Přeskočit na obsah

Keramický obklad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fasáda s keramickým obkladem v Chabařovicích

Keramický obklad je soubor keramických tenkostěnných desek (destiček) užívaných k obložení, tedy pokrývání stěn a fasád, případně i podlah. Obklad se na podklad lepí speciálním lepidlem nebo maltou a mezery pak vyplňují spárovací hmotou. Nejčastěji se používá k obkladu koupelen, umýváren, WC či kuchyní. Pojmem obkladačka se obvykle rozumí keramický obklad menších rozměrů určený k obložení stěn, na rozdíl od dlaždiček určených na podlahu.

Před rokem 1990 se v Československu standardně vyráběly jednobarevné obkladačky rozměrů 15 × 15 cm, dnes jsou od tuzemských i zahraničních výrobců k dostání obkladačky různých barev, vzorů i rozměrů (zřejmě nejčastěji 20 × 25 cm nebo 25 × 33 cm). Dnešní obdélníkové obkladačky se pokládají většinou na výšku, méně často pak na šířku (především v malých místnostech s vysokým stropem), zřídka na šířku v podobě vázaného zdiva (v každé řadě jsou obkladačky posunuty o půl šířky oproti sousední řadě). Toto je provedení „na vazbu“. Jsou-li obkládačky v rovných, svislých řadách, je to provedení „na střih“.

Při volbě druhu obkládaček (a také dlažby) je nutno rozlišovat, zda se jedná o vnitřní, nebo venkovní použití. Vnitřním obkládačkám v mrazu odprýská glazura a zcela se znehodnotí. Mrazuvzdornost je podmíněna nízkou nasákavostí.[1] Mrazuvzdornost obkladu také ovlivňuje samotné provedení obkladu, lepicí a spárovací hmoty, kde je nutné zabránit proniknutí vlhkosti pod obkládačky.

Za časů monarchie, první republiky a až do začátku 60. let žádné tmely neexistovaly a obkládačky se lepily „na bochánky“. Pro obklad se nechalo asi 15 mm. Na každou obkládačku se položil kopeček cementové malty, ta se postavila na vodorovné prkno a přitiskla se kolmo na zeď. Při demolici starého obkladu vidíme na každé obkládačce kruh malty s nepodlepenými rohy. Spárování bylo tím velice obtížné a pracné. Od 60. let se obkládačky lepily svou celou plochou na cementovou kaši. Ta rychle tuhla a pokud bylo třeba udělat nějakou korekci, nešlo s ní už pohnout. Musela se vyloupnout, oškrábat, umýt a znovu nalepit. Tyto pracné způsoby patří dnes do muzea zednictví. Hlavní výhodou později užívaných lepicích tmelů bylo to, že tuhly mnohem pomaleji a obklad bylo možno pohodlně korigovat.

Výroba obkladových prvků je podobná předchozím cihlářským výrobkům. Homogenizovaná směs se tváří buď tažením za pokojové teploty, lisováním nebo jiným způsobem.

Tažení – probíhá protlačováním plastického těsta kovovým nástavcem, kde je strojově porcováno na menší kousky.

Lisování – lisované výrobky mají výhodu v nižší potřebě záměsové vody, proto při výpalu dochází k menším objemovým změnám a výsledné prvky jsou i tvarově přesnější. Při lisování se na ocelové formy umístí přibližně dvojnásobné množství homogenizované suroviny a ta je následně stlačena (20–60 MPa) na požadovanou tloušťku. Lisované prvky mají větší objemovou hmotnost, a tím i menší nasákavost. Tento typ výroby se používá především pro výrobu technické keramiky. [2]

Povrchová a vzhledová úprava

[editovat | editovat zdroj]

Podle způsobu úpravy keramiky se rozlišují obklady na:

  • glazurované – nejčastější používaná úprava. Na lomu odlišná barva od povrchové glazury. Jsou vypalované při nižší teplotě, tudíž jsou mnohem levnější. Po vysušení výlisku je nanášena glazura a následně se celý prvek najednou vypálí při 1000–1250 °C. Vzory na obkladu jsou buď tištěné nebo vytvořené jinou technologií jenom na nebo v glazuře, ne v materiálu obkladu. V některých provozech probíhá dvojí výpal – nejprve se vypálí střep, nanese se glazura a nakonec proběhne výpal glazury.
  • slinuté (klinker) – obklad je probarvený v celé tloušťce, nejen na povrchu. Ten je matný, drsnější, nelesklý. Obklad je vypalovaný při velmi vysokých teplotách, proto je obzvláště tvrdý, pevný, oděruvzdorný, ale také drahý.

