Přeskočit na obsah

Karel Bulíř (pedagog)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Bulíř
Karel Bulíř (1899)
Karel Bulíř (1899)
Narození27. října 1840
Světlá pod Ještědem
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. ledna 1917 (ve věku 76 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povoláníučitel, spisovatel, dramatik a překladatel
DětiKarel Bulíř
PříbuzníAlois Bulíř bratr
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Bulíř (27. října 1840 Světlá pod Ještědem[1] — 1. ledna 1917 Praha[2]) byl český učitel, organizátor profesních a dobročinných spolků, autor odborných pedagogických textů, učebnic a knih pro mládež. Od roku 1861 působil v Praze, kde spoluzakládal spolek Beseda učitelská (1868) a aktivně v něm působil jako jednatel, redaktor stejnojmenného časopisu a organizátor charitativních podniků (Bolzanův učitelský sirotčinec, Konvikt pro studující syny a dcery učitelů v Praze, nakladatelství Dědictví Komenského aj.). Od 70. let se věnoval průmyslovému (učňovskému) školství jako učitel, člen řídícího výboru a v letech 1883–1909 ředitel pražských pokračovacích škol. V letech 1900–1906 zasedal ve sboru obecních starších, kde se věnoval školským otázkám. Sepsal řadu učebnic, zejména pro pokračovací (učňovské) školy, a knih pro mládež (Štěpnička — s F. J. Řezáčem, Dvacet her milé mládeže česko-slovanské, Písemnosti a listy jednací, Průmyslová čítanka pro školu i dům aj.). Byl oceňován za dlouholetou obětavou činnost ve prospěch pražského školství a učitelů; roku 1894 získal od císaře zlatý záslužný kříž s korunou.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí, studium a první zaměstnání

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 27. října 1840 ve Světlé pod Ještědem jako syn učitele.[3] První vzdělání získal v Liberci.[3] Roku 1855 ho otec zapsal na reálku v Praze, kde ho vyučovali mj. Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí a Jan Evangelista Šťastný. Po jejím absolvování pokračoval ve studiu na Amerlingově učitelském ústavu.[4]

Roku 1859 získal vysvědčení (aprobaci) pro učitele na hlavních školách[4] a ihned přijal zaměstnání jako podučitel ve Stochově a za rok v Českém Dubu.[3] Roku 1861 se natrvalo přestěhoval do Prahy,[5] kde vyučoval postupně u sv. Jindřicha, na Hrádku (1867-75) a na Starém Městě (u sv. Havla).[3]

Pedagogická a veřejná činnost v Praze

[editovat | editovat zdroj]

V Praze se Bulíř seznámil s řadou osobností, které se snažily o povznesení českého školství; zejména se sblížil se zkušeným učitelem Václavem Bažantem (1801–1893),[p 1] s nímž vyučoval u sv. Jindřicha.[4] Po odchodu na Hrádek (pod Emauzy) se aktivně zapojil do spolkové činnosti.[4]

V únoru 1868 byl v Praze založen spolek Beseda učitelská.[6][7] Na první valné hromadě 29. února téhož roku byl Bulíř za předsednictví Václava Bažanta zvolen za člena výboru.[8] V lednu následujícího roku ale došlo k rozkolu,[9][p 2] část členů odešla a založila nové sdružení Budeč.[10] 4. února 1869 si Beseda učitelská zvolila nový výbor, v němž Bulíř získal funkci jednatele.[11] Ten pak pod heslem „více skutků, méně hluku“ organizoval její odborné a charitativní aktivity.[9]

Smyslem Besedy učitelské bylo: vzájemně se vzdělávat, přispívat ke zvelebování školství a hájit prospěch učitelstva. Bulíř jako jednatel se zapojil do jejího řízení. Například se podílel na přípravě k založení stejnojmenného spolkového časopisu Beseda učitelská, jehož první číslo vyšlo 7. července 1869.[12] Redaktorem byl nejprve Josef Auštěcký a po jeho smrti r. 1871 Bulíř. V 70. letech se podílel na popularizaci díla Komenského (vydávání spisů F. J. Zoubka) a od 80. let se zaměřil spíše na oblast humanitární, spočívající např. v založení a provozu Bolzanova učitelského sirotčince a Odboru pro zřizování a vydržování konviktů pro studující syny a dcery učitelů v Praze.[12][13] Nejpozději od roku 1886 zastával funkci starosty (předsedy).[14]

