Přeskočit na obsah

Karel Martínek

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Martínek
Poručík Karel Martínek před druhou světovou válkou
Poručík Karel Martínek před druhou světovou válkou
Narození19. prosince 1910
Bohumín,[p. 1] Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko[1]
Úmrtí25. února 1975 (ve věku 64 let)
Příčina úmrtíleukémie
Národnostčeská
Vzdělánímaturita; Vojenská akademie v Hranicích na Moravě
Povolánívoják z povolání; po roce 1956 dělník
Zaměstnavateléčeskoslovenská armáda; různí zaměstnavatelé po roce 1956
Znám jakojeden z obránců v bitvě o Czajankova kasárna
Titulporučík, štábní kapitán (po 2. sv. válce)
Ocenění
ChoťKvěta (rozená Kusáková)
Dětidcera: MUDr. Květoslava Elzeinová (rozená Martínková; * 12. února 1941, Ostrava Zábřeh)
Příbuznítchýně: Františka Kusáková
PodpisKarel Martínek – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Budova Czajankových kasáren v Místku v roce 1938
Karel Martínek před rokem 1948
Partyzánský průkaz Karla Martínka vydaný těsně po 2. sv. válce

Karel Martínek (19. prosince 1910, Bohumín[1][p. 1] – 25. února 1975) byl vojákem z povolání v československé armádě, jeden z obránců v bitvě o Czajankova kasárna, účastník druhého odboje a vězeň komunistického režimu.

Stručný životopis

[editovat | editovat zdroj]

Karel Martínek byl vojákem československé prvorepublikové armády. Spolu s kapitánem Karlem Pavlíkem se dne 14. března 1939 v podvečerních hodinách účastnil v Místku bitvy o Czajankova kasárna. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se zapojil do řad příslušníků domácího protiněmeckého odboje. Po zatčení gestapem v září 1944, výsleších a věznění byl na přelomu ledna a února 1945 deportován do koncentračního tábora Flossenbürg. Po skončení druhé světové války se vrátil do československé armády, ale po únoru 1948 byl 8. března 1949 zatčen a komunistickým režimem odsouzen k patnácti letům odnětí svobody a nucených prací v uranových dolech v Jáchymově. Na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého byl propuštěn v květnu 1956 po sedmi a půl letech věznění. Pracoval v dělnických profesích a s podlomeným zdravím zemřel v 65 letech na leukémii.

Podrobný životopis

[editovat | editovat zdroj]

Mládí, studia a první kroky v armádě

[editovat | editovat zdroj]

Karel Martínek se narodil 19. prosince 1910 v Bohumíně.[p. 1] Jeho matka byla Polka, ale Karel vyrůstal u tety v Českém Těšíně a později žil v Bohumíně. Polština byla tedy jeho mateřským jazykem. Po maturitní zkoušce na střední škole absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. Poručíkem pěchoty byl jmenován 1. srpna 1937; v září 1938 se oženil se svojí známostí Květou.[3]

Czajankova kasárna

[editovat | editovat zdroj]

Nouzový objekt v bývalé textilní továrně v Místku sloužil pro III. prapor 8. pěšího pluku „Slezského“ prvorepublikové československé armády na jaře roku 1939 jako Czajankova kasárna.[3] 14. březen 1939 této jednotce velel kapitán Karel Pavlík.[p. 2] Velitel plukovní spojovací roty poručík Karel Martínek vedl v podvečer v Czajankových kasárnách[5] kurz polského jazyka.[3] Krátce po 18. hodině zastavila před branou kasáren německá invazní kolona příslušníků Wehrmachtu a SS a rozpoutala se 30 minut trvající ostrá přestřelka. Na jejím konci se podařilo posádce Czajánkových kasáren spojit s velitelstvím, odkud dostali rozkaz k tomu, aby se Němcům okamžitě a bezpodmínečně vzdali. A byl to právě poručík Karel Martínek,[5] komu připadla úloha parlamentáře, protože uměl německy.[2] Martínek musel vyjít před kasárna s improvizovaným bílým praporem, tvořeným koštětem, na němž byla připevněna bílá košile číšníka z jídelny, resp. prodavače z vojenského zátiší.[2] Takto vybaven začal Martínek s velitelem Němců vyjednávat kapitulaci,[3] aby pak Němci kasárna mohli obsadit. Němci kasárna vyrabovali a po několika hodinách věznění důstojníky – obránce kasáren – propustili.

