Přeskočit na obsah

Guido Novak von Arienti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Guido svobodný pán Novak von Arienti
Ředitel Tereziánské vojenské akademie
Ve funkci:
17. srpna 1917 – 1. prosince 1918
PředchůdceAnton Bellmond von Adlerhorst
Nástupceúřad zanikl
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostpolní podmaršál (1917), generálmajor (1914)
Narození21. ledna 1859
Milán
Úmrtí15. srpna 1928 (ve věku 69 let)
Vídeň
Místo pohřbeníHietzingský hřbitov (48°10′34″ s. š., 16°18′2″ v. d.)
Titulsvobodný pán (1917)
Profesevoják a důstojník
OceněníVojenský řád Marie Terezie (1917)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guido svobodný pán Novak von Arienti (německy Guido Giacomo Freiherr Novak von Arienti) (21. ledna 1859 Milán – 15. srpna 1928 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a vojevůdce první světové války. Do c. k. armády vstoupil jako kadet v roce 1878 a sloužil u různých posádek v Haliči a Tyrolsku. V hodnosti generálmajora se za první světové války zúčastnil bojů v Srbsku a Itálii. Byl dvakrát zraněn a za zásluhy získal v roce 1917 prestižní Vojenský řád Marie Terezie, zároveň byl povýšen na barona. Jako polní podmaršál zastával v letech 1917–1918 funkci velitele Tereziánské vojenské akademie. Po zániku monarchie byl penzionován a žil v soukromí.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Udílení Řádu Marie Terezie císařem Karlem I. ve vile Wartholz (14. srpna 1917)

Pocházel z moravské, byl vnukem ostravského okresního hejtmana Johanna Novaka (1799–1894).[1] Narodil se jako syn Arthura Novaka (1835–1865), úředníka u c. k. námořnictva, matka Josefína (1839–1913) byla dcerou milánského architekta Abrama Arientiho.[2] Vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Králově Poli (dnes Brno) a do armády vstoupil v roce 1878 jako poručík u 45. pěšího pluku. Později sloužil u 80. pěšího pluku ve Lvově a zúčastnil se potlačení povstání v Dalmácii (1880). V roce 1883 byl povýšen na nadporučíka, jako kapitán (1890) byl přeložen k 74. pěšímu pluku, ale již o rok později se vrátil do Lvova. V roce 1901 byl povýšen na majora a stal se velitelem praporu u 2. pluku tyrolských myslivců v Tridentu.[3] U polních myslivců sloužil později v Klagenfurtu a v roce 1907 byl povýšen na podplukovníka.[4] V roce 1910 dosáhl hodnosti plukovníka[5] a v letech 1910–1914 byl velitelem 1. pluku císařských myslivců v Innsbrucku.[6]

Hrob Guida Novaka na hřbitově v Hietzingu

Na začátku první světové války byl povýšen do hodnosti generálmajora (1. srpna 1914)[7] a jako velitel brigády povolán na srbskou frontu v rámci armády generála Potiorka.[8] V září 1914 byl zraněn do hlavy a odeslán na dovolenou. Do aktivní služby se vrátil v lednu 1915 a znovu převzal velení brigády, s níž byl v květnu 1915 přeložen na italskou frontu.[9] V bojích na Soči byl znovu zraněn (srpen 1915), ale již v listopadu byl znovu v aktivní službě. Krátce byl velitelem 50. pěší divize a 62. pěší divize,[10] dočasně byl pověřen také velením 17. armádního sboru. Za mimořádné nasazení získal v roce 1917 rytířský kříž prestižního Řádu Marie Terezie. Řád převzal osobně z rukou císaře Karla I. při 180. řádové promoci 14. srpna ve vile Wartholz.[11][12] K datu 22. srpna 1917 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála,[13] zároveň stažen z fronty a do konce války zastával funkci ředitele Tereziánské vojenské akademieve Vídeňském Novém Městě.[14][15] Koncem roku 1918 bylo jeho jméno spojeno s pokusem uchovat monarchistické zřízení v Rakousku. V armádě byl penzionován k datu 1. ledna 1919[16] a dožil v soukromí ve Vídni. Je pohřben na hřbitově ve vídeňské čtvrti Hietzing.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v Zoločivi v roce 1886 s Olgou Langnerovou von Granthal (1862–1893), dcerou majora Julia Langnera. Podruhé se oženil v roce 1897 v Brodech s Marthou Hirschovou von Duinofels (*1876), dcerou generálmajora Maximiliana Hirsche. Z prvního manželství se narodil syn Guido (*1887), s druhou manželkou měl syny Maximiliana (*1897) a Augusta (*1901). Všichni tři synové se jako nižší důstojníci zúčastnili první světové války, později působili v civilních službách a ekonomické sféře.[17]

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1910 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Arienti s využitím příjmení matky. Jako nositel prestižního Řádu Marie Terezie byl na základě řádových stanov v roce 1917 povýšen do stavu svobodných pánů.[18] Během své služby získal řadu dalších ocenění v Rakousku-Uhersku, za příkladnou účast na vojenských manévrech s mezinárodní účastí obdržel také dvě vyznamenání v zahraničí.[19][20]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ VYSKOČIL, Aleš: Slovník představitelů politické správy na Moravě v letech 1850–1918; Historický ústav Akademie věd České republiky Praha, 2011; s. 200–201 ISBN 978-80-7286-183-5
  2. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1929; Gotha, 1929; s. 483–484 dostupné online
  3. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1903; Vídeň, 1902; s 225 dostupné online
  4. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1909; Vídeň, 1909; s. 239 dostupné online
  5. ↑ Generale und Oberste des k.u.k. Heeres 1912; Vídeň, 1912; s. 12 dostupné online
  6. ↑ Přehled velitelů pluků rakousko-uherské armády 1900–1914 dostupné online
  7. ↑ Generale und Obersten 1915; Vídeň, 1915; s. 9 dostupné online
  8. ↑ Přehled velení rakousko-uherské armády na srbské frontě 1914 na webu austro-hungarian army dostupné online
  9. ↑ Přehled velení rakousko-uherské armády na italské frontě 1915 na webu austro-hungarian army dostupné online
  10. ↑ Přehled velitelů divizí rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. ↑ MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii Praha, 1990; s. 86
  12. ↑ Přehled nositelů Řádu Marie Terezie na webu austro-hungarian army dostupné online
  13. ↑ Generale und Obersten 1917; Vídeň, 1917; s. 7 dostupné online
  14. ↑ Přehled velitelů Tereziánské vojenské akademie na oficiálním webu milak.at dostupné online
  15. ↑ Přehled velitelů rakousko-uherských vojenských škol na webu austro-hungarian army dostupné online
  16. ↑ Služební postup Guido Novaka in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 128 dostupné online
  17. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1939; Gotha, 1939; s. 364–365 dostupné online
  18. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací LXI., Ministerstvo vnitra České republiky, Praha, 2011; s. 78–79 ISSN 0036-5246
  19. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Guido Novaka in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1914; Vídeň, 1914; s. 330 dostupné online
  20. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Guido Novaka in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 25 dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Guido Novak von Arienti in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, díl 8; Vídeň, 1978; s. 168 dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Guido_Novak_von_Arienti&oldid=24018094“