Přeskočit na obsah

Bedřich Šilar

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bedřich Šilar
Narození2. srpna 1897
Němčí u Chocně, okres Vysoké Mýto;
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. ledna 1943 (ve věku 45 let)
Koncentrační tábor Mauthausen;
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtípopraven zastřelením
Národnostčeská
ObčanstvíRakousko-Uhersko, ČSR
Povoláníúředník
Zaměstnavatelfirma Hynek Gottwald[p. 1]
ChoťMarta Šilarová
Děti
  • dcera: Miluše;
  • syn: Jiří;
  • syn: Slávek;
  • syn: Milan
Rodičeotec: Čeněk Šilar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bedřich Šilar (2. srpna 1897 Němčí u Chocně, okres Vysoké Mýto – 26. ledna 1943 koncentrační tábor Mauthausen) byl účastník 2. odboje, který zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu jako jedna z obětí heydrichiády kvůli podpoře parašutistů z výsadku Intransitive.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Rodinné poměry

[editovat | editovat zdroj]

Bedřich Šilar byl úředníkem firmy Hynek Gottwald v Brandýse nad Orlicí.[p. 1] Jeho manželkou byla Marta Šilarová (rozená Nekvindová) pocházející z východočeské obce Krouna. Po svatbě se Marta přestěhovala za svým mužem do Němčí u Chocně, kde měla rodina hospodářství a kde se starala (společně se svým 75letým tchánem – Bedřichovým otcem – Čeňkem Šilarem) jak o svého muže Bedřicha, tak i o 4 děti (Miluši, Jiřího, Slávka a Milana).[4]

Odbojová činnost

[editovat | editovat zdroj]

Za protektorátu se Bedřich Šilar zapojil do domácího protiněmeckého odboje ve skupině poručíka Josefa Kábeleho (* 16. listopadu 1914 – 4. prosince 1986).[5][6][7] Jednalo se o ilegální skupinu, která byla součástí Obrany národa (ON) a kromě Josefa Kábeleho byl v jejím vedení i podplukovník Josef Svatoň. Skupina měla konspirační místo a zázemí v Dolečkově hájovně, která se nacházela na samotě u Tiché Orlice mezi osadami Klopoty a Luh v Orlickém Podhůří. Hájovnu obývala rodina odbojářů: Čeněk Doleček (* 5. dubna 1898 – 18. října 1944), jeho manželka Marie Dolečková, jejich syn Oldřich Doleček a jejich dcera Hana Dolečková (provdaná Faltusová).

Po seskoku výsadku Intransitive (30. dubna 1942) do protektorátu na Rožmitálsku došlo k nechtěnému rozptýlení členů výsadku (operační materiál byl sice ukryt, ale parašutistům se jej později nepodařilo vyzvednout, protože je předešlo gestapo). Jeden z parašutistů (velitel výsadku nadporučík Václav Kindl nebo zástupce velitele četař Bohuslav Grabovský) požádal, aby nechal Bedřich Šilar uveřejnit v deníku Národní politika inzerát s požadavkem na koupi německo–českého slovníku.[5] Šlo o smluvené heslo, které ve svém důsledku umožnilo realizovat ilegální setkání četaře Bohuslava Grabovského s nadporučíkem Václavem Kindlem, které se uskutečnilo v Němčí.[5] Spolupráci obou parašutistů se členem východočeské větve ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa podplukovníkem Josefem Svatoněm se podařilo navázat právě prostřednictvím Bedřicha Šilara a poručíka Josefa Kábeleho.[5]

Okolnosti zatčení

[editovat | editovat zdroj]

Není přesně známo, od koho se gestapo dozvědělo o zapojení manželů Šilarových do odbojové činnosti.[4] K zatčení Bedřicha Šilara došlo během Heydrichiády 1. července 1942, jeho žena Marta byla zatčena až o tři dny později tedy 4. července 1942 kvůli přechovávání parašutisty ze skupiny Intransitive.[p. 2] Její dva členové Václav Kindl a Bohuslav Grabovský se po opuštění seskokové lokality na Rožmitálsku v noci z 29. dubna na 30. dubna 1942 vypravili do východních Čech, kde měli kontakty na spolupracovníky obdržené již v Londýně. Václav Kindl zamířil do Zaječice za starostou Bílkem, Bohuslav Grabovský byl zpočátku v Chrasti u Stanislava Dejdara a Antonína Mandíka. Oba výsadkáři se později přesunuli na Moravu a také se stali různou mírou spolupracujícími konfidenty gestapa.

Věznění, výslechy, ...

