Ján Seneš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Doc. RNDr. Ján Seneš, DrSc.
Narození 3. února 1924
Košice
Úmrtí 28. května 1992 (ve věku 68 let)
Bratislava
Alma mater Univerzita Komenského
Zaměstnavatelé Štátny geologický ústav Dionýza Štúra
Geologický ústav Slovenské akademie věd
Univerzita Komenského v Bratislavě
Znám jako geolog, paleontolog
Funkce docent
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ján Seneš (3. února 1924 Košice28. května 1992 Bratislava) byl slovenský speleolog, geolog a paleontolog. Jako geolog se věnoval hlavně výzkumu neogénních sekvencí Slovenska a okolních oblastí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studium[editovat | editovat zdroj]

Československá delegace na sjezdu Karpatsko-balkánské geologické asociace ve Lvově (1958). Ján Seneš, sedící úplně vpravo

Narodil se v Košicích, kde absolvoval středoškolské studium. Geologii studoval na univerzitách v Budapešti a Bratislavě.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Speleolog, speleopotápěč, speleokartograf[editovat | editovat zdroj]

Během studia v Budapešti, ve válečných letech, spolupracoval jako člen „Sekce pro jeskynní výzkum při Univerzitním turistické spolku v Budapešti“ s významným maďarským geologem a speleologem Károly Bertalanem na speleologickém výzkumu Silické planiny ve Slovenském krasu (1942-1944). Zabýval se především jeskynní soustavou Vápenného vrchu, Silicko-gombaseckou jeskynní soustavou a jejími podsoustavami a též Brezovsko-kečovskou jeskynní soustavou.[1] Už v té době spolupracoval s Jánem Majkem, objevitelem Domice a mnoha jiných jeskyní na Slovensku. Patřil mezi první průzkumníky, kteří zdolali nejhlubší propasti v severní části Silické planiny (např. Malá žomboj, -142 m). V létě 1953 byl členem velké expedice n. p. Turista, která měla za cíl zdolat, prozkoumat a zmapovat v té době nejhlubší známou jeskyni tehdejšího Československa - Barazdaláš (Brázda, -181 m). Vedl měřičský tým, zhotovil plán jeskyně a zároveň ji zdokumentoval z geologického hlediska.[2][3][4] Měl velký cit pro zobrazení podzemních prostor. Zaměřil množství jeskyní, mnohé ve spolupráci se spolupracovníky Z. Krupárem a Š. Vargou.[5]

Mezi jeho významné speleokartografické práce patří plány Drienovské jeskyně[6] (Jasovská planina) a Hačavské jeskyně[7] (Zádielská planina).

Věnoval se i speleopotápěčství. Prozkoumal několik jeskynních sifonů (např. Bezodná ľadnica, Majkova jaskyňa). Speleologií se zabýval i v pozdějších letech, kdy už pracoval jako geolog. Byl členem „Poradného zboru pre otázky jaskyniarstva a krasových javov“, který vznikl při Ministerstvu školství a kultury v roce 1956.[8] Publikoval množství speleologicky orientovaných článků a vědeckých prací (např. Problémy a možnosti speleologie v Juhoslovenskom krase[9]). Skutečnost, že se vášnivě věnoval speleologii, ho přiměla k tomu, že v 50. letech 20. století zmapoval relativně rozsáhlé historické podzemí v centru rodného města, mezi Dómem Svaté Alžběty a „Mäsiarskou“ ulicí.

Geolog, paleontolog, pedagog, potápěč, filmař[editovat | editovat zdroj]

Ján Seneš patřil mezi první slovenské geology, kteří absolvovali studium na slovenských univerzitách. Po skončení studia v letech 1947 - 1952 pracoval jako geolog v Handlovských uhelných dolech, později tři roky působil v podniku Uhoľný prieskum v Turčianských Teplicích. V tomto období se věnoval zejména tematice uhelné prospekce a biostratigrafii třetihorních sedimentů jižního Slovenska. V roce 1955 začal působit v Geologickém ústavu D. Štúra.[10] Zde vedl geologické mapování a uhelnou prospekci na východním Slovensku. Věnoval se výzkumu štúrovského paleogénu, který koreloval s obdobnými výskyty v Maďarsku. Koordinoval přípravu vydání dvou listů přehledných geologických map v měřítku 1 : 200 000 (listy Nové Zámky - Čalovo; Trebišov, Čierna). V roce 1959 obhájil titul CSc. Následně, od roku 1965 působil Geologickém ústavu Slovenské akademie věd. V roce 1967 získal titul DrSc. a na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně byl habilitován a stal se docentem. Věnoval se interregionální korelaci stratigrafických stupňů neogénu, přičemž jeho přínos měl velký zahraniční odhlas. Od roku 1967 byl členem předsednictva „Regionální komise pro stratigrafii mediteránního neogénu“ (RCMNS) a později i jejím předsedou. V letech 1973 až 1983 vedl mezinárodní projekt IGCP č. 25 s názvem „Stratigrafická korelace tethydního a paratethydního neogénu“.[11]