Dekorativní druhy obkladaček

[editovat | editovat zdroj]

Vedle standardního provedení se k jednotlivým sériím jako doplněk vyrábějí rovněž dekorativní druhy obkladaček:

  • listela (obkladačka páskového typu, obvykle bohatě zdobená) se odlišuje vzorem a rozměry, zpravidla je jeden její rozměr shodný se standardními obkladačkami a druhý rozměr značně menší. Listely se většinou lepí ve výši očí, aby krása ornamentu či ozdob vynikla.(Listely si stavebník může vyrobit i sám. Spojí se s keramikem, který mu dodá předvypálené obdélníčky. Na ně si speciálními barvami namaluje svůj vlastní ornament a nechá si je vypálit).
  • bombato či bombáto (obkladačka páskového typu s reliéfní dekorací s různým profilem) se odlišuje rozměry, které bývají obdobné jako u listel, a především tvarem, bombata svým povrchem vystupují nad rovinu tvořenou ostatním obkladačkami
  • inzerto neboli celoplošný dekor (keramický prvek zdobený uprostřed obkladačky nebo uprostřed sestavy obkladaček) se odlišuje vzorem, rozměr je stejný jako u standardní obkladačky
  • mozaika je sestava různobarevných čtvercových obkladaček malých rozměrů (většinou o rozměrech od 2 × 2 cm do 10 × 10 cm)

Vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

Vlastnosti obkladu určují vhodnost obkladu pro různá použití. Technické a fyzikální vlastnosti jsou určovány dle různých norem podle národnosti výrobce a místních zvyklostí. Často se setkáváme s normami ISO, EN, DIN a v českých podmínkách i ČSN (konkrétně ČSN EN ISO 10545-3[3]).

Nasákavost

[editovat | editovat zdroj]

Nasákavost obkladu je nejdůležitější vlastností, protože určuje vhodnost obkladu pro použití ve vnějším a vnitřním prostředí. Čím je menší nasákavost, tím se zvyšuje mrazuvzdornost obkladových prvků. Nasákavost keramického obkladu je definována jako procentní přírůstek hmotnosti po nasycení vodou oproti suchému stavu. Nasákavost se udává v procentech [%] a značí se písmenem [E].

Třídění obkladů dle nasákavosti a podle EN 14 411.
Nasákavost Název obkladu Použití
E > 10 % Obkládačky Pouze na stěny v interiérech budov. Nesmí být vystaveny mrazu a kombinaci mrazu a zvýšené vlhkosti
3 % < E < 6 % Porovinové obkladové prvky Pouze v interiérech budov na stěny a podlahy.
0,5 % < E < 3 % Hutné obkladové prvky (Gres) Univerzální použití v interiéru a exteriéru na stěny i podlahy.
E < 0,5 % Slinuté obkladové prvky (Gres porcellanato) Univerzální použití v interiéru a exteriéru na stěny i podlahy. Vhodné do vysoce namáhaných prostor jako dlažba a na fasády budov.

Keramické obklady ve světě

[editovat | editovat zdroj]
Obkladačky na fasádě kostela sv. Ildefonsa v Portu

Celosvětově historicky největším výrobce keramických obkladů je Čína, která do roku 2000 i spotřebovala většinu své produkce. V té době vyráběla kolem 1600 milionů m² keramických obkladových prvků, ale mezi vývozci byla až v druhé desítce. Její význam jako exportéra ale neustále roste a v roce 2003 již byla na 3. místě za Itálií a Španělskem s tím, že čínský export stoupá každoročně o více než 100 %. Je nutné zmínit, že tato čísla jejichž zdrojem je čínská asociace všech výrobců keramiky (China Building Ceramics & Sanitaryware Association) jsou odborníky považována za nadsazená a neodpovídající jiným zdrojům. Dynamický růst čínského exportu je na druhou stranu obecně přijímaným faktem.

V Evropě (vč. Turecka) trhu zcela dominují Španělsko a Itálie. Vyrábějí 70 % z celkového objemu keramických obkladových prvků. Ačkoliv Španělsko v několika posledních letech předstihlo Itálii, jak v počtu vyrobených obkladů, tak později i v jejich exportu, Itálie i nadále dominuje trhu v hodnotě vyrobených keramických obkladů, kdy v roce 2002 tato suma činila 5 319 milionů euro a průměrná hodnota jednoho metru čtverečního tak byla 8,73 euro/m² a tedy zdaleka světově nejvyšší (srov. Španělsko 5,31 euro/m²). Česká republika vyrábí stabilně kolem 30 mil. m² keramických obkladů, z nichž více než polovinu vyveze (17 mil. m² v roce 2003) a je celosvětově na 13.–14. místě.