Účastnil se i v dalších organizacích. Například roku 1869 vstoupil do hedvábnické jednoty.[15] V březnu 1870 byl zvolen do výboru Spolku k podporování vdov a sirotků po učitelích na školách obecních a hlavních[16] a v letech 1876[17] a 1877 tam byl uváděn jako jednatel.[18] V prosinci 1873 kandidoval do výboru živnostenské záložny „Rtuť“.[19]

Roku 1900 byl zvolen do sboru obecních starších (obdoba nynějšího Zastupitelstva hl. m. Prahy) za Nové Město[20] a staročeskou stranu.[21] Mandát obhájil i v roce 1903.[22] Ve funkci se věnoval vzdělávání, zejména problematice mateřská škola mateřských škol.[5] Roku 1906, kdy staročeši vystupovali pod označením Jednota pražských občanů, už nekandidoval.[23][24]

Roku 1909 složil měšťanský slib do rukou starosty Karla Groše.[25]

Pokračovací školy

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1873 založila Průmyslová jednota v Praze čtyřtřídní pokračovací (tj. učňovskou)[p 3] školu pod vedením Aloise Studničky. Bulíř v ní vyučoval v letech 1874-81. V roce 1879 se stal členem řídícího výboru, jehož předsedou byl podnikatel Ignác Skokánek.[26] Téhož roku vystoupil s projevem na řemeslnickém sjezdu v Praze; sjezd na jeho návrh přijal rezoluci, která vyzývala k zakládání pokračovacích škol ve všech obcích, kde je 10 nebo více učňů.[27] V prosinci 1883 byl jmenován ředitelem[28] s platností od 1. ledna 1884.[26] V roce 1885 získal definitivu. Zaměřil se na propojení teoretického a praktického vzdělávání. Protože se nedostávalo kvalitních učebnic, několik z nich sám či ve spolupráci s Průmyslovou jednotou napsal (např. Rádce živnostníků a Průmyslová čítanka – viz sekci Dílo).[26] Škola se postupně rozrůstala, takže na přelomu let 1894 a 1895 dohlížel Bulíř asi na 100 učitelů a 3500 žáků, rozdělených do několika budov v Praze.[29]

Roku 1900 oznámil odchod do výslužby,[30] ale nakonec ještě zůstal. Nezvratně rezignoval v roce 1909.[31]

Závěr života a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1894 mu císař František Josef I. udělil zlatý záslužný kříž s korunou.[32] Předán mu byl na Staroměstské radnici z rukou starosty Čeňka Gregora na slavnostním shromáždění za přítomnosti členů sboru obecních starších, zástupců škol a živnostníků.[33] Řečníci oceňovali Bulířovy velké zásluhy o základní i pokračovací školy, jeho obětavost, vedení dalších učitelů i humanitární a literární aktivity.[34][35]

Občas se na jeho činnost snesla i kritika; například roku 1888 mu Národní listy vyčítaly, že z důvodu kumulace funkcí — řídil v té době současně obecnou školu u sv. Havla a pokračovací průmyslovou školu — se dostatečně nevěnuje ani jedné z nich, čímž trpí výuka i komunikace s rodiči;[36][37] jemu podřízený učitelský sbor ale toto nařčení odmítl.[38] Roku 1892 mu rovněž v Národních listech kladli za vinu nízkou kvalitu jím řízených pokračovacích škol, o níž mluvil na konferenci učitelů.[39] To ale byly spíše výjimky.

Zemřel 1. ledna 1917 v Praze-Novém Městě, čp. 1888-II (Pod Slovany 1888/12, Praha 2) na rakovinu jater.[2] Pohřben byl o tři dny později na Olšanech za velké účasti komunálních politiků, učitelů, řemeslníků, obchodníků a dalších.[40]

Byl oceňován za svou snahu o rozvoj školství a národní blahobyt.[13] Stal se učitelem tisíců žáků a rádcem mnoha učitelů.[5] Měl velký pedagogický talent, úspěšně řídil Besedu učitelskou i její časopis.[29] Velký ohlas měly také jeho učebnice, knihy pro mládež a odborné pedagogické články.[3] Kladně ho v nekrologu hodnotily i Lidové noviny.[41] Česká beseda v Českém Dubu ho jmenovala čestným členem.[42]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1863 přispíval do časopisů,[29] zejména Beseda učitelská, Národní škola a Škola a život.[3]

Knižně vyšly např. tyto jeho práce:[43]

