František Šmilauer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Šmilauer
Narození3. října 1892
Ústí nad Orlicí
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. října 1972 (ve věku 80 let)
Ústí nad Orlicí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř a grafik
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

František Šmilauer, křtěný František Josef (3. října 1892 Ústí nad Orlicí[1]6. října 1972 Ústí nad Orlicí), byl český malíř, sochař, grafik a středoškolský pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Ústí nad Orlicí do rodiny výpravčího Karla Šmilauera a jeho ženy Marie roz. Marešové. Po absolvování obecné a měšťanské školy pokračoval ve studiu na litomyšlském gymnáziu, kde v roce 1911 maturoval. Následně pokračoval ve studiu na pražské malířské akademii, kde se v letech 1913–1918 vzdělával u profesorů J. Preislera a A. Brömseho. Mezi jeho spolužáky patřili např. Vl. Rada, V. Rabas a V. Sedláček, s nímž navázal pevné přátelství, které trvalo celý život. V roce 1918 studium zdárně absolvoval a získal tak titul akademický malíř. Po složení nezbytné profesorské zkoušky zasvětil svůj další život učitelské dráze.

Krátce působil jako středoškolský učitel kreslení v Kolíně a následně v roce 1924 odešel s dalšími kolegy na Slovensko. Usadil se v Žilině, kde působil až do roku 1938 jako učitel kreslení. Zde se věnoval nejen své výtvarné tvorbě, ale mj. stál i u zrodu slovenského skautingu, sbíral zbraně a lidové umění, byl literárně činný, pěstoval hudbu, divadlo, motorismus či turistiku. Během svého působení na Slovensku vytvořil reliéfy pro salesiánský klášter v Žilině a školu v Bánské Bystrici, realizoval i keramický basreliéf státního znaku a vymodeloval originál bronzové desky na paměť legionářů pro sokolovnu v Žilině aj.

V pohnuté době druhé republiky a světové války působil v Praze jako profesor kreslení na karlínské reálce a po osvobození zastával do roku 1951 funkci ředitele gymnázia v Šumperku. Zbytek života pak prožil v Ústí nad Orlicí, kde byl mj. správcem Okresního muzea[2]a v letech 1961–1964 vyučoval výtvarné obory na ústecké Lidové škole umění, kde vychoval řadu výtvarníků a malířů. Ke konci svého života zcela oslepl a v říjnu roku 1972 v Ústí nad Orlicí zemřel.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Společné[editovat | editovat zdroj]

  • 1946 Člověk a práce, Pavilon Myslbek, Praha
  • 1949/1950 Pracující člověk ve výtvarném umění všech dob, Dům umění, Olomouc
  • 1950/1951 Výtvarná úroda 1950, Dům výtvarného umění, Praha
  • 1951 Členská výstava Krajského střediska Svazu československých výtvarných umělců v Olomouci – 1951, Dům umění, Olomouc
  • 2020 Múza múz: žena, Galerie pod radnicí, Ústí nad Orlicí

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • 1983 – Výtvarní umělci jihovýchodních Čech (Stručný přehled životopisných dat malířů, sochařů a grafiků Jihovýchodních Čech. Rodáků i těch, kteří zde kratší či delší dobu žili nebo zde hledali náměty a inspiraci pro svoji tvorbu.), Východočeská galerie v Pardubicích, Pardubice
  • 1993 – Nový slovník československých výtvarných umělců (II. díl; L–Ž), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava
  • 1996 – Malíři Orlicka a Podorlicka (Malý lexikon), Městské muzeum, Lanškroun
  • 2006 – Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2006 (XVI. Šan–Šta), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SOA Zámrsk, Matrika narozených 1890-1902 v Ústí nad Orlicí , sign. 6501, ukn. 10183, str.73. Dostupné online
  2. Městské muzeum v Ústí nad Orlicí

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]