Přeskočit na obsah

František Šimáček

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Šimáček
František Šimáček
František Šimáček
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1872[pozn. 1] – 1873
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[pozn. 1] – 1879
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní str.
Narození2. prosince 1834
Kostelec nad Labem
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí5. května 1885 (ve věku 50 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
ChoťLudmila Šimáčková 1.
Marie Šimáčková 2.
DětiBohuslav Šimáček
PříbuzníJosef Šimáček bratr
Matěj Anastasia Šimáček synovec
SídloPraha
Alma materpražská polytechnika
Profesespisovatel, novinář, vydavatel a tiskař
PodpisFrantišek Šimáček, podpis
CommonsFrantišek Šimáček
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Knihtiskárna Františka Šimáčka při Jeruzalémské ulici v Praze (nakreslil český malíř a ilustrátor Josef Mukařovský)
Pamětní deska Františka Šimáčka v Jeruzalémské ulici

František Šimáček (2. prosince 1834 Kostelec nad Labem[1] – 5. května 1885 Praha) byl český novinář, nakladatel, spoluzakladatel Živnostenské banky a propagátor svépomocných spolků. Psal také pod pseudonymem Vojtěch Bělák.[2]

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval v Praze pražskou polytechniku a učitelský ústav.[3] V roce 1855 uveřejnil své první články v časopisech Zlaté klasy a Pražské noviny.[2] Roku 1857 založil časopis Posel z Prahy. Vycházel desetkrát ročně a formálně jako kniha, nikoliv noviny, aby nebylo nutné žádat o úřední povolení. V době končícího Bachova absolutismu to byl důležitý český politický list, srovnávaný svým kulturním významem s o rok mladším almanachem Máj (1858).[4][5] V souladu se Sladkovského heslem „Spolčujme se“ věnoval velký prostor propagaci svépomocných spolků a družstev. Po vzoru poctivých pionýrů Rochdalských v Anglii 1843 a Schulze-Delitzsche v Německu pobízel čtenáře k organizování záložen, které by poskytovaly půjčky (zálohy) malým živnostníkům.[4] Později zaměřil svou pozornost také na podporu škol, především odborných, které jsou předpokladem pro rozvoj řemesel a hospodářství.[6]

Publicistika a Posel z Prahy

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1860 došlo k částečnému politickému uvolnění a Šimáček požádal o povolení k vydávání Posla z Prahy jako novin. To ale nedostal, a tak v roce 1861 nastoupil do redakce Národních listů.[6] Podílel se na vydání prvního čísla tohoto později nejvýznamnějšího českého deníku, které vyšlo 1. ledna 1861.[7] Jako redaktor byl kvůli článkům několikrát pokutován i vězněn. V roce 1864 konečně dostal povolení vydávat vlastní list, Národ,[6] který byl zamýšlen coby konkurence k Národním listům, na rozdíl od nichž měl vyjadřovat oficiální stanoviska předáků českého národního hnutí Palackého a Riegra.[3][8] Vedení listu se mu ale nedařilo, po dvou letech jej pro velké finanční ztráty zastavil.

Roku 1863 znovu začal vydávat Posla z Prahy, tentokrát jako týdeník s přílohami Spojenými silami (která informovala o organizování českých záložen) a Národní hospodář. V roce 1868 se účastnil založení první české Živnostenské banky jako člen její komise pro vypracování stanov.[9] Podnikání propagoval také vlastním příkladem a časopiseckými statěmi, které vydal souborně ve spisu Cesta ku zámožnosti pro jednotlivce i celý národ: sbírka národohospodářských listů a úvah psaných za heslem "Vlastní silou!"(1881). Jeho první manželkou byla Ludmila Barbora Křížková (1844–1879), jedna z dcer sládka Křížka od Halánků. Svatba se konala 26. října 1863 v kostele sv. Jiljí. Roku 1864 se narodil první syn Jaroslav, roku 1865 Ludmila vstoupila do Náprstkova Amerického klubu dám, podle jeho návodu si založila obchod na prodej šicích strojů[10], v roce 1866 se narodil druhý syn Bohuslav. Brzy po té již Ludmila v klubu přednášela a své přednášky také vydala tiskem.[11]

Tiskárna a nakladatelství

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1879 Šimáček založil tiskárnu a nakladatelství, pro něž v klasicistním domě čp. 1283/II v Jeruzalémské ulici na Novém Městě pražském dal v letech 1879-1880 přistavět dvorní křídlo a jeho syn ještě přistavěl sklad štočků[12]. V nakladatelství vydal například Hrady a zámky české Augusta Sedláčka, Studničkův Zeměpis, Sebrané spisy Václava Beneše Třebízského, knižní edici Kabinetní bibliotheka a další významná díla odborné literatury, beletrie a poezie, soustavně například spisy Zeyerovy nebo Vrchlického.[6] V posledních dvou letech života vydával časopis Světozor.[13] V 80. letech převzal nakladatelství a knihtiskárnu s otcovým jménem mladší syn Bohuslav (1866–1945), roku 1900 se nakladatelství spojilo do firmy Šimáček & Šolc.[14] Knihtiskárna se roku 1900 stala součástí České grafické unie.

