Chatyň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Chatyň
Khatyn Memorial, Belarus.jpg
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 244 m n. m.
Stát BěloruskoBělorusko Bělorusko
Chatyň
Chatyň
Správa
Status zaniklá obec
Oficiální web www.khatyn.by
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sousoší „Nepokořený člověk“ sochaře S. I. Selichanova (1969) v centru památníku vypálené obce Chatyň

Chatyň (bělorusky/rusky Хатынь) je zaniklá obec v Bělorusku, v Minské oblasti.[1] V roce 1943 měla 157 obyvatel.

Během druhé světové války 22. března 1943[1] obec přepadly oddíly zejména ukrajinských, ale i místních kolaborantů a jednotek Waffen-SS. Všichni obyvatelé byli upáleni zaživa ve stodole obložené slámou. Smrti ve stodole uniklo 7 dětí a jeden dospělý. Obec po skončení války nebyla obnovena.

Masakr[editovat | editovat zdroj]

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Po obsazení Běloruska nacistickými vojsky se v rozsáhlých oblastech postupně rozvinulo partyzánské hnutí, proti němuž se německá moc snažila zakročit. 22. března 1943 byl konvoj motorových vozidel 1. kompanie 118. praporu Schutzmannschaft zasažen partyzánskou palbou asi 6 km západně od obce. Při přepadení zahynuli čtyři důstojníci včetně velitele jednotky, německého kapitána Hanse Woellkeho.[2] 118. prapor následně napadl blízkou obec Kozyry a zavraždil zde 30 lidí, kteří v lese připravovali dřevo.[3]

Vypálení obce[editovat | editovat zdroj]

V odpoledních hodinách kolem 14:00 jednotky 118. pomocného policejního praporu Schutzmannschaftu, s podporou 2. brigády SS Dirlewanger[1] obklíčili obec. Policejní prapor tvořili dobrovolníci různých národností, Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši a Litevci. Následně začali vyhánět všechny obyvatele obce ze svých domů a shromažďovat je ve stodole, kterou obložili slámou, uzavřeli a zapálili. V davu následně propukla panika a lidé se pokusili vyrazit vrata stodoly. Hořící lidé vybíhající ze stodoly však byli zabiti palbou z kulometu. Zahynulo 149 lidí, včetně 75 dětí do 16 let.[1] Obec byla následně vyrabována a vypálena do základů. Bylo vypáleno 26 domů i s užitkovými stavbami.[4]

Masakr pouze „zázrakem“ přežilo 8 lidí. 3 děti – Vladimir Jackevič, jeho sestra Soňa a Alexandr Želobkovič se při přepadení vesnice skryli.[5] Sedmiletý Viktor Želobkovič přežil požár ve stodole přikrytý mrtvým tělem své matky. Dvanáctiletý Anton Baranovskij ležel mezi mrtvými zasaženými palbou z kulometu se zraněnou nohou a předstíral mrtvého. Jediným dospělým, který přežil, byl šestapadesátiletý kovář Juzif Kaminskij, popálený a zraněný se probral ve spálené stodole po odchodu nacistů. Mezi spálenými údajně našel svého těžce raněného syna, který však zemřel v jeho náručí. Dvěma popáleným dívkám Marii Fedorovičové a Julii Klimovičové se podařilo uniknout z hořící stodoly a doběhnout do lesa, kde se jich později ujali obyvatelé obce Chvorosteni. I tuto vesnici však nacisté vypálili a obě dívky zahynuly.[5]

Německé akce proti běloruským vesnicím v oblasti byly součástí protipartyzánské operace „Winterzauber“.

Památník se jmény vypálených běloruských vesnic

Vypálené obce[editovat | editovat zdroj]

Bělorusko (tehdy Běloruská sovětská socialistická republika) patřila mezi části Sovětského svazu, kterou nacisté okupovali jako jednu z prvních v průběhu léta 1941 a zároveň toto území téměř celé drželi až do začátku léta 1944. Z 9200 běloruských obcí bylo 5295 nacistickými jednotkami částečně nebo zcela vypáleno. 243 vesnic ve Vitebské oblasti bylo během války vypáleno dvakrát, 83 třikrát a 22 dokonce čtyřikrát nebo vícekrát. V Minské oblasti bylo dvakrát vypáleno 92 vesnic, třikrát 40 vesnic, 9 vesnic vypálila nacistická vojska čtyřikrát a 6 dokonce 5 a vícekrát. V Bělorusku zahynulo během německé okupace 2 230 000 lidí, tedy téměř čtvrtina tehdejšího obyvatelstva země.[6] Tyto ztráty přesahují ztráty USA, Spojeného království a Francie v celé druhé světové válce dohromady.

