Přeskočit na obsah

Marsové (Itálie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O starověkém germánském kmeni pojednává článek Marsové.
Marsové
Kmeny ve střední Itálli ve starověku
Kmeny ve střední Itálli ve starověku[1]
Jazyk(y)
Marsijština
Náboženství
Polyteismus
Příbuzné národy
Italikové

Marsové byli italičtí obyvatelé starověké Itálie s hlavním centrem v Marruviu na východním břehu Fucinského jezera, které bylo koncem 19. století kvůli získání zemědělské půdy zcela vysušeno. Oblast, ve které žili, se nyní nazývá Marsica. V době římské republiky lidé v tomto regionu hovořili marsijštinou, o čemž svědčí několik dochovaných nápisů. Lingvisté jí klasifikují jako jednu z osko-umberské větve italických jazyků.

Stříbrný denár z roku v 89 př. n. l. z ražby marsické konfederace během spojenecké války. Zrcadlově obrácený text na pravém okraji mince je v oskičtině a zní UILETIV (víteliú = Italia).[pozn. 1]

Marsové jsou poprvé zmíněni jako členové konfederace se sousedními kmeny Vestiny, Paeligny a Marruciny.[2][3] V roce 308 př. n. l. se připojili k Samnitům[4] a po jejich podrobení se v roce 304 př. n. l. stali spojenci expandujícího Říma.[5] Po krátkém povstání o dva roky později, za které byli potrestáni ztrátou území,[6] byli znovu přijati za spojence Říma a zůstali mu věrni až do spojenecké války, přičemž jejich vojenský kontingent byl vždy považován za výkvět italických sil.[7] V této válce, která se díky bojovým kvalitám marsických povstalců často označuje také jako Marsická válka, bojovali pod vedením svého vůdce Quinta Poppaedia Silona statečně proti přesile, a přestože byli často poraženi, bylo výsledkem války přiznání římského občanství povstalým spojencům.

V roce 303 př. n. l. byla poblíž severozápadního cípu Fucinského jezera na přilehlém aequijském území založena latinská kolonie Alba Fucens, takže od počátku 3. století př. n. l. byli Marsové v kontaktu s latinsky mluvícími sousedy; další latinská kolonie dále na západ byla založena roku 298 př. n. l. v Carsioli. Nejstaršími čistě latinskými nápisy v oblasti se zdají být ty z okolí Supina;[pozn. 2] svým charakterem spadají obecně do období bratrů Gracchů, ačkoli by mohly být i poněkud staršího data.

Historik Mommsen[8] poukázal na to, že všechny mince ražené za spojenecké války Poppaediem Silonem mají latinský nápis Italia, zatímco vůdcové ostatních vzbouřených italických kmenů – s jedinou výjimkou – používali na mincích nápisy v oskičtině.

Marsijština
Počet mluvčíchnení znám
Klasifikace
Postavení
Regulátornení stanoven
Úřední jazyknení úředním
Kódy
ISO 639-1není
ISO 639-2není
ISO 639-3není
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marsické nápisy jsou podle stylu abecedy datovány do období asi mezi lety 300–150 př. n. l. Filolog Robert Conway uvádí devět nápisů, jeden z Ortony a po dvou z Marruvia, Lecce, Trasakka a Luka. Kromě toho se dochovalo v latinské podobě několik glos, místních jmen a několik desítek osobních jmen.[9]

Jazyk Marsů se od soudobé římské latiny lišil jen velmi mírně, neboť zdánlivě stažené tvary, jako je marsické Fougno místo latinského Fucino, mohou být ve skutečnosti pouze záležitostí pravopisu. V závěrečných slabikách se všechny dvojhlásky ai, ei a oi objevují jako jednoduché e. Na druhé straně starší forma jména kmene (dativ plurálu Martses = latinsky Martiis = Marsům) dokládá jeho původ a vykazuje asibilaci skupiny -tio- na -tso- vlastní oskičtině a naopak cizí klasické latině.