Působil i jako vysokoškolský pedagog, přednášel na Univerzitě Komenského a Univerzitě J. E. Purkyně v Brně. Podílel se nebo sám vychoval mnoho budoucích významných geologů.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za svou dlouholetou práci byl oceněn mnoha medailemi a oceněními:[10]

  • Zlatá medaile Dionýze Štúra za zásluhy o rozvoj přírodních věd
  • Medaile J. E. Purkyně
  • čestný člen maďarské a rakouské geologické společnosti

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Publikoval 213 vědeckých prací, z nichž 9 bylo rozsáhlých monografií. 36 prací vydal v zahraničí. Vydal několik popularizačních článků a byl autorom 3 dokumentárních filmů.[11] Mezi nejvýznamnější z jeho vědeckých prací patří:

  • Miozäan der Westkarpaten, 1965 (společně s T. Budayem a I. Cichem)
  • Chronostratigraphie und Neostratotypen: Miozän der zentralen Paratethys : M3 (Karpatien) Die Karpatische Serie und ihr Stratotypus. Band 1, 1967
  • Chronostratigraphie und Neostratotypen. Miozän der zentralen Paratethys. M1 Eggenburgien. Die Eggenburger Schichtengruppe und ihr Stratotypus. Band 2, 1971 (společně s F. Steiningerem)
  • Chronostratigraphie und Neostratotypen: Miozän der zentralen Paratethys : M2 Ottnangien. Die Innviertler, Salgótarjáner, Bántapusztaer Schichtengruppe und die Rzehakia Formation. Band 3, 1973
  • Chronostratigraphie und Neostratotypen: Miozän der zentralen Paratethys : M5 Sarmatien. Die Sarmatische Schichtengruppe und ihr Stratotypus. Band 4, 1974
  • Chronostratigraphie und Neostratotypen: Miozän der zentralen Paratethys : OM Egerien. Die Egerer, Pouzdřaner, Puchkirchemer Schichtengruppe und die Bretkaer Formation. Band 5, 1975 (spolu s T. Báldim)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Seneš na slovenské Wikipedii.

  1. Ján Seneš (1946): Výskumné práce v Juhoslovenskom krase. In: Krásy Slovenska, 23, 6, s. 128-132
  2. Marcel Lalkovič (2001): Ján Majko - životné osudy jaskyniara. Slovenské múzeum ochrany prírody a jaskyniarstva, Liptovský Mikuláš, 184 s. ISBN 80-88924-02-2
  3. Ján Seneš (1953): Výsledky geologického prieskumu jaskynnej priepasti Barazdaláš. In: Krásy Slovenska, 30, 8, s. 174-181
  4. Ján Seneš (1954): Geomorfologický a geologický výskum jaskynnej priepasti Barazdaláš na Silickej planine. In: Geografický časopis, 6, 1-2, s. 42-62
  5. Marcel Lalkovič (1987): Meranie a mapovanie jaskýň na Slovensku v rokoch 1919-1944. In: Slovenský kras, 25, s. 109-134
  6. Ján Seneš (1956): Výsledky speleologického výskumu Drienovskej (Šomody) jaskyne v Slovenskom krase. In: Geografický časopis, 8, 1, s. 16-28
  7. Ján Seneš (1956): Výsledky speleologického a geomorfologického výskumu Hačavskej jaskyne v Slovenskom krase. In: Geografický časopis, 9, 1, s. 27-39
  8. http://www.ssj.sk/sk/user_files/Z05_39.pdf
  9. Ján Seneš (1950): Problémy a možnosti speleologie v Juhoslovenskom krase. In: Krásy Slovenska, 27, 5-8, 134-141
  10. a b Cambel, B., Slavkay, M., Kaličiak, M.: Významní slovenskí geológovia. Biografia, Veda, 2000, Bratislava, s. 395 – 397
  11. a b Vass, D., Kováč, M., 1992, Doc. RNDr. Ján Seneš, DrSc. Mineralia slovaca. 24, 5-6, s. 477-483

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]