Přeskočit na obsah

Kakadu přílbový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kakadu přilbový)
Jak číst taxoboxKakadu přílbový
alternativní popis obrázku chybí
Samec
alternativní popis obrázku chybí
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
Čeleďkakaduovití (Cacatuidae)
Rodkakadu (Callocephalon)
Lesson, 1837
Binomické jméno
Callocephalon fimbriatum
(Grant, 1803)
Rozšíření kakadua přílbového (červeně)
Rozšíření kakadua přílbového (červeně)
Rozšíření kakadua přílbového (červeně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kakadu přílbový (Callocephalon fimbriatum) je papoušek z čeledi kakaduovitých (Cacatuidae), jediný zástupce rodu Callocephalon. Vyskytuje se pouze na jihovýchodě Austrálie, kde obývá husté eukalyptové lesy až do výše 2000 m n. m. (Velké předělové pohoří). Samec má nápadně červenou hlavu, líce a chocholku.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]
Ilustrace páru (Elizabeth Gould)

Za formální autoritu druhu se považuje navigátor Britského královského námořnictva James Grant, který zahrnul ilustraci kakadua přílbového do své knihy o plavbě do kolonie v Novém Jižním Walesu. Grant druh pojmenoval jako Psittacus fimbriatus.[2] Francouzský přírodovědec René Lesson vytyčil druhu zvláštní rod Callocephalon,[3] jehož je kakadu přílbový jediným zástupcem.[4] Typová lokalita druhu je řeka Bass ve státě Victoria.[5] Druhové jméno fimbriatum pochází z latinského fimbriata neboli „třásňovitý“. Rodové Callocephalon má původ ve starořeckém kallos („krása“) a kephalē („hlava“).[6] Jedná se o monotypický taxon, tzn. nejsou rozeznávány žádné poddruhy.[4]

Klasifikace kakadu přílbového byla v minulosti předmětem debat, a to hlavně následkem nezvyklého vzezření a silného pohlavního dichromatismu. Zatímco starší studie z roku 1999 považovala kakadua přílbového za ranou linii černých kakaduů (podčeledi Calyptorhynchinae),[7] novější molekulární studie z roku 2011 umisťuje kakadua přílbového do podčeledi Cacatuinae a za jeho nejbližšího příbuzného pokládá kakadua růžového (Eolophus roseicapilla).[8]

Výskyt

[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o druh endemický Austrálii, kde se vyskytuje pouze v pobřežním páse na jihovýchodě kontinentu. Areál výskytu zasahuje na jihu až k řece Hunter v Novém Jižním Walesu, odkud se táhne podél pobřeží na sever přes Velké předělové pohoří do vnitrozemí až k Wagga Wagga. Druh byl zaznamenán i na severu Tasmánie.[9] Až do 60. let 20. století se kakadu přílbový vyskytoval i na Králově ostrově v Bassově průlivu, kde však již vyhynul.[10] Neúspěšně byl introdukován na Klokaní ostrov.[9]

Typické stanoviště druhu představují husté eukalyptové lesy do 2000 m n. m.,[9] vyskytuje se však v celé řadě dalších biotopů včetně zemědělských ploch a městských oblastí, kam se stahuje hlavně v zimě.[10] Je velmi odolný a může se vyskytovat i v místech, kde sněží.[11] Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) v roce 2022 odhadoval velikost celkové populace na 25 000 jedinců.[10]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Tento malý kakadu dorůstá délky kolem 33–35 cm.[9] Ocas je malý, čtvercový. Opeření samce je většinou šedé, přičemž pera mají světle šedé až bílé okraje. Výraznou dominantou opeření je sytě červená hlava, líce a chocholka. Spodní část břicha a spodek ocasu jsou zakončeny bledě oranžově. Křídelní krovky mají zelený nádech. Samice nemá červenou hlavu ani chocholku, křídla a ocas jsou hrubě příčně pruhovány světle šedě, peří spodních partií má oranžové konečky. Zobák samce i samice je rohovinový, nohy šedé, duhovky tmavě hnědé. Nedospělý jedinec se podobá samici; nedospělý samec má chocholku z červeným zakončením a ke konci prvního roku života se mu objevují červené skvrnky na čele a korunce.[11]

Biologie

[editovat | editovat zdroj]
Samec při jezení

Živí se semeny místních křovin a stromů včetně eukalyptů, akácií a sandarakovců.[11] Dále pojídá i ořechy, ovoce nebo hmyzí larvy.[9] K otevírání semen mu dobře slouží jeho silný zobák. Někdy si ukousne celý trs bobulí, který si při jedení přidržuje nohou. Je velmi krotký a ve volné přírodě se k němu dá někdy přiblížit takřka na dotek. Zatímco v hnízdním období se pohybuje v páru, mimo hnízdění může formovat menší hejna, která v místech bohatého potravního zdroje mohou dosáhnout i počtu 100 jedinců. Kakadu přílbový se může denně vracet na ten samý strom, dokud nedojde k vyčerpání potravního zdroje.[11]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]

