Přeskočit na obsah

Hildprandtové z Ottenhausenu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hildprandtové z Ottenhausenu
Rodový erb Hildprandtů na zámku v Blatné
Země Bavorské vévodství
České království
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Titulyrytíř svobodný pán (od roku 1756)
Rok založení1530 (znakové privilegium)
Vymření po mečiBedřich Hildprandt z Ottenhausenu († 1981)
Současná hlavaJana Germenis Hildprandt
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hildprandtové z Ottenhausenu (německy Freiherr von und zu Ottenhausen) jsou starý šlechtický rod původem snad z Tyrolska, žijící v Čechách od 17. století.

Původ Hildprandtů není přesně doložen, podle většiny zdrojů rod pochází z Horního Rakouska nebo Tyrolska, ale možná z Horního Bavorska.[1]

Roku 1530 jim bylo uděleno právo nosit erb a roku 1579 byli přijati mezi říšskou šlechtu. Za vlády císaře Rudolfa II. přišli Hildprandtové do Čech, kde jim bylo šlechtictví potvrzeno a císař Jana Rainharta jmenoval dozorcem královského Lvího dvora. Císařovna Marie Terezie potom roku 1756 povýšila Hildprandty do stavu svobodných pánů. Roku 1798 koupil Václav Karel svobodný pán Hildprandt panství v jihočeské Blatné. Zámek Blatná se poté stal hlavním rodovým sídlem.[2]

František (1770–1846) byl od roku 1828 dopisujícím členem c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti, kam poslal model kombinovaného pluhu a rozmetačky sádry, či jiného hnojiva, jeho vnuk Robert (1824–1889) pak členem řádným a dopisoval tam o výnosech a rentabilitě cukrovky a pšenice.[3]

V září 1939 se čtyři členové rodu (bratři Robert, Karel, Jindřich a Bedřich) připojili k Národnostnímu prohlášení české šlechty. V Blatné Hildprandtové pobývali až do roku 1952, kdy byli zámek nuceni opustit. V rámci restitucí v devadesátých letech 20. století byl zámek navrácen vdově po Bedřichu Hildprandtovi, Kornélii Hildprandtové roz. Veverkové (1916–2014), a jejím dcerám Josefině (1938–2020) a Janě (* 1947). Kornélie „Nella“ Hildprandtová zemřela v roce 2014, Josefina Hildprandtová zemřela v roce 2020.[4] Zámek vede paní Jana Germenis-Hildprandtová a syn její sestry Josefíny provozuje zámecký lihovar.[5]

Motto Hildprandtů zní: Per angusta ad Augusta (Přes překážky k vznešenosti).

Někteří členové rodu

[editovat | editovat zdroj]
  • Jan Reinhart († po 1629) – dozorce královského lvího dvora císaře Rudolfa II. na Pražském hradě, císařský rada, v roce 1628 získal český inkolát
  • Václav Karel (1747–1803) – schopný hospodář, zakoupil zámek Blatná, pozvedl průmyslovou výrobu na Blatensku
  • František de Paula (1771–1843, syn Václava * 1747) – vlastenec, mecenáš, založil zámecký park, jako vychovatele svého syna zaměstnával Jana Evangelistu Purkyněho; manželka Anna rozená hraběnka z Klebelsberka
  • Karolina, rozená Nosticová (1802–1882) – roku 1867 účastnice české výpravy obrozenců na Všeruskou národopisnou výstavu do Moskvy
  • Robert (1824–1889) – velkostatkář a politik, ve 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady; manželka Augusta, rozená Haugvicová (1835 – po 1909)[6]
  • Ferdinand Karel (1863–1936, syn Roberta * 1824) – dobrý hospodář, oblíbený, zastával funkci starosty, zpřístupnil zámek veřejnosti
  • Robert (1893–1973, syn Ferdinanda * 1863) – podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939
  • Karel (1894–1975, rovněž syn Ferdinanda * 1863) – malíř krajinář, podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939, zemřel ve Strakonicích
  • Jindřich (1895–1968, rovněž syn Ferdinanda * 1863) – sochař, podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939, zemřel v Mnichově
  • Bedřich (1902–1981, rovněž syn Ferdinanda * 1863) – podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939, díky známosti jeho tchána Ferdinanda Veverky s etiopským císařem Haile Selassiem bylo jeho rodině umožněno v roce 1959 legální vystěhování do Etiopie. V roce 1975 po pádu císaře přesídlili na Baleáry a později do Gautingu u Mnichova, kde v roce 1981 Bedřich zemřel jako poslední potomek rodu po meči

Pohřebiště

[editovat | editovat zdroj]

Jako rodová hrobka slouží hřbitovní kaple poblíž kostela sv. Jana KřtitelePaštikách.

  1. DROCÁR, Jan; LOUŽECKÝ, Pavel. Historická šlechta – život po meči a po přeslici. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2019-05-25]. Dostupné online. 
  2. Blatná : Rodina Hildprandtů : Hildprandtové na Blatné, Vyhnání a návrat. www.blatna.info [online]. [cit. 2019-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-25. 
  3. VOLF, Miloslav a Československé zemědělské muzeum (Praha, Česko). Významní členové a spolupracovníci Vlastenecko-hospodářské společnosti v království Českém: (k 200. jubileu založení VHS). Praha: Ústav vědeckotechnických informací, 1967. s. 54. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:00d38eff-0865-4bf4-9bc1-80b64fa81ad5
  4. https://twitter.com/jivlk7/status/1327610565901099010. Twitter [online]. [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. 
  5. RODINA HILDPRANDTŮ | Zámek Blatná. www.zamek-blatna.cz [online]. [cit. 2019-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-13. 
  6. Pobytová přihláška pražského magistrátu z let 1882-1909

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FIALA, Michal. Erbovní a nobilitační listiny svobodných pánů Hildprandtů z Ottenhausenu. S. 45–56. Heraldická ročenka [online]. Heraldická společnost v Praze [cit. 2021-03-07]. Roč. 1992, s. 45–56. Dostupné online. 
  • MAŠEK, Petr. Modrá krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2010. 330 s. ISBN 978-80-204-2349-8. 
  • VOKROJOVÁ, Eliška. Osudy Hildprandtů z Ottenhausenu na Blatné. Praha, 2017. 41 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D.. Dostupné online.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]