Přeskočit na obsah

Galvanické pokovování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zařízení na galvanické pokovování desek plošných spojů mědí.

Galvanické pokovování nebo také galvanostegie je pokovovací proces, při kterém se kationty kovu v roztoku pohybují v elektrickém poli od anody ke katodě. Kationty kovu se na katodě z roztoku redukují a potahují ji tenkou vrstvou. V procesu se používá stejnosměrný proud. Při tomto procesu lze dosáhnout kovových povlaků o tloušťce pouhých setin milimetru nebo i několika milimetrů.[1]

Obecně se galvanické pokovování označuje jako elektrodepozice – proces, při kterém dochází k nanesení analytu na elektrodu. Tento proces je analogický galvanickému článku, ale působí opačně.

Galvanické pokovování se primárně používá k nanášení vrstvy na materiál, kterému pak dodává požadovanou vlastnost (například odolnost proti oděru, obrusu a opotřebení, ochrana proti korozi, kluzkost nebo estetické vlastnosti). Další aplikace používají galvanické pokovování k vytvoření tloušťky na poddimenzovaných dílech. Metodu tak lze použít i ke zvětšení příliš malých předmětů.

Z galvanického pokovování (galvanostegie) se vyvinula galvanoplastika (elektroformování, electroforming), což je elektrolytický způsob výroby kovových předmětů nanášením na oddělitelný model. Tloušťka vrstvy může dosáhnout i několika milimetrů.

  • Voltův sloup, který poprvé umožnil galvanické pokovování.
    Galvanické pokovování je pojmenováno po italském lékaři Luigi Galvani (1737–1798). Při svých pokusech s žabím stehýnkem si všiml, že při dotyku se dvěma různými kovy sebou cukají. Netušil v té době, že žabí stehýnko je vlastně elektrolyt a dva kovy elektrody.
  • Alessandro Volta (1745–1827) si uvědomil, že tento efekt byl způsoben různými kovy v kombinaci s elektrolytem (zde zvířecí sval), které vytvářejí elektrické napětí. Na základě zkoumání tohoto jevu sestavil první galvanický článek a poté Voltův sloup, které hrály důležitou roli pro další vývoj elektrotechniky.
  • V roce 1805 provedl první doložené galvanické zlacení student Alessandra Volty.
  • V roce 1805 byl průkopníkem moderní elektrochemie italský chemik Luigi V. Brugnatelli. Brugnatelliho vynálezy však nebyly Francouzskou akademií věd uznány a následujících třicet let se nezačaly používat v průmyslu.
  • Do roku 1839 vědci v Británii a Rusku nezávisle vymysleli procesy nanášení kovů podobné Brugnatellimu vynálezu pro galvanické pokovování tiskařských desek.
  • Galvanoplastické sochy na katedrále svatého Izáka v Petrohradě.
    Mezi nejznámější použití galvanického pokovování v polovině 19. století patřily gigantické galvanoplastické sochy katedrály svatého Izáka v Petrohradě a pozlacená galvanická kopule katedrály Krista Spasitele v Moskvě. Tento proces vyvinul ruský inženýr Moritz Hermann Jacobi.
  • Od poloviny 19. století se galvanoplasticky vyráběly sochy v životní velikosti. Například známá jezdecká socha velkého kurfiřta v Berlíně, která byla vytvořena podle návrhů Andrease Schlütera.
  • Galvanoplaktika rychle přišla do módy a k jejímu dalšímu vývoji přispěli vynálezce Petr Romanovič Bagration, vědec Heinrich Lenz a autor sci-fi Vladimir Odoyevsky.
  • V roce 1840 John Wright z Birminghamu v Anglii objevil, že kyanid draselný je vhodným elektrolytem pro galvanické pokovování zlatem a stříbrem. Jeho pokračovatelé, George Elkington a Henry Elkington, získali první patenty na galvanické pokovování v témže roce 1840. Tito dva pak založili galvanický průmysl v Birminghamu, odkud se rozšířil po celém světě. V roce 1865 jejich firma zaměstnávala téměř tisíc pracovníků a byla považována za přední galvanickou společnost té doby.
  • Dílna na galvanické poniklování předmětů (1911)
    Do roku 1850 bylo vyvinuto průmyslové galvanické pokovování niklem, mosazí, cínem a zinkem. Galvanické lázně a zařízení založené na patentech Elkingtonů byly zvětšeny tak, aby vyhovovaly pokovování mnoha velkých objektů a specifickým výrobním a inženýrským aplikacím.
  • V roce 1876 zahájila svou výrobu Norddeutsche Affinerie v Hamburku jako první moderní galvanovna.
  • Relativně netoxická aplikace kovových povlaků do značné míry nahradila techniku zlacení ohněm nebo stříbření, která je škodlivá pro zdraví kvůli rtuti používané v tomto procesu.
  • Na konci 19. století získal pokovovací průmysl velký impuls s vývojem elektrických generátorů. S dosažením vyšších elektrických proudů bylo možné pokovovat kovové strojní součásti a automobilové díly vyžadující ochranu proti korozi.
  • Pokovovací zařízení se postupně vyvinulo z ručně ovládaných dřevěných nádrží obložených dehtem na automatizované zařízení, schopné zpracovávat díly v řádu tisíců kilogramů za hodinu.
  • Obě světové války a rostoucí letecký průmysl daly podnět k dalšímu vývoji a zdokonalení. Začaly se například využívat procesy, jako je tvrdé chromování, pokovování bronzových slitin nebo pokovování niklem.

