Hugenoti (opera)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hugenoti
Les Huguenots
Hugenoti, titulní strana klavírního výtahu, kolem 1860
Hugenoti, titulní strana klavírního výtahu, kolem 1860
Základní informace
Žánr velká opera
Skladatel Giacomo Meyerbeer
Libretista Eugène Scribe, Émile Deschamps
Počet dějství 5
Originální jazyk francouzština
Datum vzniku 1832–1836
Premiéra 29. února 1836, Paříž, Académie Royale de Musique
Česká premiéra 14. prosince 1839, Brno, Městské divadlo (německy) / 13. ledna 1850, Praha, Královské zemské divadlo (česky)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Giacomo Meyerbeer, litografie od Josefa Kriehubera, 1847

Hugenoti je opera Giacoma Meyerbeera z roku 1836. Libreto napsali Eugène Scribe a Émile Deschamps. Premiéru měla 29. února 1836 v pařížské Opeře. Jedná se o klíčové dílo francouzské grand opery.

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor premiéra (29.2.1836)
Markéta z Valois, nevěsta krále Jindřicha IV. soprán Julie Dorus-Gras
Hrabě Saint-Bris, katolický šlechtic bas Jean-Jacques Émile Serda
Valentina, jeho dcera soprán Cornélie Falcon
Raoul de Nangis, protestantský šlechtic tenor Adolphe Nourrit
Marcel, starý protestantský vojín bas Nicolas Levasseur
hrabě Nevers baryton Prosper Dérivis
Urbain, panoš Markétin soprán Maria Flécheux
Bois-Rosé, protestantský vojín tenor Francois Wartel
Ponocný bas Adolphe-Joseph-Louis Alizard
katoličtí a protestantští páni, dvorní dámy, panošové, katoličtí a protestantští vojáci, bakaláři, grisety, cikáni, mniši, konšelé a radní, hudebníci, sluhové a lid.
Dirigent: François Habeneck.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Hugenoti jsou velká opera o 5 dějstvích. Děj se odehrává v srpnu 1572 v Tourraine a v Paříži

První dějství[editovat | editovat zdroj]

Hrabě z Neversu má společnost katolických pánů, mezi něž pozval i hugenota Raoula de Nangis,´protože podle králova nařízení mají už konečně přestat náboženské při a bitky mezi katolíky a hugenoty. Raoul tu vypravuje o neznámé krásce, kterou před několika dny zachránil před obtěžováním vojáků, a na kterou od té doby nemůže zapomenout. Ke svému zděšení poznává tuto tajemnou dívku v dámě, která právě vešla do Neversova domu. Netuší, že je to nevěsta Neversova, že však přišla žádat Neverse, aby ji zprostil zásnubního slibu. Raoula tu však čeká ještě jiné překvapení - páže mu zaváže oči a odvádí ho na tajemné dostaveníčko.

Druhé dějství[editovat | editovat zdroj]

Byla to Markéta z Valois, jež pozvala k sobě Raoula, a zvěstuje mu, že na záruku míru mezi katolíky a hugenoty se má on zasnoubit s katolickou šlechtičnou Valentinou, dcerou hraběte de Saint Bris. Raoul souhlasí, dokud dívku nespatří, když však pozná, že je to právě ta dívka, kterou považuje za milenku Neversovu, zasnoubení s ní odmítá. Otec dívky i hrabě Nevers mu za tuto urážku hrozí pomstou.

Scéna z pátého dějství Meyerbeerových Hugenotů, dobová ilustrace.

Třetí dějství[editovat | editovat zdroj]

V chrámu se koná svatba Valentiny s Neversem. Raoul, jenž celé jednání o sňatku považuje za urážku sebe, vyzývá jak hraběte Saint Bris, tak Neverse na souboj téhož večera před chrámem. Tím se vlastně vydává svým nepřátelům do rukou, neboť je naň připravena léčka. Místo souboje má být prostě zavražděn. Valentina, která zaslechla, jak se její otec s ostatními katolickými pány domlouvá, chce Raoula, kterého ve skutečnosti miluje, zachránit. Vzkáže mu proto, aby přišel na místo souboje ne sám, ale s ozbrojenými druhy. Skutečně večer dojde k souboji mezi katolickými a evangelickými vojáky, až boj přeruší Markéta. Oznamuje Raoulovi, že ta, která mu zachránila život, byla Valentina, i to, že v jejím dřívějším vztahu k Neversovi nebylo nic nečestného. Raoul lituje své někdejší unáhlenosti, ale Valentinu jako svou ženu už odvádí Nevers.