Protektorát

[editovat | editovat zdroj]

Po nuceném rozpuštění prvorepublikové armády na jaře a začátkem léta 1939 začal Karel Martínek pracovat jako poštovní úředník[4] a také pro domácí protiněmecký odboj. Martínek nejprve pomáhal při organizování ilegálních přechodů přes hranice do Polska[5] (tady využil svoji znalost polštiny). To bylo v rámci organizace „Za vlast“, která napomáhala při přesunu československých vojáků k zahraničním jednotkám. Tady Martínek spolupracoval se svým bývalým kolegou kapitánem Karlem Pavlíkem.[5]

Dne 12. února 1941 se v Ostravě Zábřehu manželům Martínkovým narodila dcera Květoslava. V té době Karel Martínek dojížděl denně do Paskova, kde po demobilizaci pracoval jako úředník v pobočce místecké spořitelny.[5]

Po zatčení Karla Pavlíka v Praze dne 4. září 1942 se Martínek (spolu s některými dalšími příslušníky 8. pěšího pluku „Slezského“) připojil k partyzánské skupině „Bílá Lvice“,[2] které velel poručík dělostřelectva Josef Čapka.[3] (Ta se později přejmenovala na partyzánskou skupinu „Jan Žižka“.[5] resp. „Jan Žižka–Moravskoslezský“.)[4][2][p. 3] Partyzáni připravovali a prováděli různé sabotáže a destrukce.[5][p. 4]

Amatérsky zhotovená asi 5 kg vážící nálož nastražená pod vlakem nevybuchla a tak se pro ni Karel Martínek v noci vypravil. Druhý den odpoledne ji v Sochorkově dílně v Paskově s poručíkem Josefem Čapkou opravili.[3] Spolu s dalšími třemi odbojáři se Karlu Martínkovi podařilo v noci z 31. srpna na 1. září 1943 umístit tuto již opravenou nálož pod koleje na trati Ostrava-Kojetín asi 800 metrů za nádražím v Lískovci.[3] Hodinu po půlnoci výbuch poškodil lokomotivu a služební vůz, vytrhl asi 80 cm kolejnic a vykolejil sedm plně naložených vagónů s důležitým vojenským materiálem.[5][3] Vykolejené vagony skončily v řece Ostravici a poškozená trať byla 15 hodin mimo provoz.[3][p. 5]

Informace o sabotážní akci na železnici z přelomu srpna a září 1943 se dostala až ke K. H. Frankovi, který požadoval přísné ale především exemplární potrestání viníků. Gestapo ale po strůjcích akce pátralo marně. Nakonec byli z brněnské věznice přivezeni partyzáni (Josef Drozd, Jan Ermis, Bohumil Janáček, Zdeněk Žáček a Josef Lichnovský), kteří byli zatčeni dlouho před touto sabotážní akcí a tudíž s ní neměli pranic společného. V místě výbuchu byly vztyčeny šibenice a dotyční na nich byli oběšeni. Pro výstrahu takto po dva dny musely vlaky v tom místě zpomalit a cestující měli zákaz zatáhnout závěsy. Později místa šibenic připomínaly kamenné monolity.[1]

Sabotážní akce organizované po celém území severní Moravy skončily pro Karla Martínka po zostřeném výslechu jednoho z odbojářů, kdy byl Martínek prozrazen a v září 1944 zatčen gestapem.[3] Byl podroben krutým výslechům a po věznění byl nakonec na přelomu ledna a února 1945 deportován do koncentračního tábora Flossenbürg. Karel Martínek přežil ke konci druhé světové války pochod smrti a dočkal se osvobození americkou armádou. Nemocný se vrátil v polovině května 1945 k rodině.[5]

Znovu v čs. armádě

[editovat | editovat zdroj]

Po skončení druhé světové války pokračoval Karel Martínek v československé armádě. Byl povýšen do hodnosti štábního kapitána.[3][4] Za svou odbojovou činnost při návštěvě československého prezidenta dr. Edvarda Beneše (s chotí) v Místku dne 18. července 1946 obdržel z jeho rukou Československý válečný kříž 1939.[5] Zprávu o průběhu bojů panu prezidentovi podali štábní kapitán Karel Martínek a podplukovník Karel Štěpina.[2] Po jejich raportu dr. Edvard Beneš prohlásil:

Byli jste stateční, to Vám nebude zapomenuto. Mohu Vám říci jenom tolik, že tak jako u Vás mělo se státi ve všech posádkách, pak by se naše tehdejší situace vytvořila snad docela jinak. Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat. Z Vašich řad nepadl jediný. A i kdyby se tak bylo stalo, bylo by to sice bolestné ale s oběťmi se konečně v každém boji musí počítat. Jsem dnes opravdu šťasten a spokojen, neboť jsem se konečně sám přesvědčil, že to, o čem jsem smluvil v zahraničí, se skutečně zakládalo na pravdě.

