Isidora Sekulić
| Isidora Sekulić | |
|---|---|
 | |
| Narození | 16. února 1877 Mošorin |
| Úmrtí | 5. dubna 1958 (ve věku 81 let) Bělehrad |
| Povolání | spisovatelka, literární kritička a kritička umění |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Isidora Sekulić (v srbské cyrilici Исидора Секулић, 16. února 1877, Mošorin[1], Rakousko-Uhersko – 5. dubna 1958, Bělehrad, Jugoslávie) byla srbská spisovatelka, překladatelka a členka Srbské akademie věd a umění (SANU).
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí strávila v Rumě a Zemunu, později studovala v Budapešti. Pracovala jako profesorka matematiky na různých středních školách (Pančevo, Šabac, Bělehrad). Znala několik jazyků a ve své době patřila k nejvzdělanějším Srbkám. Navštívila celou řadu zemí (Norsko, Spojené království, Francie).
Svoji první literární kritiku zveřejnila v roce 1910, kdy jí bylo 33 let.
V meziválečném období odcestovala do Německa, kde se věnovala studiu filozofie. Jako spisovatelka a na svoji dobu výjimečně vzdělaná autorka získala přehled v celé řadě uměleckých oborů, kromě literatury také i hudbě, filozofii, či malířství. Problémy světa se ale pokoušela vyjádřit jinak, než prostřednictvím psaní různých literárních děl.[2]
Po druhé světové válce se stala první předsedkyní Sdružení srbských spisovatelů. V roce 1950 byla zvolena za čestného člena SANU.
Díla
[editovat | editovat zdroj]Podobně i jako řada dalších autorů moderny i Isidora Sekulić byla velmi aktivní v oblasti kritické. Tento žánr pro ní byl dokonce primárním; nejvíce sepsala právě literárních kritik a esejí. V nich se pokoušela spíše než dílo hodnotit jej interpretovat a tlumočit. Kromě literárních psala eseje a kritiky také o hudbě, divadle, malířství, jazyce, morálce a filozofii. Podobně jako Vuk Karadžić i ona pracovala s lidovým jazykem a jeho lidovou podstatu považovala za základní kámen, který jazyk formuje.[3]
Nejznámějším dílem Isidory Sekulić je román Kronika vesnického hřbitova (srbsky Kronika palančakog groblja; první díl vyšel 1940, druhý 1958), který vypráví příběh v rozporu se zažitými zvyklostmi; kniha začíná na hřbitově a postupně se vrací do života a radosti běžného vojvodinského maloměsta, či vesnice. Svoji cestu do Norska zachytila v cestopisu Dopisy z Norska (srbsky Pisma iz Norveške). Ním, a ještě knihou Saputnici (česky Souputníci, 1913) si získala pozornost tehdejších předních srbských kritiků, kterými byli Jovan Skerlić a Antun Gustav Matoš.[4] Druhý z uvedených klasiků jihoslovanské literatury označil její styl ve sbírce povídek Saputnici jako tanec slov.[zdroj?]
Mezi další díla Isidory Sekulić patří i román Zapisi o mom narodu (Poznámky o mém lidu, 1948), či Đakon bogorodične crkve (Diákon kostela Panny Marie, 1920).
Její monografie Njegošu - knjiga duboke odanosti I (česky Njegošovi – kniha hluboké oddanosti) vyvolala v jugoslávském literárním prostředí bouřlivé reakce. Hlavní ideolog tehdejšího komunistického režimu, Milovan Đilas, ji ostře odsoudil, což autorku donutilo aby spálila ještě nevydaný druhý díl, který se měl věnovat Horskému věnci - stěžejnímu dílu srbské a černohorské literatury.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. S. 1047. (srbština)
- ↑ DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. S. 1049. (srbština)
- ↑ MARKOVIĆ, Slobodan. Književne pojave između dva svetska rata. Valjevo: Milić Rakić, 1982. S. 22. (srbochorvatština)
- ↑ DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. S. 1048. (srbština)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Isidora Sekulić na Wikimedia Commons