[editovat | editovat zdroj]

Manželé Šilarovi byli nejprve vězněni a vyslýcháni na gestapu v Pardubicích, později je převezli do věznice na pražský Pankrác. Odtud je odvezli do policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín.[4] Stanným soudem v Praze byli oba v nepřítomnosti 10. ledna 1943 odsouzeni k trestu smrti.[4] Dne 15. ledna 1943 byli Bedřich a Marta hromadně (s dalšími zatčenými) deportování s transportem čítajícím 31 osob do koncentračního tábora Mauthausen. V koncentračním táboře Mauthausen byli umístěni v cele tzv. „bunkru“, kde čekali na popravu, která byla vykonána 26. ledna 1943. Ten den bylo v 16:15 zavražděno 15 žen v plynové komoře. Muži (v počtu 16) byli zavražděni v odstřelovacím koutě mauthausenského bunkru ranou z malorážní pistole do týla.[8][9][10][11][12][13] Bedřich Šilar zemřel v 16.27 hodin.[5][4]

Děti

[editovat | editovat zdroj]

Jejich 4 děti – Miluše, které bylo 11let; Jiří, jenž měl v té době 10let; Slávek, který byl osmiletý; a čtyřletý Milan – byli po zatčení rodičů ušetřeny perzekucí či odvlečení na převýchovu do Německa pravděpodobně díky německy mluvícímu starostovi obce Janovi Stoupeneckému, který měl přesvědčit gestapo. Zůstaly žít v obci nejprve se svým dědečkem Čeňkem Šilarem a s pomocí sousedů,[4] později se o ně starala i sestra Marty Šilarové, Marie Nekvindová z Krouny, která byla její dvojče, a neměla vlastní rodinu. Byla těžce tělesně postižená, děti vychovávala až do jejich dospělosti. Po druhé světové válce děti dostaly dohromady sirotčí důchod 180 Kč.[12]

