Zásada tří jednot

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zásada tří jednot nebo také pravidlo tří jednot definuje tři základní požadavky na stavbu klasického dramatu, tj. jednotu děje, místa a času.[1]

Jednota děje znamená, že se má umělecké dílo zaměřit pouze na ústřední dějovou linii, a neobsahovat žádné vedlejší motivy a odbočky, aby byla podpořena vnitřní celistvost tohoto díla. Jednotou místa se rozumí to, že se má dílo odehrávat na jednom místě, nejlépe v nějakém paláci, jednota času pak omezuje trvání děje na dvacet čtyři, výjimečně na třicet hodin.[1]

Jako první definoval zásady dramatických jednot starověký řecký filosof Aristotelés ve svém díle Poetika (335 př. n. l.).[2] Za závaznou však považoval pouze jednotu děje.[3] Z autorů antických tragédií pak dodržoval dramatické jednoty především Sofoklés (například v tragédii Král Oidipus nebo Antigona).[1]

K požadavkům dramatických jednot se vrátila renesanční poetika, když roku 1570 vydal italský literát Lodovico Castelvetro svůj Překlad a výklad Aristotelovy Poetiky (Poetica d'Aristotele vulgarizzata e sposta),[4] ale například William Shakespeare nakládal s jednotou děje, místa a času velice volně.[1]

Na nekompromisním dodržování zásady tří jednot pak trval francouzský klasicismus, protože odpovídaly jeho racionalistickým základům a přispěly tak k přísné stavební sevřenosti francouzských klasicistních dramat (Corneille, Racine).[1] Samotný Corneille se tímto problémem zabýval ve své teoretické práci Třetí rozprava o třech jednotách děje, času, místa (1660, Dicours des trois unités d'action de jour, et de lieu)[5] a Nicolas Boileau, považovaný za zákonodárce literárního klasicismu, kodifikoval tuto zásadu ve své didaktické básni Umění básnické (1674, L'Art poétique).[6]

Od konce 18. století probíhají spory o tom, zda je dodržování zásady tří jednot pro drama důležité. Například preromantičtí, především němečtí dramatici (Lessing, Goethe, Schiller) a následně představitelé romantismu (Hugo) nepovažovali dodržování dramatických jednot za závazné. V pozdější dramatické praxi lze najít jak tendence k dodržování dramatických jednot, tak i k rozvolňování dramatické stavby.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f VLAŠÍN, Štěpán, a kol. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977. 472 s. cnb000143586. S. 84.. 
  2. MOCNÁ, Dagmar. PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. 700 s. ISBN 80-7185-669-X. S. 124.
  3. FREYTAG, Gustav. Technika dramatu. 1. vyd. Praha: Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, 1944. 180 s. cnb000762586. S. 20–25.. 
  4. PELÁN, Jiří a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 732 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 240-241.
  5. CORNEILLE, Pierre. Třetí rozprava o třech jednotách děje, času a místa. in: O umění básnickém a dramatickém. Praha: KLP-Koniasch Latin Press 1997. Překlad Aleš Pohorský. ISBN 80-85917-31-9
  6. BOILEAU, Nicolas. Uměnj básnjřské, které we francauzském gazyku Boileau Despréaux we čtyřech zpěwjch složil, w česko-slowenský pak gazyk přeložil Bohuslaw Tablic. Budín: Královská universická tiskárna, 1832. 36 s. cnb001041375