Princip galvanického pokovování

[editovat | editovat zdroj]

Princip galvanického pokovování spočívá ve využití dvou různých kovových elektrod ponořených do elektrolytu, který obsahuje jednu nebo více solí jednoho z kovů, případně dalších iontů, které umožňují průchod elektrického proudu.

  • Část, která vytváří pokovení, je anoda obvodu. Na anodě se oxiduje použitý kov a rozpouští se v podobě iontů v roztoku.
  • Část, která má být pokovena, je katoda obvodu. Rozpuštěný kov z anody se na ní redukuje, vyloučí a vytváří na ní vrstvu.
  • Napájecí zdroj dodává anodě stejnosměrný proud, oxiduje atomy kovu, které ji tvoří, a umožňuje jim rozpustit se v roztoku.
  • Rychlost, s jakou se anoda rozpouští, je rovna rychlosti, se kterou se pokovuje katoda. Tato rychlost je přímo úměrná procházejícímu elektrickému proudu.
  • Ionty v elektrolytu, které vytvářejí kovový povlak na katodě, se nepřetržitě doplňují z anody.[2] Může se použít i anoda, která se nespotřebovává (například z olova). Pak se musí ionty kovu, který se používá k pokovování, doplňovat do elektrolytové lázně.[3]

Popis zařízení

[editovat | editovat zdroj]
Galvanické pokovování kovu (Me) pomocí mědi (Cu) v lázni síranu měďnatého (CuSO4)

Anoda a katoda, které jsou ponořené do roztoku, jsou připojeny k externímu zdroji stejnosměrného proudu (baterii nebo častěji usměrňovači). Anoda (zdroj pokovovacího kovu) je připojena ke kladné svorce zdroje a katoda (předmět, který má být pokoven) je připojena k zápornému pólu.

Když je externí napájení zapnuto, kov na anodě je oxidován za vzniku kationtů s kladným nábojem. Tyto kationty se spojují s anionty v roztoku, putují ke katodě, jsou redukovány a vytvářejí na ní povlak.

Na ilustračním obrázku se měď na anodě v kyselém roztoku oxiduje na Cu2+ ztrátou dvou elektronů. Následně se spojuje s aniontem SO42− v roztoku za vzniku síranu měďnatého. Ten putuje ke katodě, kde je Cu2+ redukována na kovovou měď získáním dvou elektronů. Ta se na katodě usazuje a vytváří na ní povlak. Výsledkem je efektivní přenos mědi ze zdroje (anody) na cílový předmět (katodu).

Využití galvanického pokovování

[editovat | editovat zdroj]

Galvanické pokovování se většinou rozděluje na dekorativní a funkční.

