Cromwell (divadelní hra)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Cromwell
Ilustrace k vydání z roku 1909
Ilustrace k vydání z roku 1909
Autor Victor Hugo
Původní název Cromwell
Země Francie
Jazyk francouzština
Žánr romantická divadelní hra
Datum vydání 1827
Česky vydáno česky dosud nevyšlo
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cromwell (1827) je romantická divadelní hra francouzského prozaika, dramatika a básníka Victora Huga. Hra je velmi dlouhá a obsahuje obrovské množství rolí (více než sedmdesát postav), byla proto v tehdejších podmínkách jevištně neproveditelná (první jevištní provedení je až z roku 1956 ve zkrácené úpravě Alaina Trutata).[1][2]

V knižním vydání byla hra doplněna autorovou předmluvou, která se stala jakýmsi manifestem romantického dramatu a odstartovala diskuzi mezi francouzským klasicismem a romantismem. Její argumenty se zdály tehdejším romantikům natolik nevyvratitelné, že díky ní se stal Hugo jejich hlavou.[1][3].

Obsah hry[editovat | editovat zdroj]

Hra se odehrává roku 1657, kdy byl Oliver Cromwell na vrcholu moci a činil přípravy k tomu, aby se stal anglickým králem. Lord-protektor je zobrazen v okamžiku, kdy se chce příští den nechat na veřejném shromáždění korunovat. Vystupuje jako složitá a různorodá osobnost, která v sobě zahrnuje zlo i dobro, geniálnost i malichernost. Je vyobrazen jako významný vojevůdce a státník, ale i jako teolog, manžel, otec, pedant, vizionář, špatný básník a člověk dvojí tváře. Je plný vnitřních konfliktů a nakonec ze strachu před lidem královskou korunu odmítne

Předmluva ke hře[editovat | editovat zdroj]

Předmluva (Préface de Cromwell) obsahuje ve skutečnosti velmi málo originálních myšlenek. Je spíše souhrnem a jakousi kodifikací myšlenek a názorů, které před Hugem vyslovili jiní (například Madame de Staël, Constant, Stendhal, Nodier nebo Sainte-Beuve). Jejím největším přínosem jsou argumenty, sloužící k rozbití staré normativní klasicitní poetiky, na základě Hugovy vlastní podrobně rozpracované teorie groteskna.[1]

Na začátku předmluvy předkládá Hugo svou teorii tzv. tří epoch vývoje lidstva a tomu odpovídajících epoch literárních. Počáteční epoše odpovídá tzv. lyrický věk literatury (básnictví), následuje starověk, ve kterém vznikaly hrdinské eposy a divadelní tragédie, a nakonec moderní doba, kterou Hugo datuje vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Groteskno se rozvíjí především v této moderní době, protože křesťanství podle Hugova názoru přivedlo poezii k pravdě a k širšímu pohledu na skutečnost. Důsledkem toho je, že moderní poezie je plná kontrastu protikladů, že nevidí jen krásu, ale i ošklivost, nejen půvab, ale i nestvůrnost, nejen vznešenost, ale i grotesknost, nejen dobro, ale i zlo, nejen světlo, ale i stín, nejen ducha, ale i živočišnost, nejen komično, ale i hrůznost. Groteskno umožňuje, abychom vznešenost postavenou do kontrastu s nestvůrností viděli větší a čistší, a ošklivost v neustále nových podobách.[1]

V období romantismu, založeném na svobodě inspirace a formy, se pak mezi protiklady uplatňuje harmonická rovnováha, jejímuž plnému rozkvětu brání klasicistní zachovávání jednoty místa a času, které je příčinou nepravděpodobnosti klasické tragédie. Hugo o tom píše: „Nejsou žádná pravidla ani vzory, nebo spíše nejsou žádná jiná pravidla než obecné zákony přírody, které se vznášejí nad uměním jako celkem, a zvláštní zákony pro každý výtvor, které vyplývají z podstaty námětu“.[4].

České vydání předmluvy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Jan O. Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I., Academia, Praha 1966, str. 232-234
  2. Victor Hugo: Dramata, SNKLU, Praha 1964, doslov Vladimíra Bretta, str. 527.
  3. Victor Hugo: Dramata, SNKLU, Praha 1964, doslov Vladimíra Bretta, str. 522
  4. Victor Hugo: Dramata, SNKLU, Praha 1964, doslov Vladimíra Bretta, str. 522-527.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]