dr. Edvard Beneš, 18. července 1946 k bojům o Czajánkova kasárna, [2]

Kromě Československého válečného kříže 1939 (1946) byl Martínek po druhé světové válce oceněn v roce 1947 Československou (vojenskou) medaili za zásluhy I. stupně (stříbrná) a československou medaili za chrabrost před nepřítelem.[2]

Jako štábní kapitán byl Karel Martínek v roce 1946 přeložen do Prahy;[2] převelen k vojenské posádce do Milovic a domů ke své rodině do Místku se dostal jen občas.[5]

Po únoru 1948 následovala první vlna komunistických personálních čistek v důstojnickém sboru československé armády, budované po vzoru soudruhů ze SSSR. Tato vlna Karla Martínka sice minula, ale dne 8. března 1949 na jeho příjezd z Milovic čekala manželka s dcerkou marně.[3]

Zatčení a věznění

[editovat | editovat zdroj]

Karel Martínek byl zatčen, neboť 8. března 1949 došlo v Milovicích k prozrazení údajně připravovaného vojenského převratu.[5] Martínek byl obviněn ze spolupráce na protistátním spiknutí, což odmítal. Ke dni 23. března 1949 byl zproštěn výkonu vojenské služby v československé armádě. V období mezi 8. březnem 1949 až 25. listopadem 1949 byl držen ve vyšetřovací vazbě, dokud rozsudek nenabyl právní moci.[2] V politicky motivovaném procesu byl Karel Martínek za velezradu (za účast v odbojové skupině demokraticky orientovaných důstojníků)[3] odsouzen ke ztrátě hodnosti (degradace) a ztrátě veškerých vyznamenání, těžkému žaláři na 15 let[5] zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a konfiskaci poloviny jmění.[2] Důstojníkům bylo dáváno za vinu, že se prý chystali táhnout na Prahu, kde chtěli svrhnout Gottwaldův komunistický režim.[3]

Rodina Karla Martínka dokonce s prosebným dopisem o propuštění vězněného oslovila i manželku druhého „dělnického prezidenta“ republiky Antonína Zápotockého (se Zápotockým měl Martínek společné datum narození 19. prosince).[5] Nakonec mu byl trest (na základě prosebného dopisu) snížen[2] „jen“ na deset let vězení.[3][5][4]

Mezi léty 1956 až 1975

[editovat | editovat zdroj]

Karel Martínek byl nakonec podmínečně propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky k 19. květnu 1956 po sedmi a půl letech[3][2] otrocké práce v komunistických uranových dolech v Jáchymově se silně podlomeným zdravím a s kádrovým posudkem nepřítele komunistického režimu. Ke své práci v armádě se již nemohl vrátit, se svým kádrovým profilem byl rád, že sehnal obživu v dělnických profesích.[5]

O obnovu soudního řízení požádal v roce 1965 na ministerstvu spravedlnosti. Jako neodůvodněný zamítl tehdy jeho návrh Vyšší vojenský soud v Příbrami.[2] Karel Martínek zemřel v zapomenutí ve věku 65 let dne 25. února 1975 na leukémii.[5][4]

Po sametové revoluci

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 byl Karel Martínek plně rehabilitován (zproštěn všech obvinění) Vyšším vojenským soudem v Příbrami na základě soudního rozhodnutí ze dne 10. dubna 1991 podle zákona číslo 119/90 Sbírky.[2]

Dovětky

[editovat | editovat zdroj]

Dcera Květoslava

[editovat | editovat zdroj]

Jeho dcera Květoslava Martínková v roce 1958 složila maturitu na jedenáctiletce ve Frýdku-Místku. Špatný kádrový profil ji znemožnil další studium medicíny, proto vystudovala nejprve nástavbu na zdravotní škole v Českém Těšíně a pak pět let pracovala jako zdravotní sestra v Ostravě Zábřehu. V roce 1970 úspěšně promovala (obor gynekologie a porodnictví) na Univerzitě Palackého v Olomouci a po studiu nastoupila jako lékařka v Krnově. V roce 1974 se provdala za súdánského studenta matematiky Hago Mohameda Elzeina (a měla s ním dvě děti – Fatimu a El Toma). Po roce 1975 se manželé Elzeinovi přestěhovali do Místku ke Květině matce a MUDr. Květoslava Elzeinová nastoupila do nemocnice v Čeladné, kde pracovala až do roku 1995. (V roce 1992 ještě převzala soukromou gynekologickou ambulanci v Dobré.) Do starobního důchodu odešla v roce 2006 a v roce 2008 se ze zdravotních důvodů přestěhovala k dceři Fatimě do Prahy.[5]

