Ignaz Ginzkey

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ignaz Ginzkey
Ignaz Ginzkey
Ignaz Ginzkey
Narození 25. června 1819
Vratislavice nad Nisou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 3. května 1876 (ve věku 56 let)
Vratislavice nad Nisou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Děti Wilhelm Ginzkey
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ignaz Ginzkey (25. června 1819 Vratislavice nad Nisou[1]3. května 1876 tamtéž [2]) byl německý továrník a podnikatel. Díky svému důvtipu a schopnosti předvídat, založil továrnu na koberce a deky. Stal se jedním z největších fabrikantů v Čechách. Spoluzaložil také slavný vratislavický pivovar, vedl libereckou pobočklu obchodní a živnostenské komory a angažoval se i v občanském životě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v německojazyčné rodině zahradníka a tkalce lněných látek, vyučil se rovněž zahradníkem a naučil se tkát, jak uměla většina krušnohorských venkovských obyvatel.

Počátky továrny na koberce[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Ignaze Ginzkeye

Jeho podnikání začalo již za otcova života roku 1840, kdy na tkalcovském stavu v rodném domku začal tkát první koberce. Matka Marie rozená Krätschmerová (+1847) rovněž tkala a dále syna naučila barvit vlněnou přízi. Po otcově smrti roku 1843 Ignaz zakoupil dva žakárové tkalcovské stroje. V roce 1844 se přestěhoval do domku č. 11 a za vypůjčené peníze zahájil výrobu vlněných koberců ve velkém. Roku 1847 se oženil s Julií Bergmannovou. Měli syny Ignáce, který se zapojil do rodinného podniku, a Wilhelma, který později vedl Obchodní a živnostenskou komoru v Liberci[3]. V podnikání se jim začalo dařit hlavně díky tomu, že Ginzkey zpracovával ve velkém odpad z vlny a výčesků, jejichž dovoz ve velkém až z Francie mu zprostředkoval liberecký podnikatel Johann Liebig.

Výroba ve velkém[editovat | editovat zdroj]

Po čase získal Ginzkey od místního podnikatele Hausera další tovární objekt, aby mohl opět rozšířit výrobu. Roku 1847 jeho bratr Wilhelm zahájil provoz barvírny vlněné příze a dodával Ignazovi požadované polotovary. Tehdy měl Ignaz 6 tkalcovských stavů a v roce 1852 jich instaloval již 49. Zaměstnával desítky lidí z Vratislavic i okolí. Nejdříve své výrobky prodával na trzích v Liberci, později v Praze a nakonec, stejně jako mnozí jiní rakouští podnikatelé, i ve Vídni. V šedesátých letech slavil úspěchy na Světové výstavě v Londýně[zdroj?], odkud si dovezl nejen ocenění, ale i nový mechanický stav, podle kterého si nechal doma vyrobit další kopie a výrobu tak značně rozšířil.Roku 1861 zavedl do výroby první parní stroj a prostřednictvím jedné hamburské firmy začal koberce vyvážet do Spojených států amerických.

Roku 1856 si pronajal objekty továrny v Pekle[4] nedaleko rybníků, ale již po dvou letech, když se jejich hráze protrhly a způsobily mnoho škod, od záměru rozšířit výrobu i sem ustoupil a definitivně se rozhodl vyrábět koberce v prostoru mezi kostelem a řekou Nisou. Ani zde to však nebylo jednoduché. Majitelé pronajatých domů dělali problémy. Do hry vstoupil Ginzkeyův ochránce – velkotovárník Liebieg, půjčil mu peníze a tak byla vratislavická továrna na koberce v druhé půli 18. století nejen zachráněna, ale navíc značně rozšířena ještě o velkou barvírnu a tkalcovnu.

V tuto dobu došlo k prvním problémům. Rakouské mocnářství zvýšilo cla a tím došlo i ke zdražení vlny. Ignaz Ginzkey však tento problém vyřešil po svém – zužitkovával materiál ze starých vlněných hadrů. Zakoupil další výrobní objekty a stavěl i nové. Továrnu opouštěly stovky koberců a továrník uplatnil další nápady. Zavedl do výroby umělou vlnu. Dále v roce 1870 zahájil ruční tkaní luxusních koberců, které do detailů kopírovaly orientální vzory. Tyto výrobky jej pak proslavily prodejem téměř po celém světě, zejména v Turecku.[zdroj?]

Lokální aktivity[editovat | editovat zdroj]

Ignaz Ginzkey nebyl jen „tvrdým“ kapitalistou, který se žene pouze za ziskem. Byl ze staré školy noblesních „nešlechtických šlechticů“, kteří si sice dopřávali pohodlí a požitky, avšak nezapomínali ani na blaho obce. Nechal zřídit domy pro své nejdůležitější zaměstnance, v tomto měl vzor ve svém příteli a velkopodnikateli Liebiegovi, založil nemocenskou pokladnu, zasadil se o vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, velkou částku věnoval na výstavbu školy, prosadil zřízení pošty a na vlastní náklad ji vybavil telegrafem. Držel se hesla: „Co je dobré pro mne, hodí se i ostatním“. Pomohl také k založení zdejšího pivovaru, i když tato investice se nakonec ukázala jako ne zcela výhodná.

Ignaz Ginzkey zemřel v roce 1876 na srdeční mrtvici. Zůstala po něm obrovská továrna na mechanicky i ručně vyráběné koberce a navíc ještě značka Austrian blantets, která proslavila další jeho výrobky – deky.

Po otcově smrti převzali továrnu jeho synové Ignaz, Willi a Alfréd, kteří rozhodně nezůstali pozadu za svým zakladatelem a i díky nim se Továrna na koberce Ignaz Ginzkey & Co. ve Vratislavicích nad Nisou (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) stala světoznámou. Do povědomí vstoupila zakázkou pro newyorský hotel Walldorf Astoria, pro jehož halu byl utkán největší koberec na světě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Vratislavice nad Nisou
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Vratislavice nad Nisou
  3. Neue deutsche Biographie, 1964, s. 419:[1]
  4. Peklo

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • SOA, Litoměřice, signatura L 182/7, matrika nar. řkt. f. ú. pro Kunratice, Nový Svět, Proseč nad Nisou, Vesec a Vratislavice nad Nisou 1802–1830, s. 151.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Heinrich BENEDIKT: Neue Deutsche Biographie, Band 6, Berlin 1964, s. 419-421 [2]
  • „Vratislavice nad Nisou“; vydal: Kalendář Liberecka pro Úřad městského obvodu Vratislavice nad Nisou; autor článku: Marek Řeháček; vydáno: 1997

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]