Hlenky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxHlenky
alternativní popis obrázku chybí
Vlčí mléko červené (Lycogala epidendrum), plazmodia
Vědecká klasifikace
Doména Eukaryota
Říše Amoebozoa
Kmen hlenky (Mycetozoa)
(de Bary, 1859 ex Rostafinski, 1873) Cavalier-Smith, 1998
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlenky čili slizovky (Mycetozoa, Eumycetozoa) je skupina eukaryotických amébovitých organizmů z říše Amoebozoa. V nejběžnějším systematickém pojetí se k hlenkám počítají tři třídy: vlastní hlenky (Myxomycetes), diktyostelidy (Dictyosteliomycetes) a protostelidy (Protosteliomycetes); naopak akrasie („buněčné hlenky“) ani labyrintuly („vodní hlenky“) do tohoto taxonu řazeny již nejsou.[1][2][3][4] Podle některých novějších studií (2009) je taxon „hlenky“ i v tomto pojetí nepřirozený; jako přirozená se namísto něho jeví skupina Macromycetozoa tvořená diktyostelidami, pravými hlenkami (Myxogastrea) a skupinou Ceratomyxida.[5][6]

V některých publikacích se název „hlenky“ používá v užším smyslu, zpravidla jen pro zástupce tzv. vlastních hlenek.[7][8]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Plodničky pravých hlenek

Hlenky v sobě do jisté míry spojují vlastnosti buněk z říše hub i živočichů, ačkoliv nejsou blíže příbuzné ani jedné z těchto říší.[2] Tělo hlenek tvoří v určité životní fázi jedna jediná buňka, která má ovšem velmi mnoho jader a vytváří tzv. plazmodium či pseudoplazmodium. Z těchto útvarů dozrávají často makroskopické plodničky, z nichž se uvolňují nová měňavkovitá stadia. Plodnička vzniká buď dělením jediné amébovité buňky (u pravých hlenek a protostelidních hlenek), nebo shlukováním mnoha měňavkovitých buněk na jedno místo (u diktyostelid).[2]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

I v Česku se můžeme setkat s hlenkami, ve vlhkém počasí vylézají na pařezy, vlhké kameny apod. Jako většina hlenek jsou výrazně zbarvené; běžným druhem je vlčí mléko červené (Lycogala epidendrum). Mezi hlenkami nalezneme i parazitické druhy.

Životní cyklus, potrava[editovat | editovat zdroj]

Hlenky žijí jako buňky měňavkovitého tvaru o velikosti asi 10 µm. Preferují chladná stinná a vlhká místa. Vyskytují se v půdě, a pokud mají dostatek potravy, pohybují se volně jako samostatní jedinci. Rozmnožují se dělením. Buňky některých hlenek splývají do mnohojaderných útvarů, které se pohybují za potravou.

Fagocytózou konzumují bakterie. Pokud se veškerá potrava z okolí buněk vyčerpá, mají buňky hlenek tři možnosti, jak přežít: buď pohlavním způsobem vytvořit mnohobuněčné makrocysty, nepohlavně vytvořit plodnici nesoucí spory, nebo vytvořit jednobuněčnou mikrocystu. Nejvíce studovaným způsobem je tvorba plodnice a spor, protože jsou na něm ukázány základy vývoje mnohobuněčných organismů.

Optimální cesta bludištěm, nalezená hlenkou Physarum polycephalum

Ačkoli nemají žádný nervový systém, vykazují i jisté známky inteligence.[9] Dokážou například nalézt optimální cestu bludištěm,[10] mají prostorovou[11] i časovou[12][10] paměť, jsou schopny učení[13][14] a vykazují i jistou schopnost strategického rozhodování[15].

Fosilní záznam[editovat | editovat zdroj]

