Chronologie ekonomického myšlení

Toto je základní přehled dějin ekonomického myšlení skrze určující díla velkých ekonomů.

4. století př. n. l.[editovat | editovat zdroj]

Aristotelés (přibližně 384 – 322 př. n. l.) je zásadním autorem starověku, jehož vliv bude patrný během celého období středověku. Důležité jsou spisy Politika a Etika Nikomachova. Ukazuje základní rozdíl mezi ekonomikou a chrematistikou.

Xenofón (přibližně 430 – 355 př. n. l.) sepisuje Oikonomikos, jediné dílo starověku zabývající se výhradně ekonomií.

1267–1273[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Akvinský (1224 – 1274) sepisuje Sumu teologickou, ve které rozebírá mnohé otázky ekonomické podstaty jako např. ospravedlnění soukromého vlastnictví, obchod či zisk.

1495[editovat | editovat zdroj]

Luca Pacioli (1445 – 1517), italský matematik, v Benátkách vydává Summa de arithmetica, geometria, proportioni et proportionalita, a stává se zakladatelem moderního, podvojného účetnictví.

16. století[editovat | editovat zdroj]

Salamancká škola pokládá základy moderní ekonomické teorie rozvinutím subjektivní teorie hodnoty, myšlenky, že spravedlivá cena vzniká fungováním volného trhu, ospravedlnění zisku, základy kvantitativní teorie peněz atd.

1615[editovat | editovat zdroj]

Antoine de Montchrestien publikuje Traité d'économie politique (Pojednání o politické ekonomii), první dílo merkantilismu.

1695[editovat | editovat zdroj]

Pierre Le Pesant de Boisguilbert publikuje Détail de la France (Detail Francie), kterým předjímá teorii fyziokratů a koncepce klasické školy.

1705[editovat | editovat zdroj]

Bernard Mandeville - Bajka o včelách (1705).

Bernard Mandeville publikuje La Fable des abeilles (Bajka o včelách), kde obhajuje tezi, že vlastní zájem a soukromé neřesti vedou k obecnému blahu a společenským výhodám.

1755[editovat | editovat zdroj]

Richard Cantillon publikuje l'Essai sur la nature du commerce en général (Obecné pojednání o podstatě obchodu), první systematickou esej o ekonomii.

1758[editovat | editovat zdroj]

François Quesnay (1694 – 1774), hlavní představitel první ekonomické školy fyziokratů, vydává Tableau économique (Ekonomická tabulka), první model ekonomického koloběhu.

1770[editovat | editovat zdroj]

Turgot (1727 – 1781) publikuje Réflexions sur la formation et la distribution des richesses (Úvahy o vytváření a rozdělování bohatství), které znamenaly přechod fyziokratismu ke klasickému liberalismu.

1776[editovat | editovat zdroj]

Adam Smith (1723 – 1790) vydává zlomové dílo, které znamená opravdový zrod moderní ekonomie – An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů). V něm přichází s teorií spontánního řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti, s podobenstvím o neviditelné ruce trhu aj. Zakládá tak klasickou školu politické ekonomie.

1798[editovat | editovat zdroj]

Thomas Malthus (1776 – 1834) vydává An Essay on the Principle of Population (Esej o principu populace).

1803[editovat | editovat zdroj]

Jean-Baptiste Say (1767 – 1832) vydává Traité d'économie politique (Pojednání o politické ekonomii) a formuluje slavný Sayův zákon trhů.

1817[editovat | editovat zdroj]

David Ricardo (1772 – 1823) vydává On the Principles of Political Economy and Taxation (Zásady politické ekonomie a zdanění). Toto dílo navázalo na myšlenky Adama Smithe a systematizovalo klasickou ekonomii. David Ricardo rozšířil Smithovu teorii absolutních výhod o teorii komparativních výhod. Významná je i jeho Teorie pracovní hodnoty a zákon klesající míry zisku.

1841[editovat | editovat zdroj]

Friedrich List (1789 – 1846) publikuje Das Nationale System der Politischen Ökonomie (Národní systém politické ekonomie), který obhajuje protekcionismus rodícího se průmyslu.

1848[editovat | editovat zdroj]

John Stuart Mill (1806 – 1873) vydává Principles of Political Economy (Principy politické ekonomie), pravděpodobně nejdůležitější ekonomickou učebnici devatenáctého století.

