Isidora Sekulić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Isidora Sekulić
Isidora Sekulić 1996 Yugoslavia stamp.jpg
Narození 16. února 1877
Mošorin
Úmrtí 5. dubna 1958 (ve věku 81 let)
Bělehrad
Povolání spisovatelka, literární kritička a kritička umění
Národnost Srbové
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Isidora Sekulić (v srbské cyrilici Исидора Секулић, 16. února 1877, Mošorin[1], Rakousko-Uhersko5. dubna 1958, Bělehrad, Jugoslávie) byla srbská spisovatelka, překladatelka a členka Srbské akademie věd a umění (SANU).

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí strávila v Rumě a Zemunu, později studovala v Budapešti. Pracovala jako profesorka matematiky na různých středních školách (Pančevo, Šabac, Bělehrad). Znala několik jazyků a ve své době patřila k nejvzdělanějším Srbkám. Navštívila celou řadu zemí (Norsko, Spojené království, Francie).

Svoji první literární kritiku zveřejnila v roce 1910, kdy jí bylo 33 let.

V meziválečném období odcestovala do Německa, kde se věnovala studiu filozofie. Jako spisovatelka a na svoji dobu výjimečně vzdělaná autorka získala přehled v celé řadě uměleckých oborů, kromě literatury také i hudbě, filozofii, či malířství. Problémy světa se ale pokoušela vyjádřit jinak, než prostřednictvím psaní různých literárních děl.[2]

Po druhé světové válce se stala první předsedkyní Sdružení srbských spisovatelů. V roce 1950 byla zvolena za čestného člena SANU.

Busta Isidory Sekulić ve městě Sombor, Srbsko.

Díla[editovat | editovat zdroj]

Podobně i jako řada dalších autorů moderny i Isidora Sekulić byla velmi aktivní v oblasti kritické. Tento žánr pro ní byl dokonce primárním; nejvíce sepsala právě literárních kritik a esejí. V nich se pokoušela spíše než dílo hodnotit jej interpretovat a tlumočit. Kromě literárních psala eseje a kritiky také o hudbě, divadle, malířství, jazyce, morálce a filozofii. Podobně jako Vuk Karadžić i ona pracovala s lidovým jazykem a jeho lidovou podstatu považovala za základní kámen, který jazyk formuje.[3]

Nejznámějším dílem Isidory Sekulić je román Kronika vesnického hřbitova (srbsky Kronika palančakog groblja; první díl vyšel 1940, druhý 1958), který vypráví příběh v rozporu ze zažitými zvyklostmi; kniha začíná na hřbitově a postupně se vrací do života a radosti běžného vojvodinského maloměsta, či vesnice. Svoji cestu do Norska zachytila v cestopisu Dopisy z Norska (srbsky Pisma iz Norveške). Ním, a ještě knihou Saputnici (česky Souputníci, 1913) si získala pozornost tehdejších předních srbských kritiků, kterými byli Jovan Skerlić a Antun Gustav Matoš.[4] Druhý z uvedených klasiků jihoslovanské literatury označil její styl ve sbírce povídek Saputnici jako tanec slov.[zdroj?]

Mezi další díla Isidory Sekulić patří i román Zapisi o mom narodu (Poznámky o mém lidu, 1948), či Đakon bogorodične crkve (Diákon kostela Panny Marie, 1920).

Její monografie Njegošu - knjiga duboke odanosti I (česky Njegošovi – kniha hluboké oddanosti) vyvolala v jugoslávském literárním prostředí bouřlivé reakce. Hlavní ideolog tehdejšího komunistického režimu, Milovan Đilas, ji ostře odsoudil, což autorku donutilo aby spálila ještě nevydaný druhý díl, který se měl věnovat Horskému věnci - stěžejnímu dílu srbské a černohorské literatury.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. S. 1047. (srbština) 
  2. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. S. 1049. (srbština) 
  3. MARKOVIĆ, Slobodan. Književne pojave između dva svetska rata. Valjevo: Milić Rakić, 1982. S. 22. (srbochorvatština) 
  4. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. S. 1048. (srbština)