Politika

[editovat | editovat zdroj]

Angažoval se i v politice, byť kvůli tehdejšímu českému bojkotu zákonodárných sborů prakticky do parlamentního života nezasáhl. V letech 1872–1873 zasedal na Českém zemském sněmu.[3] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Karlín, Brandýs nad Labem ad. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl prohlášen za zaniklý z důvodu absence.[15] Podobně pasivně reagoval na svůj mandát v zemském sněmu.[3]

V době rostoucích rozporů mezi staročechy a mladočechy se snažil razit střední cestu mezi oběma politickými tábory a po jistý čas dokonce uvažoval o založení třetí strany.[3]

František Šimáček byl ceněn pro své vlastenectví, které projevoval snahou o rozvoj vzdělání a hospodářství, i když za života měl i množství názorových odpůrců. Za základ štěstí národa pokládal hmotný blahobyt, kterého lze dosáhnout jen poctivou prací s podnikáním. Nebyl řečníkem a veřejným vystoupením se spíše vyhýbal; dával vždy přednost písemnému projevu, někdy i ke své škodě.[6] Kromě rozvoje záložen stál i u vzniku pojišťovny Praha a českého vinařského spolku.[2]

Smrt

[editovat | editovat zdroj]

Zemřel po krátké plicní nemoci,[13] týden po smrti své druhé manželky Marie Šimáčkové.[16]

Na jeho smrt reagoval jeho synovec a šéfredaktor Světozoru Matěj Anastasia Šimáček básní Za Františkem Šimáčkem.[17]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
  • „Kdo vám namluviti chce, že můžete zbohatnouti jinak nežli spořivostí a prací, toho vyžeňte z příbytku svého, totě travič“ (původně od Benjamina Franklina)[6]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b V rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebral.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Kostelec nad Labem
  2. ↑ a b c František Šimáček. Humoristické listy. 5. 1885, roč. 27, čís. 19, s. 150. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 12. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Šimáček, František; Ps. Vojtěch Bělák (1834-1885), Journalist und Verleger, s. 271. (německy) 
  4. ↑ a b DURDÍK, Josef. Vzpomínka na Fr. Šimáčka. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 22, s. 338–339. Dostupné online. 
  5. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 128. Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  6. ↑ a b c d e f DURDÍK, Josef. Vzpomínka na Fr. Šimáčka (dokončení). Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 23, s. 354–355. Dostupné online. 
  7. ↑ Česká společnost 1848–1918. 162
  8. ↑ Česká společnost 1848–1918. 179
  9. ↑ Slovník národohospodářský, sociální a politický, III., 1932, s. 537
  10. ↑ Jaroslav Prokeš: Dějiny Prahy, Praha 1948, s. 248
  11. ↑ Jana Burešová, Božena Kopičková, Milena Lenderová a Eduard Maur (eds.): Žena v českých zemích od středověku do 20. století. NLN Praha 2009, s. 10, 334
  12. ↑ Růžena Baťková a kolektiv autorů: Umělecké památky Prahy 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1998, s.611
  13. ↑ a b Frant. Šimáček. Zlatá Praha. 5. 1885, roč. 2, čís. 21, s. 291. Dostupné online. 
  14. ↑ Knihovna Národního muzea: Knihtiskárna F. Šimáček (Praha, Česko). [cit. 2017-09-29] Dostupné z WWW Archivováno 29. 9. 2017 na Wayback Machine..
  15. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období
  16. ↑ ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, ŠIMÁČEK, Jaroslav, ŠIMÁČEK, Bohuslav. František Šimáček. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 21, s. 335. Dostupné online. 
  17. ↑ ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia. Za Františkem Šimáčkem. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 22, s. 338. Dostupné online. 

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • MUCHKA, Pavel, Mgr.. František Šimáček (1834-1885), novinář a nakladatel. 2015 [cit. 2017-09-29]. Diplomová práce. Filozofická fakulta, Ústav českých dějin (21-UCD). Vedoucí práce doc. PhDr. Magdaléna Pokorná, CSc. Dostupné online.
  • Slovník národohospodářský, sociální a politický. III. díl, [M-Ž]. Praha 1932, s. 536-537
  • Růžena Baťková a kolektiv autorů: Umělecké památky Prahy 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1998, s. 611

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Šimáček&oldid=24025653“