Čtvrté dějství[editovat | editovat zdroj]

V domě Neversově, kam tajně přišel za Valentinou, Raoul ukryt vyslechne poradu katolických pánů a měšťanů o útoku na hugenoty v noci na sv. Bartoloměje. Signálem bude zaznění večerních zvonů. Raoul, ač zdržován Valentinou, která se přiznává ke své lásce k němu, spěchá, aby své přátele varoval.

Páté dějství[editovat | editovat zdroj]

Na varování bylo již pozdě. Hromadné vraždění hugenotů propuklo s šílenou silou, a když krutá noc skončila, všichni hugenoti byli pobiti. Jen Raoul zůstal nezraněn a mohl by se na radu Valentininu zachránit, kdyby byl přestoupil na katolickou víru. Její muž Nevers padl v boji, nestojí už tedy v cestě jejich štěstí. Ale Raoul odmítá, považoval by za zradu ustoupit nyní od své víry a přesvědčení. Valentina však nechce žít bez něho, a tak, když je Raoulův život ohrožen katolíky, prohlašuje se rovněž za hugenotku a padá, usmrcena spolu s Raoulem rukou vlastního otce.

Charakteristika díla[editovat | editovat zdroj]

Tato opera byla pravděpodobně nejúspěšnějším dramatickým dílem 19. století. Příčin bylo hned několik. Prvním byl námět. Třicátá léta, ve kterých bylo módou ukazovat na operním jevišti sociální a náboženské problémy, byla pro premiéru díla zvláště vhodnou dobou. K tomu přistoupila Meyerbeerova hudba a dramatické zpracování s nesmírně dlouhými, pěvecky náročnými áriemi, s řadou nápovědí a charakterizačních motivů historizujících - dílo mělo zaručený úspěch. Je charakteristické, že málokdy byla Meyerbeerova opera dávána v úplnosti. Vynechala li se třetina čísel, nevadilo to, neboť dějová srozumitelnost i logika příběhu byly zcela vedlejší. Postavy Raoula, Neverse, Valentiny i drastická postava Marcelova s jeho árií, napodobující válečnou vřavu, byly senzačními operními zjevy celých desetiletí 19. století. Poněvadž pak opera dávala sólistům příležitost k úspěchu, udržovala se na repertoáru i přes stovky výtek, adresovaných jí ze stanoviska pokrokového a ideového umění.Text stránky.[1]

Hugenoti na českých jevištích[editovat | editovat zdroj]

Hugenoti byli v Čechách hráni nejprve v německém překladu v Brně v r. 1839. Následujícího roku, 30. května 1840, se objevili jako Welfen und Ghibellinen (Guelfové a Gibelíni) na jevišti pražského Stavovského divadla Představení řídil tehdejší kapelník František Škroup. Od května 1848 byli hráni pod svým původním názvem. Česky byli uvedení ještě ve Stavovském divadle 13. ledna 1850 jako Hugenoti, čili krvavá svatba v Paříži. V Prozatímním divadle byli uvedeni poprvé 30. října 1864 a dosáhli zde velmi vysokého počtu repríz. Rovněž další divadla nechtěla zůstat pozadu, v Plzni byli nastudováni 4x, v Brně 3x, operu uvedla také divadla v Ostravě a v Olomouci. Představení Hugenotů v německém olomouckém divadle dirigoval 15. ledna 1883 tehdy ještě mladý Gustav Mahler.

Po Smetanově Libuši byli Hugenoti druhou operou, která nastupovala na jeviště Národního divadla 19. června 1881 ve výpravě Brioschiho, Burghardta a Kautského.Výprava byla zřejmě velmi zdařilá, neboť se proti ní v tisku neobjevovaly žádné výhrady, jen samé chvály. Ocenil ji např. i přísný kritik Otakar Hostinský.