Památník[editovat | editovat zdroj]

5. července 1969 byl na místě vypálené obce odhalen památník, který má připomínat nacisty vypálené obce.[1] Tvoří ho jednoduché sochařské formy, které tvoří stručnou architektonickou kompozici s pamětními deskami, věčným ohněm a sousoším „Nepokořený člověk“. Sousoší bylo inspirováno osudem místního kováře Juzifa Kaminského, který přežil požár stodoly. Autory památníku jsou architekti J. M. Grado, V. P. Zankovič, L. M. Levin a sochař S. I. Selichanov. V roce 1970 za toto dílo získali Leninovu cenu.[7] Existují i spekulace, že místo pro památník mohlo být vybráno pro jazykovou podobnost s místním jménem Katyň, kde byly v roce 1940 zmasakrovány tisíce polských důstojníků příslušníky NKVD.[8] Podobnost mohla sovětským orgánům sloužit pro oklamání zahraničních delegací, mimo jiné i v případě návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v roce 1974.[9] Památník navštívil i Fidel Castro, Rádžív Gándhí, Jásir Arafat nebo Ťiang Ce-min.

Trest[editovat | editovat zdroj]

Velitel jedné z čet 118. praporu Schutzmannschaftu, Ukrajinec Vasyl Meleško, byl odsouzen sovětským soudem za odpovědnost na vypálení obce a v roce 1975 byl popraven.[10] Náčelník štábu, Hryhorij Vasjura byl popraven v roce 1987. V Německu za tuto masovou vraždu nebyl nikdy nikdo potrestán.


Khatyn Panorama.jpg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chatyň na slovenské Wikipedii.

  1. a b c d e Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-09-03]. Heslo ХАТЫ́НЬ. Dostupné online. (rusky) 
  2. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/219876-v-beloruske-chatyni-upalili-naciste-zaziva-149-obyvatel-vcetne-75-deti/
  3. Genocide policy [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Žertvy Chatyni [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (rusky) 
  5. a b Tragedia Chatyni [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (rusky) 
  6. Genocide policy [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Chatyň. Boľšaja sovetskaja enciklopedia [online]. bse.sci-lib.com, rev. 2010 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (rusky) 
  8. Dietrich Beyrau: The Long Shadow of the Revolution. Violence in War and Peace in the Soviet Union. In: Jochen Böhler et al. (Hrsg.): Legacies of Violence. Eastern Europe’s First World War. Oldenbourg, München 2014, S. 314.
  9. New York Times, 2. Juli 1974: Nixon Sees Khatyn, A Soviet Memorial, Not Katyn Forest
  10. V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí, 2016-03-22

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bernd Boll: Chatyn 1943. In: Gerd R. Ueberschär (Hrsg.): Orte des Grauens. Verbrechen im Zweiten Weltkrieg. Primus-Verlag, Darmstadt 2003, ISBN 3-89678-232-0, S. 19–29.
  • Chatyn'. Tragedija i pamjat'. Dokumenty i materialy. NARB, Minsk 2009, ISBN 978-985-6372-62-2.
  • Jochen Fuchs, Janine Lüdtke, Maria Schastnaya: Stätten des Gedenkens in Belarus: Chatyn und Maly Trostinec. Teil 1: Chatyn. In: Gedenkstätten-Rundbrief. Nr. 138, 2007, ZDB 1195828-5, S. 3–10.
  • Christian Ganzer: Erinnerung an Krieg und Besatzung in Belarus'. Die Gedenkstätten „Brester Heldenfestung“ und „Chatyn'“. In: Babette Quinkert, Jörg Morré (Hrsg.): Deutsche Besatzung in der Sowjetunion 1941–1944. Vernichtungskrieg. Reaktionen, Erinnerung. Paderborn 2014, S. 318–334 (Text online).
  • Natallja V. Kirylava: Chatyn. Belarus', Minsk 2005, ISBN 985-010564-X.
  • Per Anders Rudling: The Khatyn Massacre in Belorussia: A Historical Controversy Revisited. In: Holocaust and Genocide Studies 26:1 (2012), S. 29–58.
  • Astrid Sahm: Im Banne des Krieges. Gedenkstätten und Erinnerungskultur in Belarus. In: Osteuropa. Jahrgang 58, Nr. 6/8, 2008, ISSN 0030-6428, S. 229–245.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]