Největším světovým výrobcem keramických obkladových prvků je Marazzi Group (Itálie), se zastoupením na všech významnějších světových trzích. Dalšími významnými výrobci jsou Ricchetti-Cisa-Cerdisa Group (Itálie), Florim Group (Itálie),Roca Group (Španělsko), světově největší výrobce keramiky (keramické obklady, sanitární keramika, jiná užitá keramika) Villeroy & Boch, Deutsche Steinzeug Cremer & Breuer (Německo) Iris Group (Itálie).

Ve světě neustále roste význam globalizace, trhy se propojují a obchodní bariéry jsou postupně odstraňovány. Proto v několika posledních letech zaznamenáváme v keramickém průmyslu několik souběžných trendů. Nejsilnějším trendem je celkový růst produkce a spotřeby, realizovaný hlavně v Asii a Brazílii. Druhým trendem je fůzování společností, kdy největší světové firmy skupují menší národní výrobce nebo zakládají továrny na zelené louce a přesouvají tak svoji produkci blíže k zákazníkovi. Keramické obkladové prvky jsou vzhledem k ceně poměrně těžký materiál, a proto je jeho doprava na větší vzdálenosti ekonomicky nákladná. Díky těmto trendům zůstává podíl exportu na celosvětové spotřebě keramických obkladů stabilní.

Slovo "keramika" pochází z řeckého slova Keramos což znamená "jíl". První zmínky o obkladových materiálech lze nalézt již ve středověku. Na našem území se začaly ve větší míře vyrábět až v 17. století a do širší průmyslové produkce postoupily až na konci 19. století. Zpočátku byly tyto prvky vyráběny z póroviny. Má však mnohem větší nasákavost, proto byla postupně nahrazena hutnějšími surovinami.[2] Patrně první keramické „dlaždice“ byly vyrobeny ve Středomoří, zejména v Egyptě kde byly glazované keramické desky používány pro reprezentativní budovy. Desky či cihly byly sušené na slunci nebo pečené a natahují se na ně první glazury modré barvy na bázi mědi. V pozdějších dobách se dlaždice stávali sofistikovanější a dostávají různé barvy. Arabská expanze na západ poté přispěla k rozšíření výroby do Itálie a Španělska. Zvláště v Itálii se poté rodí a rozvíjí kultura dlaždic. Starověké příklady dlaždic se nacházejí i v Mezopotámii, zdobené jednoduchými bílo-modrými pruhy a dále v Tunisku, Íránu, Středním východě...Keramika užitková byla samozřejmě vyráběna i v Číně, Japonsku atp. Později byl jedním z hlavních výrobních center město Iznik v Turecku, které proslavily dlaždice nejen v počátcích svou průhlednou bílou glazurou a modrým ornamentem, ale později cca v polovině 16. st. rozšíření barevnosti na tyrkysovou, fialovou, zelenou a černou barvu. Iznické kachle následně prosluly po celém impériu, byly jimi vyzdobeny snad všechny významné mešity v Istanbulu.[4]

  1. Nasákavost a mrazuvzdornost dlažby, RAKO.cz
  2. a b KOLÁŘ, KAREL, 1942. Stavební materiály : pro SPŠ stavební. 1. vyd. vyd. Praha: Grada 208 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-4070-6, ISBN 80-247-4070-2. OCLC 820694517 
  3. Nasákavost a mrazuvzdornost dlažby, RAKO
  4. VILÍMKOVÁ, Markéta. Trocha historie výroby obkladů a dlažeb.Chybí název periodika! 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Rostislav Drochytka a kol., KERAMICKÉ OBKLADY A DLAŽBY, ISBN 80-900860-5-5
  • Iveta Plšková, PHYSICAL AND MECHANICAL PROPERTIES CERAMIC TILES
  • Ceramic World Web:World production and consumption of ceramic tiles: download all figures
  • ISO/TC 189 Business Plan, Date: 20/06/2005
  • SVOBODA, Luboš. Stavební hmoty (volně dostupná elektronická kniha). [s.l.]: [s.n.], 2013. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-16. ISBN 978-80-260-4972-2. S. 950. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]