Kušánská říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kušánská dynastie)
Kušánská říše
Κυϸανο
 
Βασιλεία Κοσσανῶν 
 Indo-řecké království
 Indoparthské království
 Indoskythové
30–375 Sásánovská říše 
Guptovská říše 
Nágové z Padmavati 
Kidarité 
Geografie
Mapa
Rozšíření Kušánské říše
Rozloha
2 000 000–2 500 000 km² (kolem roku 200)
Obyvatelstvo
řečtina-koiné (úřední asi do 127), baktrijština (úřední asi od 127), sanskrt, páli, prákrt, možná aramejština
Státní útvar
kušánská drachma
Státní útvary a území
Předcházející
Indo-řecké království Indo-řecké království
Indoparthské království Indoparthské království
Indoskythové Indoskythové
Následující
Sásánovská říše Sásánovská říše
Guptovská říše Guptovská říše
Nágové z Padmavati Nágové z Padmavati
Kidarité Kidarité

Kušánská říše, někdy též Kušánsko, byl starověký stát, který se rozkládal přibližně na území dnešního Afghánistánu, Tádžikistánu, Pákistánu až na jih k řece Ganze v severní Indii. Kušánci udržovali diplomatické kontakty se Římem, Čínou i Persií. Po několik století bylo Kušánsko místem, kde docházelo ke střetávání kultur Západu a Východu. Přes Kušánskou říši vedla jedna z tras hedvábné stezky a sami Kušánci obchodovali zejména s mincemi, kořením a hedvábím.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Kušáni pocházeli z etnika Jüe-č'uů, které žilo v oblasti čínských provincií Kan-su a Ning-sia. Je možné, že Jüe-č'ové jsou totožní s Tochary obývajícími západní oblasti Číny, avšak mnoho historiků tuto možnost popírá a přiklání se spíš k variantě, která považuje Jüe-č'e za odnož Šaků.[1] Podle čínských pramenů byli Jue-č'ové v minulosti rozděleni do pěti knížectví, které spolu soupeřily o moc. Jako vítěz z těchto bojů nakonec vzešlo knížectví Kuej-šuang, z čehož vzniklo pozdější pojmenování Kušánů.[2] Kušáni se poté vydali na cestu směrem k Řecko-baktrijskému království, kterého se jim podařilo dosáhnou kolem roku 135 př. n. l.[3] Řekové na to přesídlili do oblastí Hindúkuše a řeky Indu.

„Velcí králové“[editovat | editovat zdroj]

Mince Kudžúly Kadphisa (Britské muzeum)

Prvním kušánským králem se stal Kudžúla Kadphises. Tomu se podařilo sjednotit etnikum Jüe-č'uů a rozšířit zatím relativně malé území Kušánců až do severní Indie. Dále se mu podařilo vytlačit Parthy z území Kábulu i Kandaháru.[2] Jeho doba vlády bývá datována do 1. století. Kudžúla Kadphises byl pravděpodobně praotec Kanišky a první z tzv. „velkých kušánských králů“, kterým se postupně podařilo vybudovat mocnou říši napříč centrální Asií. Další král Vima Takto rozšířil Kušánsko o území severozápadní Indie.

Vnuk Kudžúly Kadphisa Vima Kadphises se stal dalším panovníkem. Vládl přibližně mezi lety 90-100 a podařilo se mu dobýt další území v Indii i Afghánistánu. Jako první vládce zavedl v Kušánské říši ražení zlatých mincí. V té době měla říše obchodní styky s Čínou, centrální Asií, Alexandrií i Antiochií.

Za dalšího panovníka, krále Kanišky, dosáhla Kušánská říše vrcholu.[4] Jeho říše byla spravována ze dvou hlavních center: z Péšávaru a Mathury.[3] Sám Kaniška je buddhistickou tradicí považován za jednoho z velkých panovníků, který převzal patronaci nad buddhismem. Vládl přibližně mezi lety 127-151 a z doby jeho vlády se dochovalo množství mincí, na kterých je vyobrazen i sám Kaniška. Z doby vlády Kanišky pocházejí první vyobrazení Buddhy v antropomorfní podobě, do té doby byl vyobrazován pomocí symbolů.

Za krále Huvišky říše dále vzkvétala, posledním velkým králem Kušánů se stal Vásudéva I.

Úpadek[editovat | editovat zdroj]

Detail hlavy sochy kušánského uctívače Buddhy (Muzeum Guimet)
Kaniška na dobových mincích

Od třetího století začala říše upadat. Když v roce 225 Vásudéva I. zemřel, říše byla rozdělena na východní a západní část. Okolo let 224-240 do oblasti Baktrie a severní Indie vpadli Sásánovci, kteří se zde stali později známí jako Indosásánovci. Další oblasti Kušánci ztratili vlivem rozmachu Guptovské říše. Ve 4. století se vzbouřil jeden z kušánských vazalů a svrhl kušánskou dynastii z vládnoucích pozic a založil Kidaritské království, které nějakou dobu ještě prosperovalo, avšak definitivní konec Kušánské říše přinesla invaze Hunů v 5. století a pozdější příchod islámu.

Umění[editovat | editovat zdroj]

Umění za doby Kušánců vzkvétalo zejména na hranici východní a západní části říše, v oblasti Gandháry, kde vzniklo tzv. gandhárské umění. Bylo specifické zejména díky prolínání řeckého uměleckého slohu spolu s východními motivy. Gandhárské umění přineslo do buddhistického umění průlomovou skutečnost - pod vlivem antiky začal být zakladatel buddhismu Buddha vyobrazován v lidské podobě. Do té doby byly antropomorfní zobrazení Buddhy spíše výjimkou a Buddha byl většinou vyobrazován pomocí symbolů jako bylo např. kolo dharmy, obří stopa apod. Z Gandháry je známo i vyobrazení Kušánců, jak uctívají Buddhu či bódhisattvy (asi nejčastěji Maitréju).

Ražba mincí[editovat | editovat zdroj]

Důležitou roli při zkoumání historických okolností Kušánské říše hrají mince. Někdy jsou dokonce jediným vodítkem, které má historik k dispozici.[2]

Již od prvních kušánských panovníků byly mince raženy. První mince ze zlata se začaly razit za vlády Vimy Kadphisa. Byly to zlaté dínáry, které obsahovaly 8,035 g zlata; římský denár obsahoval přesně stejné množství, takže je pravděpodobné, že tato podobnost není náhodná.[5] Na mincích bývaly vyobrazeny indická, řecká, íránská i sumersko-elamitská božstva. Za dob Kanišky se začal na mincích zobrazovat Buddha, většinou v helénském stylu. Na mincích bývají též nápisy, a to v různých jazycích včetně řečtiny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kushan Empire na anglické Wikipedii.

  1. ZBAVITEL, Dušan. Starověká Indie. Praha: Panorama, 1985. S. 122. 
  2. a b c STRNAD, Jaroslav, a kol. Dějiny Indie. Praha: Lidové Noviny, 2003. ISBN 80-7106-493-9. S. 90. [dále jen Strnad]. 
  3. a b Kushan Empire (ca. 2nd century B.C.–3rd century A.D.) [online]. epartment of Asian Art, The Metropolitan Museum of Art [cit. 2008-09-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Zbavitel, str. 123.
  5. Strnad, str. 91.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]