David Bohm

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
David Bohm
David Bohm.jpg
Narození 20. prosince 1917
Wilkes-Barre
Úmrtí 27. října 1992 (ve věku 74 let)
Londýn
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Alma mater Bristolská universita
Zaměstnavatelé Univerzita São Paulo
Birkbeck, University of London
Ocenění člen Královské společnosti
Medaile Elliotta Cressona
Některá data mohou pocházet z datové položky.

David Joseph Bohm (20. prosince 1917, Wilkes-Barre27. října 1992, Londýn) byl americko-britský fyzik a představitel tzv. kvantové mystiky. Pokusil se aplikovat kvantovou teorii na oblast filozofie mysli a rozbít s její pomocí "karteziánský řád". Úzce přitom spolupracoval s Karlem Pribramem, jehož holonomní model mozku pomáhal formulovat.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze židovské rodiny, jeho otec emigroval do USA z Maďarska, matka z Litvy. Víru svých rodičů ovšem nepřijal a stal se agnostikem. Dostal se do studijní skupiny Roberta Oppenheimera na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Díky tomu se dostal i do projektu Manhattan, tedy k výrobě první atomové bomby v Los Alamos. Po válce se stal profesorem na Princetonské univerzitě, kde spolupracoval s Albertem Einsteinem. Kvůli svým raným sympatiím ke komunismu však musel v mccarthyovské éře opustit jak univerzitu, tak Spojené státy. Stal se nejprve brazilským a nakonec britským občanem.

Teorie implicitního řádu[editovat | editovat zdroj]

Ve své snaze vyřešit znepokojivé paradoxy moderní fyziky vzkřísil Bohm teorii skrytých proměnných, kterou považovali za vyvrácenou takoví eminentní fyzici a matematici jako Einstein a John von Neumann. Bohm popsal podstatu skutečnosti všeobecně a vědomí zvláště jako spojitý a soudržný celek, který podléhá nikdy nekončícímu procesu změn - celopohybu (holomovement). Svět je ve stálém toku proměn a stabilní struktury jakéhokoliv druhu jsou pouze abstrakce. Jakýkoliv popsatelný objekt, entitu nebo událost považuje Bohm za odvozeniny od nedefinovatelné a neznámé totality.

Jevy, které přímo vnímáme našimi smysly a pomocí vědeckých přístrojů, představují jen zlomek celé skutečnosti, rozvinutý nebo explicitní řád. Jeho zdrojem a jeho tvořivou matricí je zavinutý nebo implicitní řád, který je obecnější totalitou existence a jehož je explicitní řád speciální vnitřní formou. V implicitním pořádku nejsou již prostor a čas dominantními faktory, které určují vztahy závislosti a nezávislosti různých prvků. Různé aspekty existence mají smysluplný vztah k celku a slouží svými specifickými funkcemi konečnému účelu, spíše než by byli jeho nezávislými stavebními bloky. Obraz vesmíru se tak podobá obrazu živého organismu, jehož orgány, tkáně a buňky mají smysl jedině v relaci k celku.

Fakticky je nemožné stanovit mezi životem a neživou hmotou ostrou a absolutní hranici. Tak život, jakož i neživá hmota mají svůj společný základ v celopohybu, který je jejich prvotním a univerzálním zdrojem. Neživou hmotu můžeme považovat za relativně autonomní podoblast, v níž život existuje "implicitně", ale neprojevuje se významně.

Hmota a vědomí nemohou být jedno z druhého vysvětleny nebo jedno na druhé zredukovány. Obě jsou abstrakcemi implicitního řádu, který je jejich společným základem, a představují tak nedělitelnou jednotu. Podobně jsou abstrakcemi jediného totálního proudu i znalosti o skutečnosti a zejména o vědě. Spíše než reflexe skutečnosti a její nezávislé popisy jsou to integrální části celopohybu.

Myšlení má dva důležité aspekty: pokud funguje samo o sobě, je mechanické a odvozuje svůj – vesměs neúčelný a irelevantní – řád z paměti. Může však reagovat přímo na inteligenci, která je volným nezávislým a nepodmíněným prvkem, který vzniká při celopohybu. Vnímání a znalosti včetně vědeckých teorií jsou výsledkem tvůrčí činnosti, kterou lze srovnat s uměleckým procesem, a nejsou tedy jen objektivními reflexemi nezávisle existující skutečnosti. Skutečná realita je neměřitelná a pravdivé chápání světa vidí neměřitelné jako podstatu existence.

Koncepční fragmentace světa vytváří stav vážné disharmonie a má nebezpečné důsledky. Pokouší se nejen rozdělovat, co je nedělitelné, ale i sjednocovat, co je nesjednotitelné, a vytvářet umělé struktury - národní, ekonomické, politické a náboženské skupiny. Nemít jasno o tom, co je a co není skutečně odlišné, znamená nemít jasno o ničem. Nevyhnutelným důsledkem je pak citová, politická a ekonomická krize. Bohm poukázal na fakt, že pojmová fragmentace je podporována strukturou našeho jazyka, která zdůrazňuje dělení pomocí podmětu, slovesa a předmětu. Položil základy nového jazyka, zvaného rheomode. Ten nedovoluje diskusi pozorovaných faktů pomocí separátních věcí statické povahy, ale popisuje svět ve stavu proudění jako dynamický proces.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku David Bohm na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]