Kakapo soví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxKakapo soví
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Řád papoušci (Psittaciformes)
Čeleď kakapovití (Strigopidae)
Rod kakapo (Strigops)
Binomické jméno
Strigops habroptila
G. R. Gray; 1845
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kakapo soví (Strigops habroptila), jinak též papoušek soví, je jeden z nejvzácnějších papoušků na světě, který přežívá na několika ostrovech Nového Zélandu, zbavených introdukovaných savčích predátorů. Dosahuje výšky kolem 60 centimetrů, váhy až 4 kg, takže je největším a nejtěžším papouškem na světě, a neumí létat. Jeho obličej připomíná sovu, a jako sova se také vyznačuje noční aktivitou (kākāpō v řeči původních obyvatel, Maorů, znamená noční papoušek). Mohou se prý dožívat až 100 let.

Evoluce, vzhled[editovat | editovat zdroj]

Kakapo soví

Dokonce i mezi novozélandskými ptáky působí kakapo soví výstředně. Je příkladem těch pokusů evoluce, které se odehrály na odlehlých ostrovech bez přítomnosti predátorů. Když se části jižního prakontinentu Gondwana před asi 90 miliony lety začaly od sebe vzdalovat a Nový Zéland se dostal do své dnešní polohy, byl dosažitelný už jenom vzduchem nebo vodou – tedy pro ptáky či létavé a ploutvonohé savce, ne však pro čtyřnohé šelmy. A tak se kakapové vzdali energeticky náročného létání. Vystačí si se schopností šplhat, křídla jim pouze slouží ke zpomalování skoků ze stromů. Peří mají žlutozelenočerné. Je to noční pták, kterého není snadné zpozorovat. Je ale možné ho vystopovat pomocí cestiček, které si při opakovaném pohybu na zemi vytváří a které se podobají cestičkám malých savců.

Nejbližšími příbuznými kakapů jsou nestoři kea a kaka. Dohromady tvoří sesterskou skupinu vůči všem ostatním papouškům (oddělili se před zhruba 55 miliony let). Do této skupiny patřil i dnes vyhynulý nestor úzkozobý z ostrova Norfolk. [2]

Kakapové jsou největší papoušci. Dospělci měří 58 až 64 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 3,6 kg.[3] Samci jsou asi o třetinu větší než samice, váží v průměru okolo 2 kg, kdežto samice 1,3 až 1,5 kg. Kakapové váží asi o 400 g více než největší létavý papoušek ara hyacintový. Kakapové jsou schopni akumulovat značné zásoby tuku. Samcům umožňuje přečkat hnízdní sezonu, při které jim na sběr potravy nezbývá moc času.

Ohrožení a záchrana druhu[editovat | editovat zdroj]

Kdysi obývaly Nový Zéland tisíce papoušků sovích. Poté, co přišli Maorové se psy a krysami a několik století po nich evropští kolonisté přivezli další savčí predátory, začal se počet kakapů rychle snižovat. V 70. letech 20. století začalo pátrání po těch, co přežili – šlo o nejnákladnější expedice v historii ochrany ptactva. Vypátralo se posledních cca 100–200 jedinců na ostrově Stewart Island. Část z nich byla postupně přestěhována na ostrovy bez predátorů. V současnosti se vyskytují na třech ostrovech: Anchor Island (maorsky Puke Nui), Little Barrier Island (maorsky Hauturu) a Codfish Island (maorsky Whenua Hou). V roce 2016 byl velký kakapí babyboom – narodilo se hned 47 mláďat, z nichž 34 přežilo prvních pár týdnů. Probíhající sezona v roce 2019 však tu z roku 2016 výrazně překonává, narodilo se 86 mláďat a 72 z nich je stále naživu. Populace kakapa tedy opět stoupá. Za to vděčí ochranářům a mnoha dobrovolným pomocníkům. Na konci sezony ovšem došlo k nepříjemné komplikaci - na jednom z ostrovů (Codfish Island) vypukla epidemie aspergilózy, která zapříčinila smrt sedmi kakapů, 2 dospělých samic a 5 mláďat. V současnosti je tak naživu 142 dospělých jedinců a 72 letošních mláďat.[1] Druh bude považován za zachráněný teprve tehdy, až budou populace kakapa schopny přežít bez asistence člověka a nadále se rozmnožovat na různých místech: jedním z hlavních problémů dneška je najít dostatečně velké ostrovy, kde dosud nevymizel přirozený les a kde nežijí krysy. V roce 2016 ovšem Nový Zéland vyhlásil cíl zbavit se do roku 2050 introdukovaných predátorů i na obou hlavních ostrovech.[4] Pokud by byl splněn, vyhlídky kakapa a dalších původních druhů by se zlepšily.