První provedení Hugenotů po požáru Národního divadla 27. února 1884 předchozí inscenaci co do vizuální působivosti ještě předčilo. Tehdy se např. objevil vodotrysk s živou vodou a jiné vymoženosti tehdejšího divadelnictví. Hugenoti se v pražském Národním divadle hráli až do sezóny 1915-1916, v Novém německém divadle dokonce až do sezóny 1935-1936.[2]

Recepce opery[editovat | editovat zdroj]

Hugenoty můžeme označit přímo jako „operu kasovní“, nejúspěšnější operu 19. století. Jen v pařížské Opeře byla do r. 1903 hrána 1000krát. Publikum bylo vysloveně elektrizováno prudkými dějovými kontrasty a zvraty, a také charakteristicky moderní zvukovou řečí opery. Např. duet Raoula a Valentiny ze 4. aktu platil v té době za ztělesnění moderního operního duetu vůbec. Ve stále se navracejících krizových dobách pařížské opery se stalo Meyerbeerovo hlavní dílo nejpřitažlivějším operním titulem.

Ovšem Meyerbeer neoslnil všechny. Zejména intelektuálně zaměření současníci jako Heine, Wagner a jmenovitě Schumann vznášeli proti dílu své námitky. Považovali je za příliš povrchní, nemorální z hlediska zpracování námětu, někteří Meyerbeera dokonce považovali za pouhého operistického kramáře a „spekulanta na operní burze“ (Wagner).

Robert Schumann v roce 1850 daguerreotypie

Operu velmi ostře odsoudil ve svém listu Die neue zeitschrift für Musik Robert Schumann.

Jakýsi duchaplný člověk posoudil hudbu i děj výstižně, když řekl, že se odehrávají buďto v nevěstinci nebo v kostele. Nejsem žádný moralista, ale dobrého protestanta pobuřuje, když slyší svou nejdražší píseň hulákat na prknech, pobuřuje ho, když vidí nejkrvavější drama z dějin svého náboženství sníženo v jarmareční frašku, aby z toho byly peníze a senzace, pobuřuje ho opera počínajíc overturou se svou směšně vulgární svatostí a končící závěrem, podle něhož bychom měli být co nejdříve za živa spáleni. Ohromit, nebo lechtat, to je Meyerbeerovo hlavní heslo a také se mu to u luzy daří. Leccos lepšího by se mohlo upírat jen záští, tak je působivá Marcelova bitevní píseň a duet Raoula a Valentiny pro svou hudební propracovanost a plynulost myšlenek. Co je to ale proti vulgárnosti, znetvořenosti, nepřipravenosti, nemravnosti a nehudebnosti celku?[3]

Podobných kritik se od dob Schumannových obětovalo stále více. Zatímco však ostatní Meyerbeerovy opery svoji působivost víceméně ztratily a na konci 19. století se již počaly z repertoáru vytrácet, Hugenoti měli pro operní publikum stále jistou přitažlivost, pramenící zřejmě z efektního libreta a mnoha zajímavých hudebních úseků. Ačkoli dnes obecně Meyerbeerovy opery náleží historii, jsou Hugenoti stále jeho nejhranějším titulem.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Anna Hostomská - Průvodce operní tvorbou, Praha 1955 str. 196-198
  2. Bořivoj Srba, Jevištní výpravy oper G. Meyerbeera na pražských českých scénách v 19. století, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity H 25 1992
  3. Robert Schumann, O hudbě a hudebnících, Praha 1960 str. 247-250, K Meyerbeerovi měl Schumann poměr zásadně odmítaný. Svědčí o tom jak řada poznámek v Neue Zeitschrift, tak v korespondenci i ve vzpomínkách na Schumanna. Kritika Hugenotů vyvolala ostré spory a měla za následek řadu neomalených útoků na Schumanna (např. v časopise Eisenbahn 13.11.1838 srv. doslov publikace).

Literatura[editovat | editovat zdroj]