  • Dekorativní galvanické pokovování se používá hlavně ke zdobení předmětů. Příklady dekorativního galvanického pokovování zahrnují zlacení šperků a příborů, stříbření šperků a dekorativních předmětů, galvanické pokovování plastů, chromování trubkového ocelového nábytku, pokovování nejrůznějších automobilových a motocyklových dílů.
  • Funkční galvanické pokovování se používá pro ochranu proti korozi, opotřebení, katalýze a snížení třecích sil. Může se také použít pro zlepšení elektrické vodivosti, tvárnosti a deformovatelnosti předmětů.

Příklady galvanického pokovování:

  • Galvanické pozinkování šroubů (ochrana proti korozi)
  • Povlakování strojních součástí tvrdým chromem (ochrana proti opotřebení)
  • Povlakování kovovými katalyzátory, většinou s obsahem niklu nebo platiny pro chemický průmysl nebo palivové články (katalýza)
  • Pozlacení a postříbření elektrických kontaktů (elektrická vodivost)
  • Povlaky olovo-cín a měď pro kluzná ložiska (snížení tření)
  • Měděné pokovování při tažení drátu (zlepšení deformovatelnosti)
  • Rhodiování kroužků a brýlových obrub

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Electroplating na anglické Wikipedii.

  1. Výroba gramofonové desky. In: REICHL, Jaroslav a VŠETIČKA, Martin. Encyklopedie fyziky [online]. ©2006–2022 [cit. 21. 12. 2022]. Dostupné z: http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/415-vyroba-gramofonovych-desek
  2. Dufour, IX-1.
  3. Dufour, IX-2.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • 53. celostátní aktiv galvanizérů: sborník přednášek: Jihlava, 4.–5. 2. 2020. Jihlava: Česká společnost pro povrchové úpravy, 2020. 89 s. ISBN 978-80-905648-6-2.
  • DANIELIK, Vladimír, ed. 60. galvanická konferencia a nové trendy v povrchových úpravách: zborník prednášok: 11.–12. jún 2018, Smolenice. [Bratislava]: Spektrum STU, [2018]. 140 s. ISBN 978-80-227-4805-6.
  • GALLOVÁ, Réka a ČACHO, František. Analýza galvanizačných roztokov atómovou spektrometriou = Analysis of the plating solution by atomic spectrometry. In: Chémia a technológie pre život: 22. celoslovenská študentská vedecká konferencia. Bratislava: Slovenská chemická knižnica, 2020, s. 19–20. ISBN 978-80-8208-042-4.
  • KUKLÍK, Vlastimil a KUDLÁČEK, Jan. Hot-dip galvanizing of steel structures. Amsterdam: Elsevier, ©2016. 214 s. ISBN 978-0-08-100753-2.
  • KUKLÍK, Vlastimil a KUDLÁČEK, Jan. Žárové zinkování. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Asociace českých a slovenských zinkoven, 2014. 199 s. ISBN 978-80-905298-2-3.
  • MACHOVÁ, Elena, ed. Galvanické povrchové úpravy: výberový zoznam z domácej a zahraničnej literatúry. Bratislava: Slov. technická knižnica, 1974. 102 s. Výberová bibliografie. Séria B. Edícia 2.
  • RUML, Vladimír; SOUKUP, Miloslav. Galvanické pokovování. 1. vyd. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1981. 321 s. 
  • SCHLESINGER, Mordechay, ed. and PAUNOVIC, Milan, ed. Modern electroplating. 5th ed. Hoboken: Wiley, ©2010. 729 s. The electrochemical society series, 52. ISBN 978-0-470-16778-6.
  • VÍTEK, Jaromír. Využití procesů elektroformování ve strojírenství. 1. vyd. Ostrava: VŠB Technická univerzita, 2004. 41 s. ISBN 80-248-0554-5.
  • VÍTEK, Jaromír. Vývoj nové generace galvanických povlaků a jejich využití ve strojírenství. 1. vyd. Ostrava: VŠB Technická univerzita, 2004. 45 s. ISBN 80-248-0555-3.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]