  • První knížka milé mládeže česko-slovanské (1865, spoluautor: František Josef Řezáč)
  • Dvacet dvě hry milé mládeže česko-slovanské (1866) a Dvacet her milé mládeže česko-slovanské (1866)
  • Štěpnička (1866 s reedicemi, učebnice pro nejmladší školní děti, spoluautor: František Josef Řezáč)
  • Sbírka výměrů (1874, výkladový slovník)
  • Rádce živnostníkův (1881)
  • Průmyslová čítanka pro školu i dům (1883 s mnoha reedicemi, ve spoluautorství s dalšími členy řídícího výboru pokračovacích škol)
  • Písemnosti a listy jednací (1886 s několika reedicemi)
  • Ku padesátiletému jubileu panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. (1898; spoluautor: Julius Nejedlý)
  • Slovníček česko-německý pro obuvníky (1911)

Upravil také řadu povídek pro mládež od jiných autorů, např.:[43]

  • Gustav Nieritz: Hrdosť a láska aneb Práce nese požehnání (1870, překlad: Josef Pečírka)
  • Gustav Nieritz: Osudy listonošovy, čili Utrpením k odměně (1874, překlad: Josef Pečírka)
  • Richard Baron: Kdo chce, najde Kalifornii i ve vlasti (1879, překlad: Josef Věnceslav Vlasák)
  • Sbírka bajek, podobenství, povídek, pověstí, obrázků děje- a životopisných a listů (1879)
  • Richard Baron: Přátelství a pomsta (1880, překlad: Josef Věnceslav Vlasák)
  • Wilhelm Herchenbach: Polepšený zločinec (1881)
  • Mateusz Osmański: Starohradská kapela, čili, Bůh poctivých neopustí (1882)
  • Vojtěch Augustin Černý: Jiřík, malý umělec, jako vítěz nad životem (1883)
  • Luise Pichler: Utrpením ke blahu, neboli Syn vdovy (1881, překlad: Martin Bohumil Hornof)
  • Gustav Nieritz: Dřevěné hračky, aneb Cesty prozřetelnosti Páně (1891, překlad: Josef Pečírka)
  • Gustav Nieritz: Každý je svého štěstí strůjcem a Přítel v nouzi (1891, překlad: Jan Dolenský)
  • Ludvík Unger: Spravedlivy jsou cesty Páně (1893)

