sallustius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gaius Sallustius Crispus

Gaius Sallustius Crispus (86 př. n. l. Amiternum35 př. n. l. nebo 34 př. n. l. Řím) byl římský politik a historik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Sallustius se narodil do bohaté rodiny pocházející ze sabinského města Aminternum (poblíž dnešní L'Aquily. Vzdělání získal v Římě, kde se také rozhodl vstoupit do politického života. Podobně jako jeho krajan Marcus Tullius Cicero, i Sallustius byl tzv. homo novus, tj. člověk, který se jako první příslušník svého rodu prosadil v politice bez rodinné tradice a zázemí. Do politiky vstoupil Sallustius roku 55 př. n. l. jako kvestor, poté se stal lidovým tribunem. V této funkci podporoval Caesara a Clodia. V roce 50 př. n. l. se mu za tuto podporu jeho odpůrci pomstili tím, že byl vyloučen ze senátu, údajně pro mravní nezpůsobilost.

V období občanské války se přidal na Caesarovu stranu a díky jemu se roku 46 př. n. l. stal praetorem a byl jmenován místodržitelem v nově vytvořené provincii Africa Nova. V tomto úřadě se však neosvědčil a po návratu do Říma byl obviněný z finanční zpronevěry. Pouze Caesarův vliv ho zachránil před žalobou a opětovnou ztrátou senátorské hodnosti. Po Caesarově smrti se plně věnoval historické a literární činnosti a zbytek života prožil v luxusním sídle uprostřed rozsáhlých zahrad, které sám založil a které po jeho smrti nesli jeho jméno (Horti Sallustiani).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Catilinovo spiknutí, první strana renesančního kodexu ze 16. století připraveného pro papeže Lva X.
  • Sallustius napsal tři historické spisy:
    • De coniuratione Catilinae (Catilinovo spiknutí), monografie,
    • Bellum Iugurthinum (Válka s Jugurthou), monografie,
    • Historiae (Dějiny), ve kterých navázal na dílo historika Lucia Corneilia Sisenny.
  • Dále se pod jeho jménem dochovaly dva poradní dopisy Caesarovi, jak lépe uspořádat římské státní záležitosti (Duae epistolae de republica ordinanda) a řeč proti Ciceronovi (Invectivanebo Declamatio in Ciceronem) u těchto děl však existují pochybnosti, zda je Sallustius jejich skutečným autorem.

Z jeho historických spisů se obě monografie zachovaly, ale z Historií, které byly jeho nejzralejším dílem, zbylo jen několik set zlomků, z toho v úplnosti čtyři řeči a dva dopisy. V těchto dílech nešlo Sallustiovi ani tak o věrný výklad událostí, jako spíše o moralistické objasnění historického dění, motivů a charakterů jednajících osob. Charakteristická je pro něho snaha odhalit pří cíny věcí a míru zodpovědnosti jednajících lidí za vývoj událostí. Svůj vzor viděl v řeckém historikovi Thúkydidóvi, s nímž byl už ve starověku srovnáván, a kromě toho byl silně ovlivněn filozofickým pojetím dějin, jak je formuloval řecký stoik Poseidonios.

Jeho zkušenosti s rozháranými poměry v Římě i vlastní politické neúspěchy vyvolaly u něho hluboký pesimismus a přesvědčení, že rozklad společnosti, jehož vyvrcholením byly občanské války, byl podmíněn morální degenerací vládnoucí nobility. Srovnává zidealizovanou minulost s bezútěšnou současností, ale připouští, že v minulosti byla jednota obce a vojenská i morální síla upevňována díky existenci vnějšího nebezpečí (po poražení Kartága, posledního nebezpečného zahraničního soupeře, došlo k morálnímu úpadku a vnitřnímu rozvratu a rozbroji. Za téma svých děl proto zvolil záměrně příkladné události, kde se úpadek projevil nejvíc.

V Catilinově spiknuti líčí mladého nadějného, ale dobrodružného a mravně zvrhlého aristokrata, který se snažil k sobě připoutat nespokojené vrstvy obyvatelstva, bouřil obec a v letech 63-62 př. n. l. usiloval ozbrojeným spiknutím o diktaturu. Proti Catilinovi vyzdvihuje Caesara a Catona mladšího jako jediné skutečné velké osobnosti doby.

Ve Válce s Jugurthou popisuje události z let 111-105 př. n. l., jejichž průběh přičítá znovu vojenské neschopnosti, hrabivosti a prodejnosti nobility. Proti aristokratům staví „muže z lidu“ Gaia Maria, ztělesňujícího římskou zdatnost, a proto schopného válku s numidijským králem Jugurthou vyhrát.

I v Historiích sledoval Sallustius v popisech události z let 77-67 př. n. l. (boje s Quintem Sertoriem, třetí válka s Mithridatem, povstání Spartakovo a další) tutéž tendenci jako ve svých monografiích.

Přestože má Sallustius občas daleko k objektivnosti, svou hloubkou historického pochopení, smyslem pro rozpornost společenského dění a neobyčejnou bystrostí úsudku se řadí mezi největší antické historiky. Má svůj vlastní styl (jasnost, hutnost, preciznost vyjadřování myšlenek). Díla obsahují mnoho řečí, úvah, popisů osobností, archaismů a poetismů a jsou charakteristické zobrazením ostrého rozporu mezi ctností a neřestí.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu