Fenothiazin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fenothiazin
Strukturní vzorec

Strukturní vzorec

Model molekuly

Model molekuly

Obecné
Systematický název 10H-fenothiazin
Sumární vzorec C12H9NS
Vzhled žluté krystaly[1]
Identifikace
Registrační číslo CAS
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) 202-196-5
PubChem
ChEBI
SMILES c1ccc2c(c1)Nc3ccccc3S2
InChI 1S/C12H9NS/c1-3-7-11-9(5-1)13-10-6-2-4-8-12(10)14-11/h1-8,13H
Číslo RTECS SN5075000
Vlastnosti
Molární hmotnost 199,27 g/mol
Teplota tání 187,5 °C (460,6 K)[1]
Teplota varu 371 °C (644 K)[1]
Hustota 1,34 g/cm3[1]
Disociační konstanta pKa 2,52[1]
Rozpustnost ve vodě 1,6*10−4 g/100 ml[1]
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
rozpustný v kyselině octové, ethanolu a acetonu, nerozpustný v chloroformu[1]
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
rozpustný v benzenu a diethyletheru[1]
Bezpečnost
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08
[1]
H-věty H302 H317 H373 H412[1]
P-věty P260 P261 P264 P270 P272 P273 P280 P301+312 P302+352 P314 P321 P330 P333+313 P363 P501[1]
Teplota vzplanutí 202 °C (475 K)[1]
Teplota vznícení 471 °C (744 K)[1]
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fenothiazin, (zkráceně PTZ) je organická sloučenina se vzorcem S(C6H4)2NH, podobná heterocyklům ze skupiny thiazinů. Deriváty fenothiazinu jsou značně biologicky aktivní; například chlorpromazin se používá jako psychiatrické léčivo a promethazin slouží k léčbě alergií. Methylenová modř byla jedním z prvních známých antimalarik, její deriváty se zkoumají pro potenciálně protiinfekční účinky.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Fenothiazin byl poprvé připraven v roce 1883 reakcí difenylaminu se sírou,pozdější metody se zaměřují na cyklizaci 2-substituovaných difenylsulfidů. Z fenothiazinu se připravuje několik fenothiazinových léčiv.[2][3]

Fenothiaziny se chovají jako donory elektronů, přičemž mohou vytvářet soli s mnoha různými akceptory.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Samotný fenothiazin je pouze předmětem teoretického zájmu, jeho deriváty však přinesly výrazný pokrok do psychiatrie i ostatnícg lékařských odvětví a jiné deriváty byly zkoumány pro možné využití v bateriích a palivových článcích.[4]

Fenothiazinová léčiva[editovat | editovat zdroj]

V roce 1876 objevil Heinrich Caro methylenovou modř, barvivo patřící mezi deriváty fenothiazinu. Jeho strukturu navrhl v roce 1885 Heinrich August Bernthsen, který také v roce 1883 připravil fenothiazin.[4] V 80. letech 19. století začal Paul Ehrlich používat methylenovou modř k barcení buněk při experimentech, za což získal část Nobelovy ceny; například barvil bakterie a parazity, jako jsou Plasmodiidae. Navrhl využití methylenové modři při léčbě malárie, provedl klinické testy a zavedl používání methylenové modři k tomuto účelu.[4]

Později se fenothiazin začal používat jako insekticid a anthelmintikum. Ve 40. letech 20. století chemický tým Paula Charpentiera začal připravovat deriváty fenothiazinu; tato činnost vedla k objevu promethazinu, který neměl žádné antiinfekční vlastnosti, ale fungoval jako antihistaminikum se silně sedativními účinky a byl prodáván jako lék na alergie a jako anestetikum; v roce 2012 se stále používal.[4] Na konci 40. let byl ve stejné laboratoři vytvořen chlorpromazin, který se ukázal jako ještě silnější sedativum; Jean Delay a Pierre Deniker jej vyzkoušeli na svých psychiatrických pacientech a na začátku 50 let zveřejnili výsledky studie. Jimi objevený silný účinek přinesl pokrok do psychiatrie a vedl ke zintezivnění výzkumu derivátů fenothiazinu.[4] Výzkum derivátů fenothiazinu a jejich aktivity byl jedním z prvních využití lékařské chemie.[4][5]

Fenothiaziny jsou největší z pěti základních skupin antipsychotik. Kromě antipsychotických mají často také antiemetické vlastnosti, ovšem též časté vedlejší účinky, jako jsou akatazie, tardivní dyskinezie a hyperprolaktinémie.[4] Používání fenothiazinů bývá spojováno s antifosfilipidovým syndromem, tyto souvoislosti ale nebyly potvrzeny.[6]

Fenothiazinová antipsychotika se dělí na tři skupiny, které se rozlišují podle substituentů na atomu dusíku: alifatické (s acyklickými substituenty), piperidinové (obsahující skupiny odvozené od piperidinu) a piperazinové (s piperazinovými substituenty).[5]