Bronzová plaketa z Fucinského jezera

[editovat | editovat zdroj]
Reprodukce nápisu na plaketě

Popsaná bronzová plaketa byla nalezena v roce 1877 na dně Fucinského jezera během jeho úplného odvodňování poblíž dnešní obce Luco dei Marsi. Plaketa byla vystavena v Muzeu knížete Alessandara Torlonii, kde byla před zveřejněním fotografována. V roce 1894 se odtud ztratila a od té doby ji již nikdo neviděl. Na fotografii plakety je následující text:[9]

caso cantouio | s aprufclano cei | p apur finem e.. | salicom
en ur | bid casontonio | socieque dono | m ato.er.a[n]ctia | pro
le[gio]nibus mar | tses.

Nápis pravděpodobně hovoři o votivní oběti (donom) – snad kanců (apruf) – místní bohyni Angitii (a[n]tia) jménem marsických legií (pro le[gio]nibus martses).[10]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní chrám a háj bohyně Angitie stál poblíž jihozápadním cípu Fucinského jezera nedaleko vyústění odvodňovacího tunelu, který nechal prokopat císař Claudius (obnovil ho kníže Torlonia), a vesnice Luco dei Marsi. Byla (nebo byly, protože jméno je v latinském nápisu[pozn. 3] v množném čísle) byla široce uctívána v horách střední Itálie jako bohyně léčení, obzvláště hadího kousnutí, pomocí bylin z marsických lesů a zaklínání, které provozovali místní obyvatelé až do novověku.[11] Jejich zemi považovali Římané za domov čarodějnictví.[12][13]

  1. ↑ Pro fonetický přepis z oskičtiny do latinky viz například tuto nebo tuto stránku. Všechny oskické texty na mincích jsou zrcadlově obrácené ve směru hodinových ručiček.
  2. ↑ Corpus Inscriptiorum Latinarum, Vol. IX., 3827 a 3848
  3. ↑ Corpus Inscriptionum Latinarum, Sulmo, Vol. IX: No.: 3074, 3515, Furfo Vestinorum

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marsi na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Coarelli, La Regina 1993.
  2. ↑ Livius 1972, s. 299, VIII.29.
  3. ↑ Polybios 2008, II.24.
  4. ↑ Livius 1972, s. 385, IX.41.
  5. ↑ Livius 1972, s. 395, IX.45.
  6. ↑ Livius 1972, s. 401, X.3.
  7. ↑ Horatius 1972, II.20.
  8. ↑ Conway 1897, s. 345.
  9. 1 2 Conway 1897, s. 289–299.
  10. ↑ Conway 1911.
  11. ↑ de Nino 1883.
  12. ↑ Horatius 1929, I.9.
  13. ↑ Horatius 1923, s. 214.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • COARELLI, Filippo; LA REGINA, Adriano. Abruzzo, Molise. 2. vyd. [s.l.]: Laterza, 1993. 346 s. ISBN 978-8842025191. (italsky) 
  • CONWAY, Robert Seymour. The Italic Dialects Edited with a Grammar and Glossary. Cambridge: Cambridge University Press, 1897. Dostupné online. (anglicky) 
  • CONWAY, Robert Seymour. Encyclopædia Britannica. In: CHISHOLM, Hugh. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 17. Kapitola Marsi. (anglicky)
  • HORATIUS FLACCUS, Quintus. Ódy a epódy. Překlad Otakar Jiráni. [s.l.]: Královské Vinohrady: Ludvík Bradáč, 1923. 276 s. Dostupné online. 
  • HORATIUS FLACCUS, Quintus. Vavřín a réva. Překlad Jindřich Pokorný, Rudolf Mertlík. [s.l.]: Odeon, 1972. 366 s. (Knihovna klasiků - Souborné dílo Q. Horatia Flacca). 
  • HORATIUS FLACCUS, Quintus. Satiry (původním názvem: Saturae). Překlad Otakar Jiráni. Praha: Alois Srdce, 1929. 118 s. 
  • LIVIUS, Titus. Dějiny (původním názvem: Ab urbe condita libri). Překlad Pavel Kucharský. 1. vyd. Kniha II–III. Praha: Svoboda, 1979. (Antická knihovna; sv. 17). 
  • DE NINO, Antonio. Usi e costumi abruzzesi: Fiabe. [s.l.]: tip. di G. Barbèra, 1883. 379 s. (italsky) 
  • POLYBIOS. Dějiny I (původním názvem: Ἱστορίαι). Překlad Pavel Oliva. [s.l.]: Arista, 2008. 216 s. (Antická knihovna; sv. 78). ISBN 978-80-86410-56-2. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]