Barokní konvent kláštera Plasy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Barokní konvent kláštera Plasy

Barokní konvent kláštera v Plasích
Světadíl Evropa
Stát Česká republika Česká republika
Kraj Plzeňský kraj
Místo Plasy
Souřadnice
Řád Cisterciácký řád

Barokní konvent bývalého cisterciáckého kláštera v Plasích byl zcela nově vystaven dle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho od roku 1711 přibližně do 1726 v době působení tehdejšího opata kláštera Eugena Tyttla.

Popis budovy[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o dvoupatrovou, čtyřkřídlou stavbu v nárožích akcentovanou o mohutné centrální rondely, upomínajíc tak spíše svým vzhledem na dřívější pevnostní stavby kastelového typu. Vůbec nejvýraznější část konventu tvoří mohutně se vypínající rizalit na východní straně s mansardovou střechou. Se svou dispozicí bezmála jako palácová dvoutraktová stavba sloužilo křídlo dříve jako zimní a letní refektář pro členy řádu. Na své vnější straně nese výrazně plasticky podanou fasádu se zvlněným štítem prolomeným do hmoty střechy. Její plochu člení vedle rustiky dále pilastry s velmi ostře pojatým měnícím se detailem vprostřed iónských hlavic (jedná se zde o vlastní heraldické motivy z kamenného znaku opata Tyttla, visícího o něco níže na téže straně). Ve své střední ose navazuje na refektář u protější strany oválný půdorys kaple sv. Benedikta.

Stavba konventu se tak z vnější strany, doplněná navíc o výrazné nárožní věžice, prezentuje jako velmi expresivní celek, jehož okenní rámy flankují mohutné, tvarem se střídající nadokenní římsy i nárožní klenáky, natolik blízké osobnímu Santiniho slohu. Do prostoru již odlišně pojatého vnitřního nádvoří byly vloženy obojí schodišťové haly vprostřed východního a západního křídla. Mnohem lineárněji pojatá nádvorní fasáda nádvoří upoutá umně provedenou jednotou řady oken, vložených jakoby bez námahy do rohových prostor. Minimalizace stavební hmoty se sebou přináší do vnitřních chodeb konventu za každé roční doby dostatek světla a nechává opět rozehrávat jeho hru se stíny kmitajícími při ornamentech štukových zrcadel. Onu světelnou nadvládu měnící pokaždé působení jednotlivé stavby (snad nejvíce patrnou u zelenohorského chrámu sv. Jana Nepomuckého lze považovat vůbec za jednu ze základních charakteristik Santiniho staveb.

Založení nového konventu[editovat | editovat zdroj]

Stavebník konventu opat Eugen Tyttl patřil vedle dalších významných opatů téhož řádu k osobnostem s vysokým vzděláním, neobyčejným rozhledem a praktickými dovednostmi, jež využíval zejména k velkorysé obnově kláštera po třicetileté válce. Živě se též zajímal o architekturu a celkové dění kolem sebe. K jeho činnosti na poli architektury se dochovaly četné kresby o promýšlení zejména ikonografického schématu svých staveb. V řádu působil také jako poradce v této oblasti, vedl mimo jiné odborné konzultace s dalším z cisterciáckých opatů Jindřichem Snopkem, působícím ve Žďáru nad Sázavou.

Ve spolupráci s architektem Santinim dal vzniknout nejprve poutní kapli Jména Panny Marie v Mariánské Týnici kolem roku 1706. O čtyři roky později byl pak zhotoven ambiciózní plán na kompletní obnovu plaského opatství, dnes uložený v archívu hornorakouského kláštera Zwettl (Světlá). Celkový návrh počítal mimo jiné i s demolicí stávajícího původně románského kostela a výstavbou honosné tříkopulové baziliky (v té době by šlo patrně o největší klášterní chrám vůbec), která původně měla být propojena s konventem oválnou kapitulní síní (dnes kaplí sv. Benedikta). O tomto zamýšleném napojení svědčí ostatně dodnes tzv. kapsy ve zdivu severovýchodní konventní strany.

