Jekatěrina Daškovová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jekatěrina Dašková
E. Vorontsova-Dashkova by Dm. Levitsky (1784, Hillwood).jpg
Rodné jménoЕкатерина Романовна Воронцова
Narození17.jul. / 28. března 1743greg.
Petrohrad
Úmrtí4.jul. / 16. ledna 1810greg. (ve věku 66 let)
Moskva
Místo pohřbeníKalužská oblast
Alma materImperátorská moskevská univerzita
Povoláníjazykovědkyně, politička, spisovatelka a dvorní dáma
ChoťMikhail Dashkov (od 1759)
Mikhail Dashkov[1]
DětiPavel Dashkov
RodičeRoman Vorontsov[2] a Marfa Ivanovna Surmina
RodVoroncovové
PříbuzníJelizaveta Voroncovová, Semjon Romanovič Voroncov a Alexander Vorontsov (sourozenci)
PodpisJekatěrina Dašková – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jekatěrina Romanovna Daškovová rozená Voroncovová (17.jul./ 28. března 1743greg. Petrohrad – 4.jul./ 16. ledna 1810greg. Moskva)[3] byla ruská kněžna, přítelkyně a spolupracovnice Kateřiny II. Veliké.

Měla významnou roli při palácovém převratu v roce 1762, díky němuž Kateřina II. nastoupila na trůn. Jako první žena bez carského původu zastávala vysoké vládní posty. Byla ředitelkou Petrohradské akademie věd a předsedkyní Ruské akademie věd, organizátorkou a tvůrkyní prvního výkladového slovníku ruského jazyka, státní dámou ruského císařského dvora, významnou představitelkou ruského osvícenství, překladatelkou, novinářkou, spisovatelkou a hudebnicí, která měla velký vliv na transformaci absolutní monarchie v Rusku.[4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Byla třetí dcerou hraběte Romana Illarionoviče Voroncova, člena senátu a armádního generála. Matka Marfa Ivanovna, rozená Surmina, pocházela z rodiny bohatého obchodníka. Strýc Michail Illarionovič byl kancléřem Ruské říše v letech 1758–1765. Bratr Semjon Romanovič byl diplomat a slavný anglofil. Její sestrou byla Jelizaveta Romanovna Poljanská a její druhá sestra, Marija Romanovna, byla provdána za Petra Alexadroviče Buturlina.[5]

Jekatěrina byla od čtyř let vychovávána strýcem Michailem Illarionovičem Voroncovem. Její výchova byla „čistě francouzská“, omezená na výuku jazyků, tance a kreslení. Když Jekatěrina onemocněla spalničkami, byla poslána do vesnice vzdálené sedmnáct mil od Petrohradu, kde získala vztah ke knihám. Byla jednou z nejvzdělanějších žen své doby.[5]

Jejími oblíbenými spisovateli byli Pierre Bayle, Charles Louis Montesquieu, Voltaire, Nicolas Boileau a Claude-Adrien Helvétius. O jejím vztahu k literatuře a ke čtení se dozvěděl hrabě Ivan Ivanovič Šuvalov, proto jí posílal literární novinky té doby.[5] V únoru 1759 se vdala za knížete Michaila Ivanoviče Daškova, potomka Smolenských Rurikovců, a přestěhovala se s ním do Moskvy.[6]

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

Od útlého věku se zajímala o politické otázky. Jako dítě si pročítala diplomatické listiny svého strýce a sledovala dění ruské politiky.[5] Byla spojena s císařským dvorem a stala se jednou z předních osobností, které podporovaly Kateřinu II. při nástupu na trůn. V roce 1758 se setkala s Kateřinou II. osobně. Měly společné literární zájmy a také si velmi rozuměly a tak Kateřinu začala podporovat.[4]

V roce 1762 se aktivně účastnila palácového převratu, kdy byl Petr III. s trůnu sesazen a to i přesto, že byl jejím příbuzným a kmotrem. Na jeho místě ho vystřídala Kateřina II.[7]

Cesty do zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Její vztah s Kateřinou II. Velikou se postupně zhoršoval, ale i nadále ji byla věrnou společnicí. Velice často jí však vadili milenci Kateřiny II., a neměla ráda pozornost, která byla Kateřině II. věnována. Její přímočaré chování a neskrývané pohrdání oblíbenými hosty v paláci a pocit podcenění jejích zásluh vytvořily odcizení mezi ní a Kateřinou II, a proto se snažila získat povolení k odjezdu do zahraničí. Když povolení získala, tak po krátké době, v prosinci 1769 odcestovala do zahraničí. Během tří let navštívila Anglii, Francii, Švýcarsko a Prusko. Během rozsáhlé cesty po Evropě byla přijata s velkým respektem na zahraničních císařských dvorech. Díky její literární a vědecká reputaci získala přístup ke společnosti vědců a filozofů v hlavních městech Evropy. V Paříži navázala přátelství s Denisem Diderotem a Voltairem.[4]

I v letech 1775-1782 pobývala v zahraničí, aby vychovávala svého syna, který se vzdělával na Edinburské univerzitě. Znovu navštívila Paříž, Švýcarsko, Německo a také Itálii. Několik let žila ve Skotsku, kde vedla rozhovory s Adamem SmithemWilliamem Robertsonem, kterému svěřila výchovu svého syna.[4]