Doba hnízdění nastává mezi říjnem a lednem. Hnízdí většinou vysoko v korunách stromů v přirozených dutinách živých i uschlých eukalyptů. Dno dutiny bývá vystláno dřevěnými pilinami, které kakaduové vytvořili při upravování vletového otvoru. Samice klade 2–3 bílá vejce. Oba partneři inkubují po dobu jednoho měsíce. Ptáčata se rodí obalena žlutým prachovým peřím a dalších cirka 6 týdnů je krmí oba rodiče, načež vylétávají z hnízda.[9]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Početnost druhu klesá, pročež jej Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí jako zranitelný. Důvodem je patrně ústup přirozených stanovišť, ke kterému dochází hlavně na úpatích Velkého předělového pohoří, i úbytek vhodných stromů k hnízdění následkem nevhodné těžby. Druh je ohrožen i extrémními vlnami veder a požáry, jejichž množství se v budoucnu bude jen zvyšovat, jak bude globální oteplování a jeho důsledky nabírat na síle.[10] Během požárů v Austrálii v letech 2019–2020 bylo ovlivněno zhruba 28–36 % areálu výskytu kakadua přílbového.[12] V Austrálii je kakadu přílbový již považován za ohrožený druh.[13]

Chov

[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu náročnosti chovu není mezi chovateli v oblibě.[10] V Česku jej má v držení snad jen několik chovatelů.[14] Je k vidění hlavně v australských zoologických zahradách, v Evropě byl v roce 2024 chován v zoo ve Španělsku, Řecku a na Kypru.[15]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ GRANT, James. The narrative of a voyage of discovery, performed in His Majesty's vessel the Lady Nelson, of sixty tons burthen with sliding keels, in the years 1800, 1801, and 1802, to New South Wales. London: T. Egerton, 1803. Dostupné online. S. Kresba naproti straně 135. 
  3. ↑ LESSON, René. Journal de la navigation autour du globe, de la frégate La Thétis et de la corvette L'Espérance, pendant les années 1824, 1825 et 1826 : publié par ordre du roi sous les auspices du Département de la marine. Paris: A. Bertrand, 1837. Dostupné online. Kapitola Histoire Naturelle, s. 299–351 [311–318]. 
  4. ↑ a b Parrots, cockatoos. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. 
  5. ↑ Check-List of Birds of the World. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1937. Dostupné online. S. 173. 
  6. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 85, 159. (anglicky) 
  7. ↑ BROWN, David M.; TOFT, Catherine A. Molecular Systematics and Biogeography of the Cockatoos (Psittaciformes: Cacatuidae). The Auk. 1999-01, roč. 116, čís. 1, s. 141–157. Dostupné online [cit. 2024-04-17]. ISSN 0004-8038. DOI 10.2307/4089461. 
  8. ↑ WHITE, Nicole E.; PHILLIPS, Matthew J.; GILBERT, M. Thomas P. The evolutionary history of cockatoos (Aves: Psittaciformes: Cacatuidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2011-06-01, roč. 59, čís. 3, s. 615–622. Dostupné online [cit. 2024-04-17]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2011.03.011. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d e f JUNIPER, Tony. A Guide to Parrots of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 9780713669336. S. 272–273. (anglicky) 
  10. ↑ a b c d e Callocephalon fimbriatum [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2022 [cit. 2024-04-15]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22684755A210869419.en. (anglicky) 
  11. ↑ a b c d Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 280. (anglicky) 
  12. ↑ BROWN, Andrew. Gang-gang cockatoo set to be listed on threatened species list as endangered [online]. Australian Community Media, 2021-07-24 [cit. 2024-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ COX, Lisa. ‘Worst it’s ever been’: a threatened species alarm sounds during the election campaign – and is ignored. The Guardian. 2022-04-24. Dostupné online [cit. 2024-04-17]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  14. ↑ Kakadu přilbový (Callocephalon fimbriatum) [online]. Ararauna.cz, 2024-04-17 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. 
  15. ↑ Callocephalon fimbriatum. www.zootierliste.de [online]. Zootierliste, 2024 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CAMERON, Matt. Cockatoos. Collingwood, VIC, Australia: CSIRO Publishing, 2007. ISBN 978-0-643-09232-7. (anglicky) 
  • JUNIPER, Tony. A Guide to Parrots of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2010. ISBN 9780713669336. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. (anglicky) 
  • SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kakadu_přílbový&oldid=24232953“