Původní rozšíření Kakapa sovího
     Maximální rozšíření (sledováno od roku 1840)
     Fosilní záznam


Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožování těchto papoušků závisí na množství plodů nohoplodovitého stromu rimu (Dacrydium cupressinum). Množství potravy rozhoduje i o pohlaví budoucích mláďat, pokud je potravy dostatek, rodí se samečci, kteří vyžadují více krmení. Ochranáři tak intenzivním příkrmem v minulosti nechtěně vychýlili poměr pohlaví ve prospěch samců. V současnosti je ale již poměr vyrovnaný.

Samci jsou polygamní. Při námluvách se samci shlukují na místech s nízkým porostem, hloubí si ozvučné jámy, nafukují hrudní vak a vydávají hluboký charakteristický zvuk, který je slyšet několik kilometrů daleko. Tímto dají samicím najevo, že jsou připraveni k páření. Samičky poté pěšky putují na tato místa, spáří se se samečkem a o mláďata se starají samy. Samci pokračují ve vábení dalších samic. Hnízdí od ledna do března. Samice naklade 2–3 vejce do zemních děr a prohlubní, ptáčata se vyklubou zhruba za 30 dnů. V noci se samice vydává hledat potravu, vejce jsou tedy nehlídána, mláďata často zůstávají sama na několik hodin. Při nízkých teplotách ochranáři a pomocníci hnízda zateplují, nebýt jich, uhynula by polovina potomků. Mláďata se zpravidla opeří předtím, než opustí hnízdo, tedy asi po deseti týdnech. Matka je může krmit až po dobu šesti měsíců.

Papouščí celebrita[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnější kakapo, Sirocco

Nejslavnějším kakapem je jednoznačně Sirocco. Narodil se v roce 1997, a jelikož trpěl po narození zánětem dýchacích cest, odchovali jej ochranáři uměle. Díky tomu si Sirocco vtiskl člověka jako svůj živočišný druh, a to včetně sexuálních preferencí. Právě to ale nakonec způsobilo, že se stal celosvětově proslulý, když se objektem jeho zájmu stal fotograf Mark Carwardine, jenž byl součástí dokumentární výpravy BBC. Video, na kterém se Sirocco pokouší pářit s fotografovou hlavou, obletělo svět, a Novozélanďané nečekané popularity papouška využili - založili mu facebookovou i a twitterovou stránku a ministr životního prostředí jej jmenoval oficiálním vyslancem ochrany přírody na Novém Zélandu. Od té doby Sirocco skutečně plní svoji úlohu - několik měsíců v roce stráví na "turné" - veřejnost se s ním na vybraných místech může setkat a jeho prostřednictvím se dozvědět o záchraně ohrožených novozélandských endemitů. Aktivní je i na obou zmíněných sociálních sítích. V roce 2016 se Sirocco kvůli nefunkční vysílačce na dva roky ztratil, ale o dva roky později byl šťastně nalezen.[5] Přestože se Sirocco zřejmě již nikdy nezapíše do genofondu kakapů - "důmyslné" pokusy o odebrání spermatu selhaly - svému druhu i dalším novozélandským unikátním druhům je platný více než dost. Díky popularitě kakapů se nachází dost štědrých dárců, kteří jsou ochotni na záchranu ohrožených druhů přispívat.


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. Burgio KR, Davis KE, Dreiss LM, Cisneros LM, Klingbeil BT, Presley SJ, Willig MR (March 2019). "Phylogenetic supertree and functional trait database for all extant parrots". Data Brief 24:103882. doi:10.1016/j.dib.2019.103882.
  3. POWLESLAND, Ralph; MERTON, D.V.; COCKREM, John. A parrot apart: The natural history of the kakapo (Strigops habroptilus), and the context of its conservation management. Notornis. 2006-03-01, roč. 53, s. 3–26. Dostupné online [cit. 2018-02-02]. 
  4. Predator Free 2050. www.doc.govt.nz [online]. [cit. 2019-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Návrat Široka. vesmir.cz [online]. [cit. 2019-05-11]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]