Rodina a příbuzenstvo

[editovat | editovat zdroj]
  • Otec Josef Bulíř[1] (1799–1869)[44] byl učitelem ve Světlé pod Ještědem.[3]
  • Bratr Alois Bulíř[45] (1838–1899) byl architekt, vrchní stavební rada a ředitel městského stavebního úřadu v Praze.[46] Jeho syn Jaromír Bulíř[47] (1877–1957) byl chemik, profesor nauky o potravinách na pražské technice.[48]
  • S první manželkou Antonií, roz. Marčanovou (1847–1879) z Vlachova Březí se oženil 23. listopadu 1867 v pražském kostele sv. Štěpána; za svědky jim byli profesor techniky Karel Kořistka a učitel Václav Bažant.[49] Měli spolu děti:[50]
  • Po smrti první manželky († 12. prosince 1879)[61] se 7. září 1881 u sv. Štěpána oženil s Annou, roz. Šauerovou z Augenburgu (1851-???), narozenou v Držkově;[62] jedním ze svědků byl literárně činný kněz Josef Šauer z Augenburgu. Narodily se jim tyto děti:[50]
    • Syn Antonín Bulíř (1882-??) byl úředník a amatérský malíř. Vytvořil mnoho akvarelů, zachycujících krajiny Čech a Slovenska, ale i Ruska, kam byl nasazen za první světové války. Jejich výstavu uspořádalo roku 2015 Muzeum Podblanicka v Benešově.[63]
    • Syn Josef (1884-??) se stal inženýrem[64]
    • Dále měli dceru Adélu (1886-??), dceru Marii (1887-??) a syna Aloise (1891-??).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Více o něm viz např. KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let. Praha: M. Knapp, 1885. 422 s. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Kapitola Bažant Václav, s. 59–60.  a Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 153 • 1801 • Bažant, Wenzl. Dostupné online.
  2. ↑ Diskuse probíhaly převážně v časopise Národní škola (viz záznam v katalogu); ohlasy v denním tisku byly např. KRÁL, Josef. Veřejná hovorna. Naše listy. 1869-02-02, roč. 1869, čís. 33, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16].  a Valná hromada „Besedy učitelské“. Naše listy. 1869-02-08, roč. 1869, čís. 39, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  3. ↑ Zaměření tehdejších pokračovacích škol přibližuje např. Význam výstavy žákovských prací živnostenských pokračovacích škol v Praze r. 1933. Národní politika. 1933-05-21, roč. 51, čís. 139, s. 4. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16].  a HUTTERER, Rudolf. Čechy — IV. Školy odborné — 2. Školy průmyslové. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. Svazek 6. S. 201–203.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b SOA Litoměřice, Matrika narozených inv. č. 7831, sig. L159/4, s. 25. Dostupná online.
  2. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Trojice v Podskalí, sign. Z TRP Z13, s. 103. Dostupná online.
  3. ↑ a b c d e f g KRYŠPÍN, Vojtěch. Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let. Praha: M. Knapp, 1885. 422 s. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. Kapitola Bulíř Karel, s. 73. 
  4. ↑ a b c d DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř. Beseda učitelská. 1894-12-13, roč. 27, čís. 1, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  5. ↑ a b c Karel Bulíř. Národní politika. 1917-01-02, roč. 35, čís. 1, s. 6. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  6. ↑ DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 1). Beseda učitelská. 1894-12-20, roč. 27, čís. 2, s. 15. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  7. ↑ Nové spolky. Národní listy. 1868-02-01, roč. 8, čís. 31, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  8. ↑ V první valné hromadě „Besedy učitelské“…. Národní listy. 1868-03-01, roč. 8, čís. 60, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  9. ↑ a b DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 2). Beseda učitelská. 1895-01-03, roč. 27, čís. 3, s. 31. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  10. ↑ Nový učitelský spolek. Pražský denník. 1869-05-29, roč. 4, čís. 146, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  11. ↑ Nový výbor „Besedy učitelské“. Naše listy. 1869-02-04, roč. 1869, čís. 35, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  12. ↑ a b DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 3). Beseda učitelská. 1895-01-10, roč. 27, čís. 4, s. 42. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  13. ↑ a b Dvojí jubileum. Zlatá Praha. 1915-11-05, roč. 33, čís. 5, s. 59. Dostupné online [cit. 2019-03-16]. 
  14. ↑ Kronika spolků. Beseda učitelská. 1886-07-08, roč. 18, čís. 28, s. 397. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  15. ↑ K hedvábnické jednotě české. Naše listy. 1869-03-18, roč. 1869, čís. 77, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  16. ↑ Spolek pro podporování vdov a sirotků po učitelích na školách obecních, hlavních a t. d.. Národní listy. 1870-03-12, roč. 10, čís. 70, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  17. ↑ Spolek ku podporování vdov a sirotků. Národní listy. 1876-03-10, roč. 16, čís. 69, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  18. ↑ Spolek ku podporování vdov a sirotků po učitelích. Národní listy. 1876-02-19, roč. 17, čís. 49, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  19. ↑ Kandidátní listina. Národní listy. 1873-12-02, roč. 13, čís. 331, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  20. ↑ Verifikace doplňovacích voleb do sboru obecních starších. Národní listy. 1900-11-09, roč. 40, čís. 310, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  21. ↑ Užší volby do sboru obec. starších král. hlav. města Prahy. Národní listy. 1900-11-22, roč. 40, čís. 323, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  22. ↑ Výsledek doplňovacích voleb do sboru obecních starších. Národní listy. 1903-10-29, roč. 43, čís. 295, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  23. ↑ Spoluobčané Novoměští!. Národní politika. 