1854[editovat | editovat zdroj]

Hermann Heinrich Gossen (1810 – 1858) formuluje tzv. Gossenovy zákony v knize Die Entwicklung der Gesetze des menschlichen Verkehrs und der daraus fließenden Regeln für menschliches Handeln. Předjímá tak marginální myšlení v ekonomii.

1867[editovat | editovat zdroj]

Karl Marx (1818 – 1883) vydává první díl Kapitálu.

1871[editovat | editovat zdroj]

V roce 1871 vypukla tzv. marginalistická revoluce v ekonomii. Dva ekonomové William S. Jevons a Carl Menger nezávisle na sobě vydali díla, ve kterých formulovali teorii mezní užitečnosti. Změna metodologie, ekonomie začíná používat mezní veličiny.

William S. Jevons – Theory of Political Economy (Teorie politické ekonomie, 1871).
Carl Menger – Grundsätze der Volkswirtschaftslehre (Zásady národohospodářské nauky, 1871).
Léon Walras – Éléments d'économie politique pure (Základy čisté politické ekonomie, 1874)

1874[editovat | editovat zdroj]

Léon Walras (1834 – 1910), francouzský profesor Lausannské univerzity vydává Éléments d'économie politique pure (Základy čisté politické ekonomie). Rozpracovává teorii mezní užitečnosti a teorii všeobecné ekonomické rovnováhy.

1890[editovat | editovat zdroj]

Alfred Marshall (1842 – 1924) vydává Principles of Economics (Zásady ekonomie). Toto dílo se stalo základní učebnicí neoklasické ekonomie. Ta spojovala klasickou školu politické ekonomie a marginalistický přístup.

1906[editovat | editovat zdroj]

Vilfredo Pareto (1848 – 1923), italský profesor Lausannské univerzity, vydává Manuale di economie politica (Rukověť politické ekonomie), základní dílo mikroekonomie. Zavádí ordinalistickou teorii užitku pomocí konstrukce indiferenčních křivek a tzv. Pareto optimum.

1919[editovat | editovat zdroj]

John Maynard Keynes (1883 – 1946) publikuje The Economic Consequences of the Peace (Ekonomické důsledky míru), kde podrobuje kritice výši válečných reparací, které představitelé vítězných stran uvalili na Německo na Versaillské mírové konferenci.

1924[editovat | editovat zdroj]

Clifford Hugh Douglas (1879 – 1952) vydává knihu Social Credit, čímž zakládá stejnojmennou teorii.

1933[editovat | editovat zdroj]

Bertil Ohlin (1899 – 1979) spolu s Elim Heckscherem vytvořil Heckscher–Ohlinův model, což je jeden z matematických modelů mezinárodního volného obchodu. Jeho první verze byla publikována v Ohlinově práci Interregional and International Trade v roce 1933.

1936[editovat | editovat zdroj]

John Maynard Keynes vydává The General Theory of Employment Interest and Money (Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz), zlomové dílo makroekonomie, které má vliv na hospodářskou politiku po zbytek 20. století.

1937[editovat | editovat zdroj]

John Hicks ve svém článku Keynes and the classics : a suggested interpretation (Pan Keynes a klasikové) představuje IS-LM model, základ neoklasické syntézy.

1942[editovat | editovat zdroj]

Joseph Alois Schumpeter (1883 – 1950) publikuje Kapitalismus, Sozialismus und Demokratie (Kapitalismus, socialismus a demokracie).

1948[editovat | editovat zdroj]

Paul Samuelson (1915 – 2009) vydává Economics: An Introductory Analysis. V této celosvětově proslulé učebnici ekonomie dokázal spojit keynesiánství a neoklasickou ekonomii. Jedná se o tzv. neoklasickou syntézu.

1949[editovat | editovat zdroj]

Ludwig von Mises (1881 – 1973) vydává své opus magnum Human Action, a treatise on economics (Lidské jednání), komplexní pojednání o ekonomii.

1962[editovat | editovat zdroj]

Milton Friedman (1912 – 2006) vydává Capitalism and Freedom (Kapitalismus a svoboda)

1973[editovat | editovat zdroj]

Fischer Black a Myron Scholes publikují článek o oceňování opcí The Pricing of Options and Corporate Liabilities, jenž zakládá moderní finanční matematiku.