Skupina Autonomní Příklad Sedativum Extrapyramidální vedlejší účinky
Alifatické sloučeniny
mírný Chlorpromazin silné mírné
Promazin mírné mírné
Triflupromazin silné mírné až silné
Levomepromazin velmi silné slabé
Piperidiny silné Mesoridazin silné slabé
Thioridazin silné slabé
Piperaziny slabé Flufenazin slabé až mírné silné
Perfenazin slabé až mírné silné
Prochlorperazin
Trifluoperazin mírné silné

Nelékařská použití[editovat | editovat zdroj]

Řada ve vodě rozpustných fenothiazinových barviv, jako jsou methylenová modř, methylenová zeleň a thionin, může být elektropolymerizována za vzniku vodivých polymerů používaných jako elektrokatalyzátory oxidace NADH v enzymatických biosenzorech a biopalivových článcích.[7][8][9]

Fenothiazin funguje jako anaerobní inhibitor palymerizace kyseliny akrylové, čehož se často využívá při jejím přečišťování.[10]

Dřívější použití[editovat | editovat zdroj]

Fenozhiazin se používal jako insekticid a jako anthelmintikum u lidí a hospodářských zvířat, byl však pro tyto účely nahrazen jinými látkami.

Fenothiazin byl zaveden jako insekticid v roce 1935.[11] Kvůli tomu, že se na světle a na vzduchu rozkládá bylo však obtížné určit množství, které je třeba použít, a tak byl ve 40. letech 20. století nahrazen jinými prostředky, jako je DDT.[12] K roku 2015 nebyl jako pesticid registrován ve Spojených státech amerických, Evropě[13] ani Austrálii.[14]

Použití fenothiazinu jako anthelmintika bylo zavedeno v roce 1940 a tato látká bývá, společně s thiabendazolem, považována za první moderní anthelmintikum.[15]

V roce 1961 byly zaznamenány první případy odolnosti vůči fenothiazinu.[15]

Ve 40. letech 20. století se fenothiazin začal používat jako anthelmintikum také u lidí; často byl podáván dětem rozpuštěný v čokoládě. V 50. letech byl nahrazen jinými léčivy.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Phenothiazine na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m https://pubchem.ncbi.nlm.nih.gov/compound/7108
  2. Gérard Taurand, "Phenothiazine and Derivatives" in Ullmann's Encyclopedia of Industrial Chemistry, Wiley-VCH, Weinheim, 2005 DOI:10.1002/14356007.a19_387
  3. T. Kahl, K.-W. Schröder, F. R. Lawrence, W. J. Marshall, Hartmut Höke, Rudolf Jäckh, "Aniline" in Ullmann's Encyclopedia of Industrial Chemistry, 2005, Wiley-VCH: Weinheim
  4. a b c d e f g h M. J. Ohlow; B. Moosmann. Phenothiazine: the seven lives of pharmacology's first lead structure. Drug Discovery Today. 2011, s. 119–131. DOI:10.1016/j.drudis.2011.01.001. PMID 21237283. 
  5. a b Chemical structure of phenothiazines and their biological activity. Pharmacol Rep.. 2012, s. 16–23. Dostupné online. DOI:10.1016/s1734-1140(12)70726-0. PMID 21237283. 
  6. Antiphospholipid Syndrome - Doctor's Information [online]. [cit. 2015-07-25]. Dostupné online. 
  7. Qijin Chi; Shaojun Dong. Electrocatalytic oxidation of reduced nicotinamide coenzymes at Methylene Green-modified electrodes and fabrication of amperometric alcohol biosensors. Analytica Chimica Acta. 1994-01-20, s. 125–133. DOI:10.1016/0003-2670(94)85016-X. 
  8. Arkady A. Karyakin; Elena E. Karyakina; Wolfgang Schuhmann; Hanns-Ludwig Schmidt. Electropolymerized Azines: Part II. In a Search of the Best Electrocatalyst of NADH Oxidation. Electroanalysis. 1999, s. 553–557. DOI:10.1002/(SICI)1521-4109(199906)11:8<553::AID-ELAN553>3.0.CO;2-6. 
  9. Daria Sokic-Lazic; Shelley D. Minteer. Citric acid cycle biomimic on a carbon electrode. Biosensors and Bioelectronics. 2008, s. 939–944. DOI:10.1016/j.bios.2008.07.043. PMID 18774285. 
  10. Leon B. Levy. Inhibition of acrylic acid polymerization by phenothiazine and p‐methoxyphenol. II. Catalytic inhibition by phenothiazine. Journal of Polymer Science Part A: Polymer Chemistry. 1992-03-30, s. 569–576. DOI:10.1002/pola.1992.080300407. 
  11. http://www.clemson.edu/extension/pest_ed/histor.html History of Insecticides and Control Equipment] Clemson University Pesticide Information Program.
  12. G. Matolcsy, M. Nádasy, V. Andriska. Studies in Environmental Science: Pesticide Chemistry. Elsevier, 1989 ISBN 9780080874913
  13. ECHA phenothiazine at the European Chemicals Authority
  14. Australian Pesticides and Veterinary Medicine Authority Phenothiazine Chemical Review Page accessed July 26, 2015
  15. a b Anthelmintic resistance in equine parasites--current evidence and knowledge gaps. Veterinary Parasitology. 2014, s. 55–63. DOI:10.1016/j.vetpar.2013.11.030. PMID 24433852.