Konojedy (zámek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Konojedy
Areál kláštera Konojedy 7.JPG
Základní informace
Sloh barokní
Výstavba 1752–1762
Přestavba po roce 1786
Stavebník František Karel Sweerts-Špork
Současný majitel Vladimír Přibyl
Další majitelé servité aj.
Poloha
Adresa Konojedy, Úštěk, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Konojedy
Konojedy
Další informace
Rejstříkové číslo památky 42332/5-2089 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konojedy jsou klášter upravený na zámek ve stejnojmenné vesnici u Úštěkuokrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Servitský klášter v Konojedech založil František Karel Sweets-Špork před polovinou osmnáctého století. Po zrušení kláštera v roce 1786 byly jeho budovy upraveny na šlechtický zámek, který je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka ČR.[1] Ve druhé polovině dvacátého století zámek i s kostelem Nanebevzetí Panny Marie zchátraly, ale od roku 2007 probíhá jejich rekonstrukce.[2][3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starý zámek[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o konojedské tvrzi pochází až z roku 1451. Již předtím ale ve vesnici pravděpodobně existovalo panské sídlo vladyků z Konojed, jejichž rod je zde připomínán mezi lety 1360–1451. V roce 1451 Běta z Konojed prodala vesnici se dvorem svému manželovi Ctiboru z Tloskova. Roku 1509 panství získali Konojedští z Pojetic, z nichž Vilém nechal v polovině šestnáctého století přestavět starou tvrz na renesanční zámek.[4]

Poslední mužský příslušník rodu Konojedských, Albrecht, zemřel během stavovského povstání v roce 1620. Za jeho účast na povstání byl rodinný majetek zkonfiskován, a roku 1623 ho koupil kladský zemský hejtman Adam Gotfrýd Berka z Dubé za 53 783 kop míšeňských grošů, ze kterých dostala vdova po Albrechtovi jednu třetinu. Konojedy později sňatkem získal Zdeněk Libštejnský z Kolovrat a po jeho smrti zadlužené panství koupil roku 1650 Jan Antonín Špork, po kterém je zdědil jeho syn, hrabě František Antonín Špork. Někdy ve druhé polovině sedmnáctého století byl zámek barokně upraven. Hrabě Špork v zámku roku 1699 zřídil lékárnu a špitál pro 45 chudých.[4] Jako zastánce náboženské tolerance vydával knihy ve své tajné tiskárně. Po prozrazení byla jeho knihovna zkonfiskována, ale část knih se pokusil ukrýt právě na konojedském zámku.[5] V roce 1729 byl zámek pod dohledem vojáků prohledán zvláštní komisí a knihy zabaveny. Nemocnice v zámku fungovala až do konce osmnáctého století, kdy byly jeho budovy zbořeny při stavbě kláštera.[4]

Klášter[editovat | editovat zdroj]

Konojedský kostel s klášterem na rytině z 18. století
Opravovaný kostel v areálu

Po smrti Františka Antonína Šporka panství zdědila dcera Anna Kateřina provdaná roku 1712 za Františka Karla Sweerts-Šporka. Oba manželé založili 28. dubna 1739 nadaci pro dvacet servitů. Podle fundační listiny ze 7. prosince[6] 1746 přenechali jako dík za uzdravení jediného syna servitům zámek s kostelíkem. Pro klášter byl postaven nejdříve nový kostel spojený později krytou chodbou s novou budovou kláštera (1758).[4] Celé dílo bylo ukončeno slavnostním vysvěcením oltářů litoměřickým biskupem Emanuelem Arnoštem Valdštejnem 20. června 1762.[6]

První servité přišli do Konojed z Prahy 15. ledna 1747 a bydleli do dostavby kláštera ve dvoře. Šporkovská nadace poskytla konventu kromě šedesáti tisíc zlatých také přesně vymezené naturálie a dala servitům právo používat velké zahrady, ozdobné i ovocné, dvůr a hospodářské budovy.

Klášter však existoval jen krátce, protože jej císař Josef II. roku 1786 zrušil. Klášterní kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie se stal farním, konvent zbudovaný ke cti sedmi zakladatelů řádu (Bonfilius Monaldi, Bonajunkta Manetti, Manettus dell' Antella, Amadeus Amidei, Hugo Lippi-Ugoccioni, Sosteneus di Sostegno a Alexis Falconieri[zdroj?]) byl přeměněn na zámek. Vnitřní zařízení konventu přešlo do litoměřické rezidence.[4]

Nový zámek[editovat | editovat zdroj]

Budovy zrušeného kláštera koupil vnuk zakladatele, Jan Kristián Sweerts-Špork za šedesát tisíc zlatých a jejich interiér nechal upravit pro potřeby bydlení své rodiny. V roce 1802 zámek zdědila jeho dcera, ale již o dva roky později ho prodala za 500 tisíc zlatých. Kupcem se stal Ludvík Sulzer z Fuldy, který zámek vlastnil jen do roku 1813, kdy ho vyměnil s Vincencem Wiederspergerem z Wiederspergu. Už v roce 1819 však jeho dědicové uspořádali veřejnou dražbu, ve které zámek koupil úštěcký lékárník Ignác Piller pro svou dceru. Její syn Josef Mayer panství prodal rodině Delhaesů, které patřil do roku 1945.[4]

Stavební podoba[editovat | editovat zdroj]

Patrová budova zámku má čtyři křídla postavená okolo čtvercového dvora. Do dvora se vstupuje mladším klenutým podjezdem z konce osmnáctého století v západním křídle.[7] Před průčelí předstupuje osový rizalit zakončený trojúhelníkovým štítem.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-12-07]. Identifikátor záznamu 154495 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. KŮS, Onřej. Z kláštera udělali vojáci sklad, nadšenec mu vrací původní podobu. IDNES.cz [online]. 2014-03-20 [cit. 2017-01-23]. Dostupné online. 
  3. KŘIVOHLAVÝ, Pavel. Monumentální kostel v Konojedech zachránili nadšenci a Norské fondy. IDNES.cz [online]. 2016-10-28 [cit. 2017-01-23]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g ANDĚL, Rudolf, kolektiv. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. S. 209–210. 
  5. SMEJKAL, Ladislav. Máchův kraj – Českolipsko. Praha: Regia, 2008. ISBN 978-80-86367-65-1. 
  6. a b BUBEN, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. III. díl. 1. vyd. Svazek II.: Žebravé řády. Praha: Libri, 2007. 423 s. ISBN 978-80-7277-140-0. S. 291–292. 
  7. POCHE, Emanuel, kolektiv. Umělecké památky Čech. K/O. Svazek II. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Konojedy, s. 95. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]