Umělecké ztvárnění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1949 napsal Milan Jariš divadelní hru s názvem Patnáctý březen, která byla v roce 1951 přepracována pod názvem Přísaha.[p. 6] Hra zachycuje tragické dny 14. a 15. března 1939, ve kterých se místecká vojenská posádka jako jediná postavila na odpor nacistickým okupantům. Ve hře je zobrazeno, jak je postoj vojáků k Mnichovské dohodě a k okupaci určen jejich třídní příslušností.

Podle divadelní hry Milana Jariše Přísaha, která se volně inspirovala událostmi v Czajankových kasárnách, natočil v roce 1956 Jiří Sequens film Neporažení.[4][7] Příběh filmu se zakládal na historických skutečnostech, autoři se ovšem nedrželi přesného dokumentárního záznamu o odporu místecké posádky, aby mohli vykreslit charakterové portréty různých lidí té doby.

Film byl pojat značně tendenčně a v zájmu komunistické ideologie především záměrně opomíjel hrdinství důstojníků typu Karla Pavlíka či Karla Martínka. Na jedné straně film vykreslil schematické figury – slaboch štábní kapitán Richter (Ladislav Chudík), zrádce nadporučík Žáček (Martin Růžek) a opilec poručík Brandejs (Svatopluk Beneš). Na jejich pozadí pak mohli vyniknout a roli hrdinů převzít komunisté desátník Říha (Gustav Heverle) a civilista Jura (Rudolf Deyl mladší) spolu s „jednoduše bodrým“ Hanákem vojínem Tonkem (Vladimír Krška).[4]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Na partyzánském průkazu Karla Martínka (vydaném těsně po 2. sv. válce) je jako místo narození uveden Třinec[2] (a nikoliv Bohumín).[1]
  2. ↑ Za odbojovou činnost byl Karel Pavlík Němci popraven 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen[4]
  3. ↑ Karel Martínek byl členem partyzánské jednotky Jan Žižka Moravskoslezský; od 1. března 1943 až do 9. května 1945 zde působil jako velitel sabotážní čety.[2]
  4. ↑ Při sabotážních akcích (kladení podomácku vyrobených náloží pod stožáry vysokého napětí nebo pod mosty) používal Martínek kočárku (k uložení třaskavin) a maskování svých aktivit pomocí manželky a babičky, které nenápadně pojížděly s kočárkem po okolí.[5]
  5. ↑ K dalším akcím odbojářů např. patřilo přerušení telefonního kabelu mezi Vídní a Varšavou.[5]
  6. ↑ Divadelní hra Přísaha měla premiéru 6. listopadu 1953.[6]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d ADAMUS, Václav. Boj o Czajankova kasárna: Ve Frýdku-Místku se vojáci nacistům nevzdali [online]. web: G.cz, 2022-04-13 [cit. 2022-06-03]. Utajené příběhy českých dějin (2019, dokumentární série). Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p HABRNÁLOVÁ, Lenka. 14. březen 1939 ve Frýdku-Místku a jeho paměť v československých a českých dějinách. Brno, 2009 [cit. 2022-06-04]. 50 s. bakalářská. Masarykova univerzita v Brně; Filozofická fakulta; Historický ústav. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.. s. 11, 12, 13, 18, 22, 26, 27, 28, 29, 33, 37, 38, 41, 42, 43, 44. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p MAREK, Jindřich. Zapomínaný hrdina z Czajankových kasáren [online]. web: VHÚ cz (Vojenský historický ústav Praha), 2017-03-13 [cit. 2022-06-01]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h MAREK, Jindřich. Karel Martínek – Statečný obránce Czajankových kasáren v březnu 1939 a příslušník partyzánské skupiny Bílá lvice. [online]. web: VHÚ cz Vojenský historický ústav Praha), 2018-03-20 [cit. 2022-06-01]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t PETRÁČEK, Miroslav. Pod peřinkou byly bomby [online]. web: Paměť národa cz, 2022-03-24 [cit. 2022-06-01]. Dostupné online. 
  6. ↑ Jihočeské divadlo. Přísaha [online]. [cit. 2009-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  7. ↑ Česko-slovenská filmová databáze. Neporažení (1956) [online]. web: Česko Slovenská filmová databáze [cit. 2022-06-04]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Martínek&oldid=23911075“