1906-10-21, roč. 24, čís. 290, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  24. ↑ Výsledek doplňovacích voleb do sboru obecních starších král. hlav. města Prahy. Národní listy. 1906-10-25, roč. 46, čís. 294, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  25. ↑ Z městské rady. Národní listy. 1909-11-06, roč. 49, čís. 306, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  26. ↑ a b c DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 4). Beseda učitelská. 1895-01-17, roč. 27, čís. 5, s. 59. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  27. ↑ První český řemeslnický sjezd. Národní listy. 1879-09-30, roč. 19, čís. 233, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  28. ↑ Pokračovací školy průmyslové. Národní listy. 1883-12-21, roč. 23, čís. 303, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  29. ↑ a b c DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 5). Beseda učitelská. 1895-01-24, roč. 27, čís. 6, s. 71. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  30. ↑ Karel Bulíř. Národní politika. 1900-10-14, roč. 18, čís. 284, s. 4. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  31. ↑ Slavnostní schůze školního výboru pražských škol pokračovacích. Národní politika. 1883-12-21, roč. 27, čís. 171, s. 6. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  32. ↑ Vyznamenán zlatým záslužným křížem. Národní politika. 1894-11-10, roč. 12, čís. 311, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  33. ↑ DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 6). Beseda učitelská. 1895-02-07, roč. 27, čís. 8, s. 103. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  34. ↑ DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Pokračování 7). Beseda učitelská. 1895-02-14, roč. 27, čís. 9, s. 115. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  35. ↑ DOLENSKÝ, Jan. Karel Bulíř (Dokončení). Beseda učitelská. 1895-02-21, roč. 27, čís. 10, s. 131. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  36. ↑ Pokračovací školy řemeslnické v Praze IV.. Národní listy. 1888-06-07, roč. 28, čís. 157, s. 6. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  37. ↑ Škola bez řídícího učitele. Národní listy. 1888-06-07, roč. 28, čís. 183, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  38. ↑ Na obranu cti učitelské proti útokům „Nár. Listů“. Národní politika. 1888-07-06, roč. 28, čís. 183, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  39. ↑ Konference učitelstva pokračovacích škol pražských. Národní listy. 1892-12-20, roč. 32, čís. 351, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  40. ↑ Pohřeb ředitele Karla Bulíře. Národní politika. 1917-01-05, roč. 35, čís. 4, s. 5. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  41. ↑ Karel Bulíř mrtev. Lidové noviny. 1917-01-02, roč. 25, čís. 1, s. 2. Dostupné online [cit. 2019-03-16]. 
  42. ↑ Bulíř 2). In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1891. Dostupné online. Svazek 4. S. 914.
  43. ↑ a b c Podle seznamu děl v Souborném katalogu ČR
  44. ↑ Josef Bulíř (1799-1869) — autoritní záznam v NK ČR. aut.nkp.cz [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-28. 
  45. ↑ Alois Bulíř. Národní listy. 1899-10-09, roč. 39, čís. 280, s. 4. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  46. ↑ Úmrtí. Národní listy. 1899-10-09, roč. 39, čís. 280, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  47. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 230 • 1838 • Bulíř, Alois. Dostupné online.
  48. ↑ Prof. inž. dr. Jaromír Bulíř — padesátníkem. Národní listy. 1927-12-20, roč. 45, čís. 350, s. 4. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  49. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných u sv. Štěpána, sign. ŠT O11, s. 81. Dostupné online.
  50. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 236 • 1840 • Bulíř, Karl. Dostupné online.
  51. ↑ Odešel lékař — lidumil. Národní listy. 1939-04-25, roč. 79, čís. 114, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  52. ↑ Archiv Univerzity Karlovy,fondMatriky Univerzity Karlovy,inventární číslo 1,Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I.,strana 305. Dostupné online
  53. ↑ Jmenování v úřednictvu. Věstník obecní Královského hlavního města Prahy. 1903-11-07, roč. 10, čís. 22, s. 139. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2019-03-16]. 
  54. ↑ Archiv Univerzity Karlovy,fondMatriky Univerzity Karlovy,inventární číslo 5,Matrika doktorů Univerzity Karlovy V.,strana 2041. Dostupné online.
  55. ↑ Karel Bulíř (1897-1962) — autoritní záznam v NK ČR
  56. ↑ Eliška Bulířová v Kartotéce Jarolava Kunce. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-22. 
  57. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 371, obraz 411. Dostupné online.
  58. ↑ Jaroslav Marčan v Kartotéce Jaroslava Kunce. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-22. 
  59. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 37 • 1876 • Fučík, Milan. Dostupné online.
  60. ↑ Milan Fučík (1876-1934) v Kartotéce Jaroslava Kunce. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-22. 
  61. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Trojice v Podskalí, sign. TRP Z7, s. 31. Dostupné online
  62. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných u sv. Štěpána, sign. ŠT O13, s. 167. Dostupné online.
  63. ↑ VÁŇOVÁ, Libuše. Kresby a studie Antonína Bulíře v Muzeu Podblanicka. (www.jiskra-benesov.cz) Archivováno 22. 6. 2020 na Wayback Machine., publikováno 03.03.2015.
  64. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 58, obraz 297. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Bulíř_(pedagog)&oldid=24257569“