Během svého pobytu v Paříži v roce 1789 se setkala s Benjaminem Franklinem a na jeho podnět a doporučení byla přijata do Americké filosofické společnosti. Ve stejném roce byl na oplátku na její doporučení Benjamin Franklin přijat do Ruské akademie věd.[4]

Řízení akademie a literární činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1782 se vrátila do Petrohradu, v tomto období se vztah s Kateřinou II. opět zlepšil. Kateřině se líbila její touha povýšit ruský jazyk na úroveň významných literárních jazyků Evropy. V roce 1783 císařovna ji jmenovala ředitelkou Petrohradské akademie věd. Tento post zaujímala do roku 1794. Byla první ženou na světě, která vedla národní akademii věd.[4]

Detail pomníku Kateřiny II. v Petrohradě

V roce 1783 byla také jmenována první prezidentkou nově vytvořené Ruské akademie věd. Zahájila projekt Ruské akademie věd, který se týkal vytvoření šestidílného výkladového slovníku ruského jazyka. V témže roce byla zvolena čestnou členkou Královské švédské akademie věd, první ženou mezi zahraničními členy této akademie a její druhou ženskou členkou po Evě Ekebladové. V čele Ruská akademie věd byla až do roku 1794.[4]

Organizovala a systematizovala různé oblasti akademické práce. Složení akademie bylo rozšířeno díky jejímu úsilí. Zvýšila počet studentů na gymnáziu, organizovala veřejné přednášky, zřídila akademickou tiskárnu, rozšířila kartografické práce.[4]

Kromě toho pracovala jako novinářka, psala hry, básně, eseje, ráda četla vědeckou literaturu a mluvila několika cizími jazyky. Je autorkou satirického díla „Poslanie k slovu: tak“. Druhé její významné dílo je „Novyje ežemesjačnyje sočinenija“. Hlavním úkolem Ruské akademie věd bylo vytvoření Výkladového slovníku ruského jazyka. Kromě těchto literárních prací, psala také verše (anglicky a francouzsky) а překládala práce Voltaira. Byla velmi aktivní osoba a osobně se podílela například na stanovení cen knih vydávaných Ruskou akademií. Na akademii byly organizovány veřejné přednášky, které byly velmi úspěšné a přilákaly mnoho studentů. Počet stipendijních studentů Akademie se ji podařil zvýšit ze 17 na 50, a absolventů Akademie umění z 21 na 40.[4]

Exil a smrt[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1796 nastoupil na trůn Pavel I. byla zbavena všech svých vedoucích pozic a dostala nařízeno odejít na vzdálené statky jejího syna u Novgorodu. Poslání do vyhnanství byla pomsta Pavla I. za to, že svrhla jeho otce z trůnu. Po nějaké době byl trest částečně odvolán na žádost Jekatěriných přátel a bylo jí dovoleno dožít poslední roky svého života na svém vlastním statku poblíž Moskvy, kde zemřela 4. ledna 1810.[4]

Byla pohřbena v obci Troickoje v Kalužské gubernii. Koncem 19. století byl její náhrobek ztracen. V roce 1999 byl její náhrobek obnoven a vysvěcen archieparchou Klimentem.[4]

Památka[editovat | editovat zdroj]

Rus Stamp-1996-Dashkova ER.jpg

V Petrohradě na Něvském prospektu stojí socha Kateřiny II., kde je po pravé straně věnována i památka Jekatěrině Daškovové. V Serpuchovu je jedna z ulic pojmenována jejím jménem. V Protvinu je po ní pojmenovaná městská knihovna. V roce 1996 jí byla věnována poštovní známka. 28. března 1998, bylo otevřeno pamětní muzeum kněžny E. R. Daškovové na střední škole ve městě Kremjonki.[4]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1999 Moskevský humanitární institut Jekatěriny Romanovny Daškovové a Národní výbor rytířů ruských císařských řádů zřídili řád kněžny Jekatěriny Romanovny Daškovové "Za službu svobody a osvícení".[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. Смагина, Г. И. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2022-07-27]. Heslo ДА́ШКОВА. Dostupné online. (rusky) 
  4. a b c d e f g h i j k l m ILOVAJSKIJ, Dmitrij. Sočinenija D.I. Ilovajskago. Moskva: Izdanije knigoprodavca A.L. Vasil`jeva, 1884. 596 s. 
  5. a b c d ILOVAJSKIJ, Dmitrij Ivanovič. Sočinenija D.I. Ilovajskago. 1884. vyd. Moskva: Izdanije knigoprodavca A.L. Vasiljeva 596 s. 
  6. Письмо княгини Дашковой, адресованное мисс Уильмот. az.lib.ru [online]. [cit. 2019-11-29]. Roč. 2003. Dostupné online. (rusky) 
  7. ILOVAJSKIJ, Dmitrij; IVANOVIČ, Ivanovič. Sočinenija D.I. Ilovajskago. Moskva: Izdanije knigoprodavca A.L. Vasil`jeva, 1884. 596 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]