Vyznamenání a připomínka

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Firmu Hynek Gottwald založil Ignác (Hynek) Gottwald v roce 1894. Jednalo se původně o obchod s domácími potřebami a firma se zabývala mimo jiné i prodejem a výrobou nábytku se sídlem v Praze.[1] Na výrobu nábytku z mosazi (postelí, nočních stolků a květinových stolků) přešla firma v roce 1913. Bývalou tkalcovnu v Brandýse nad Orlicí zakoupili dědici pro rozšíření výroby.[1] Zároveň dědici založili akciovou společnost s názvem Hynek Gottwald. Na výrobu nábytku z ohýbaných ocelových trubek se firma specializovala v roce 1928. Původně niklované trubky pak byly ve výrobním programu firmy nahrazeny od roku 1930 trubkami chromovanými.[1] Na návrzích různých typů nábytku se podíleli tehdejší designéři (Ladislav Žák, Hana Kučerová-Záveská, Jindřich Halabala), ale stálým návrhářem firmy byl architekt a profesor v Brně Karel E. Ort.[1] Pro různé dopravní prostředky (auta, tramvaje a osobní vozy ČSD) začala firma vyrábět trubková sedadla od roku 1937.[1] Tato firma během druhé světové války například dodávala moskytiéry pro Erwina Rommella či sedačky do letadel německé Luftwaffe.[2] Po „vítězném“ únoru 1948 došlo ke znárodnění firmy a jejího začlenění do národního podniku Kovona.[1] Po sametové revoluci v Československu v listopadu 1989 došlo v roce 1995 ke vzniku firmy C.I.E.B. Kahovec spol. s r.o., která navázala na předchozí výrobu speciálních sedadel určených pro dopravní prostředky.[1] Tato firma dodává sedadla pro různé typy užitkových vozidel, mezi jinými například odpružená sedadla pro řidiče, speciální sedadla pro sanitní vozy, ale také sedadla pro cestující.[3]
  2. ↑ Některé prameny[4] udávají, že Marta Šilarová byla zatčena 4. června 1942 v neděli v poledne, třetí den po zatčení svého manžela Bedřicha. Bedřich Šilar byl dle tohoto zdroje zatčen 1. června 1942.[4] Jiný pramen[5] udává datum zatčení Bedřicha Šilara na 1. července 1942 a zatčení Marty Šilarové pak na 4. července 1942.[5] Podle kalendáře ale den 4. června 1942 připadl tehdy na čtvrtek, zatímco den 4. července 1942 byla sobota.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g Hynek Gottwald, Brandýs nad Orlicí [online]. Galerie Funkce cz [cit. 2024-04-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ DOMORÁDOVÁ, Lucie. Firma Hynek Gottwald – jeden z průkopníků kovového nábytku v českých zemích. Brno, 2011. 68 s. bakalářská práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Vedoucí práce PhDr. Dagmar Koudelková. Dostupné online.
  3. ↑ Představení společnosti [online]. [cit. 2024-04-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i VĚRTELÁŘ, Jan. Nezapomínat na tyto lidi by mělo být důležitým úkolem národního svědomí. Svitavský deník [online]. 2011-01-31. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g JANÍK, Vlastislav, Jaroslav Čvančara (obrazová příloha). Mauthausen - konečná stanice: dějiny koncentračního tábora. 2., přepracované vyd. Praha: Toužimský & Moravec, 2021. 70 s., 200. (Pohled do historie; 11). ISBN 978-80-7264-205-2. Kapitola Rejstřík osob: Marta Šilarová (omylem označena jako Marie Šilarová), Bedřich Šilar, s. 84, 88. Inspirováno knihou Hanse Maršálka. 
  6. ↑ Josef Kábele (* 16. listopadu 1914 – 4. prosince 1986) [online]. Billion Graves [cit. 2024-04-16]. Dostupné online. 
  7. ↑ Josef Kábele (* 16. listopadu 1914 – 4. prosince 1986) [online]. My Heritage com [cit. 2024-04-16]. 
  8. ↑ Bedřich Šilar (1897 - 1943) [online]. Mauthausen; Raum der Namen [cit. 2024-04-16]. (* 2.8.1897 v Nemce – 26.1.1943 v Mauthausen). Dostupné online. 
  9. ↑ Bedřich Šilar (* 2. 8. 1897 Němce – 26. 1. 1943 popraven v KT Mauthausen) [online]. Čeští vězni v koncentračním táboře Mauthausen 1938-1945 [cit. 2024-04-16]. Věznění před Mauthausenem: Stapo Prag, Pol. Gef. Theresienstadt; Datum odchodu transportu do Mauthausenu: 15. 1. 1943. Dostupné online. 
  10. ↑ Bedřich Šilar (* 2. 8. 1897 Němčí – 26.1.1943 KT Mauthausen, popraven) [online]. Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945 [cit. 2024-04-16]. Z „Prag-Pankratz“ do transportu směr KT Mauthausen (datum odchodu: 15. 1. 1943). Dostupné online. 
  11. ↑ Poprava 262 spolupracovníků parašutistů v Mauthausenu 24. 10. 1942 - 81 let / Popravení v Mauthausenu 26. ledna 1943 [online]. Fronta cz, 2023 [cit. 2024-04-16]. 26, Šilar Bedřich (* 2. 8. 1897), Intransitive; 27, Šilarová Marta (* 2. 10. 1905), Intransitive.. Dostupné online. 
  12. ↑ a b VĚRTELÁŘ, Jan. Doba zmaru a naděje. S. 11–13. Krounský zpravodaj [online]. Roč. 2010, čís. 4, s. 11–13. Dostupné online. 
  13. ↑ ČECH, Pavel. Odboj v období 2. světové války v okrese Chrudim. 2011. 41 s. bakalářská práce. Fakulta filozofická Univerzita Pardubice. Vedoucí práce Václav Veber. Dostupné online.
  14. ↑ a b VYKYDAL, Adam. Pomník Obětem 2. světové války [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets cz), 2011-01-28 [cit. 2024-04-01]. Nápis: PAMÁTCE ODBOJÁŘŮ, SPOLUPRACOVNÍKŮ A PŘÍBUZNÝCH, KTEŘÍ BYLI POPRAVENI 24. ŘÍJNA 1942, 26. LEDNA 1943 A 3. ÚNORA 1944 V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE MAUTHASEN ZA PODPORU PARAŠUTISTŮ A ZA SPOJENÍ S NIMI .... Šilar Bedřich *2.8.1897; Šilarová Marta *2.10.1905 .... Dostupné online. 
  15. ↑ a b Pomník Obětem 2. světové války, Resslova 9a, terasa kostela sv. Cyrila a Metoděje (Nové Město) [online]. Encyklopedie Praha 2 cz [cit. 2024-04-01]. Šilar Bedřich *2.8.1897; Šilarová Marta *2.10.1905. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Pomník Obětem druhé světové války; Vojenská pietní místa v Praze 2 ( strana 9 ) [online]. Spolek pro vojenská pietní místa (VETS; Estranky cz) [cit. 2024-04-01]. Šilar Bedřich *2.8.1897; Šilarová Marta *2.10.1905. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bedřich_Šilar&oldid=23910482“