Knížectví Elba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Knížectví Elba
Principauté de l'île d'Elbe
 První francouzské císařství 1814–1815 Toskánské velkovévodství 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
rozloha:
80 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
37 000 (1814)
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
První francouzské císařství První francouzské císařství
Nástupnické:
Toskánské velkovévodství Toskánské velkovévodství

Knížectví Elba (fr.: Principauté de l'île d'Elbe) byl krátce trvající italský státeček pod vládou císaře Napoleona I. v exilu na ostrově Elba. Nejednalo se o klasickou monarchii, ale o doživotní suverénní státeček pro Napoleona, kterému bylo dovoleno vládnout malému knížectví a užívat stále titul císaře. Napoleon Elbu opustil 26. února 1815 aby obnovil císařství, které skončilo bitvou u Waterloo. 25. března 1815 byla koalicí zrušena Napoleonova suverenita nad ostrovem a 31. března 1815 byla Elba navrácena k toskánskému velkovévodství.

Napoleon v exilu[editovat | editovat zdroj]

4. května 1814 dorazil Napoleon na malý středomořský ostrov o rozloze cca 8000 hektarů, který mu byl i s císařským titulem ponechán (pouze formálně, jelikož v okolí ostrova hlídkovaly britské lodě). Zde pobýval ve městě Portoferraio v paláci Mulini (Palazzina dei Mulini) a jeho letním sídlem byla vila Napoleone, dnes známá jako vila San Martino.

Ihned po příjezdu žádné plány do budoucna neměl a politický život považoval za ukončený, přesto se o své malé panství začal starat. Začal se věnovat hospodaření, rozvoji řemesel, zemědělství, chovu ovcí a těžbě železné rudy. Vydal pro Elbu novou ústavu, nařídil očkování dětí, založil policejní sbor, ustavil povinnou školní docházku a navrhl elbskou vlajku i znak (bílá vlajka s kosmo orientovaným červeným pruhem a na něm položenými třemi zlatými včelami, starobylým symbolem z dob merovejské dynastie, často používaným v napoleonské heraldice). Založil také dvě nemocnice a vydal nařízení ke zlepšení hygieny (zákaz házet odpadky z oken). Nezanedbával ani armádu a přes povolené tři stovky vojáků tělesné stráže – byli to polští švališéři, kteří pod velením majora Jerzmanowského dobrovolně následovali svého cesarze do vyhnanství – jeho armáda dosáhla brzy 2000 mužů.

Na podzim začaly pronikat rozporuplné zprávy o internaci na jiný, vzdálenější ostrov. Také se stále častěji dozvídal, že ve Francii přibývá hlasů nespokojených s návratem starého režimu a že vojáci stále vzpomínají na Napoleona a v Bourbonech vidí jen zlo. Napoleon sledoval dění ve Francii a byl si vědom nálad lidu, v němž sílil odpor ke královské dynastii a touha po obnově císařství, proto uvažoval o návratu do Francie. Definitivně se rozhodl až v únoru 1815. Nalodil 1100 vojáků, 80 koní, 4 děla a vyrazil k francouzským břehům.

Vídeňský kongres[editovat | editovat zdroj]

Po vídeňském kongresu byl ostrov připojen k toskánskému velkovévodství.

Související články[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Principauté de l'île d'Elbe na francouzské Wikipedii.