Přestože se jedná o organismy bez pevných schránek, podařilo se hlenky prokázat i ve fosilním záznamu. Nejstarší známá fosilie hlenky je stará cca 100 milionů let a dochovala se díky zalití pryskyřicí a její fosilizaci - byla nalezena v roce 2019 v kousku jantaru z Myanmaru.[16][17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Systém a vývoj hlenek, hub a lišejníků [online]. Brno: Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, [2005] [cit. 28. 12. 2018]. Dostupné z: http://www.sci.muni.cz/botany/studium/nr-houby.htm
  2. a b c Sina M. Adl, Alastair G. B. Simpson, Mark A. Farmer, Robert A. Andersen, O. Roger Anderson, John A. Barta, Samual S. Bowser, Guy Bragerolle, Robert A. Fensome, Suzanne Fredericq, Timothy Y. James, Sergei Karpov, Paul Kugrens, John Krug, Christopher E. Lane, Louise A. Lewis, Jean Lodge, Denis H. Lynn, David G. Mann, Richard M. McCourt, Leonel Mendoza, Øjvind Moestrup, Sharon E. Mozley-Standridge, Thoams A. Nerad, Carol A. Shearer, Alexey V. Smirnov, Frederick W. Spiegel, Max F. J. R. Taylor. The New Higher Level Classification of Eukaryotes with Emphasis on the Taxonomy of Protists. Journal of Eukaryotic Microbiology. 2005, roč. 52, čís. 5, s. 399-451. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-14. 
  3. KALINA, Tomáš; VÁŇA, Jiří. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Praha: Karolinum, 2005. 606 s. ISBN 80-246-1036-1. 
  4. Hlenky Mycetozoa. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 28. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id14821/
  5. SHADWICK, Lora L., Frederick W. Spiegel, John D. L. Shadwick, Matthew W. Brown, Jeffrey D. Silberman. Eumycetozoa = Amoebozoa?: SSUrDNA Phylogeny of Protosteloid Slime Molds and Its Significance for the Amoebozoan Supergroup. PLoS ONE [online]. 2009. Roč. 4, čís. 8. Dostupné online. 
  6. FIORE-DONNO, Anna Maria; NIKOLAEV, Sergey I.; NELSON, Michaela, Jan Pawlowski, Thomas Cavalier-Smith, Sandra L. Baldauf. Deep Phylogeny and Evolution of Slime Moulds (Mycetozoa). Protist [online]. 5. srpen 2009 [cit. 2010-01-05]. Svazek 161, čís. 1, s. 55-70. Dostupné online. PDF [1]. ISSN 1434-4610. DOI:10.1016/j.protis.2009.05.002. (anglicky) 
  7. ROSYPAL, Stanislav. Nový přehled biologie. Praha: Scientia, 2003. 
  8. Vlastní hlenky Myxomycetes. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 28. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id14823/
  9. JABR, Ferris. How brainless slime molds redefine intelligence. Scientific American [online]. Springer Nature America, Inc., 7. listopad 2012. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b PETR, Jaroslav. Hlenky si pamatují. OSEL.cz [online]. Osel,s.r.o., 6. únor 2008. Dostupné online. ISSN 1214-6307. 
  11. DAVIES, Ella. Brainless slime mould has an external memory. BBC Nature [online]. BBC, 9. říjen 2012. Dostupné online. (anglicky) 
  12. SAIGUSA, Tetsu; TERO, Atsushi; NAKAGAKI, Toshiyuki; KURAMOTO, Yoshiki. Amoebae Anticipate Periodic Events. Physical Review Letters [online]. American Physical Society, 3. leden 2008. Svazek 100, čís. 1: 018101. Dostupné online. PDF [2]. ISSN 1079-7114. DOI:10.1103/PhysRevLett.100.018101. PMID 18232821. (anglicky) 
  13. AFP. Intelligent? Brainless slime can 'learn': study. Phys.Org [online]. 27. duben 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  14. BOUSSARD, A.; DELESCLUSE, J.; PÉREZ-ESCUDERO, A.; DUSSUTOUR, A. Memory inception and preservation in slime moulds: the quest for a common mechanism. Philosophical Transactions of the Royal Society B [online]. Royal Society, 22. duben 2019. Svazek 374, čís. 1774: 20180368. Dostupné online. ISSN 1471-2970. DOI:10.1098/rstb.2018.0368. PMID 31006372. (anglicky) 
  15. REID, Chris R.; MACDONALD, Hannelore; MANN, Richard P.; MARSHALL, James A. R.; LATTY, Tanya; GARNIER, Simon. Decision-making without a brain: how an amoeboid organism solves the two-armed bandit. Journal of the Royal Society Interface [online]. Royal Society, 1. červen 2016. Svazek 13, čís. 119: 20160030. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. Dále dostupné na: [4]. ISSN 1742-5662. DOI:10.1098/rsif.2016.0030. PMID 27278359. (anglicky) 
  16. RIKKINEN, Jouko; GRIMALDI, David A.; SCHMIDT, Alexander R. Morphological stasis in the first myxomycete from the Mesozoic, and the likely role of cryptobiosis. Scientific Reports [online]. Springer Nature Limited, 24. 12. 2019. Svazek 9: 19730. Dostupné online. ISSN 2045-2322. DOI:10.1038/s41598-019-55622-9. (anglicky) 
  17. University of Göttingen. 100 million years in amber: Researchers discover oldest fossilized slime mold. Phys.Org [online]. 8. leden 2020. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]