Novostavba konventu se nakonec zasadila na několika z mála středověkých základů, jež zbyly převážně v jižním rameni transeptu konventního kostela. Základní kámen byl vysvěcen dne 22. července 1711 a následně přenesen do jihozápadního rohu stavby s budoucí kaplí sv. Bernarda. O průběhu celé stavby podává kusé informace kronika plaských cisterciáků Tilia Plasensis od Mauritia Vogta, k dokončení stavby a předání k provizornímu užívání došlo roku 1726.

Komplikace přinášelo zpočátku zejména nestabilní podloží způsobené podmáčeným terénem kolem kláštera v bezprostřední blízkosti vodního toku, místní říčky Střely. Přistoupilo se proto k umístění roštu z více než 5 100 dubových pilot do základů stavby, které neustálým působením vody časem zkameněly. Následně také došlo k výstavbě důmyslného vodovodního systému vnitřních bazénů, umístěných u schodišť, které zajišťovaly neustále stabilní vodní hladinu. Díky často nezodpovědnému přístupu v dalších letech se ale vodní hladina kanalizace neudržovala v čistotě a docházelo tak k jejímu zanášení a nakonec i k velmi nešťastnému zazdění celého systému, jež způsobilo silné podmáčení stavby. V současnosti byl již celý systém obnoven.

Interiér barokního konventu[editovat | editovat zdroj]

V přízemí jihovýchodní části konventu se nachází sál zimního refektáře, rozsáhlý dvoulodní prostor zaklenutý na celkem 10 plackách, umístila se zde kopie sousoší M. B. Brauna Vidění sv. Luitgardy z Karlova mostu. Do prvního patra zajišťují z přízemí hlavní přístup bez jakékoliv opěry vystavená samonosná schodiště s mohutnými stupni, jakoby se vznášející a mimoděk vložená do stavební hmoty světlé schodišťové haly. Technicky dokonale provedená jsou i boční šnekovitá schodiště vedoucí z ambitu, další z dynamických odkazů na podobná díla z ruky Francesca Borrominiho u architekta Santiniho.

Konventní křížová chodba v prvním patře se zaklenula klenebním typem tzv. české placky s pokaždé jiným motivem štukového zrcadla. Zdejší klenební prostory zčásti nesou i malířskou výzdobu, zajištěnou mezi lety 1720–1737 Jakubem Antonínem Pinkem a později Františkem Antonínem Müllerem (1739–1740) i Josefem Kramolínem (kolem roku 1783). Základním koncepčním a ikonografickým motivem jednotlivých klenebních polí ambitu se staly scény ze středověkého života cisterciáckého řádu a odkazu na jejich silnou mariánskou zbožnost.

Kaple sv. Bernarda[editovat | editovat zdroj]

Do jednoho z oktogonálních nároží byla vložena místnost tzv. malé (provizorní) kapituly, kaple sv. Bernarda (vrcholného představitele cisterciáckého řádu a známého polemika s tehdejšími názory svého současníka, benediktina Sugera, opata kláštera Saint-Denis). Tento centrální prostor na kruhovém půdorysu nese vzdutou hvězdicovitou klenbu. Ve svém středu znázorňuje scénu, kdy apoštolové prosí Krista o modlitbu Páně, od malíře Jakuba Antonína Pinka z roku 1724. Po okraji kaple obíhá mohutná profilovaná korunní římsa, rázně ukončená v návaznosti na kněžiště s monumentální nástěnnou malbou sv. Bernarda z Clairvaux meditujícího v lese. Santiniho pedantství ve schématu centrality se do těch nejmenších detailů projevuje zejména v uspořádání celkového prostoru kaple u návaznosti kněžiště, celková souhra všech horizontál a vertikál vede k naprosto dokonalé skladebnosti u obou centrálních prostorů a je tak znalci barokní architektury považována za jednu z nejlepších ukázek Santiniho stavitelského mistrovství.

Kapitulní síň[editovat | editovat zdroj]

Původně zamýšlený prostor velké kapituly, který by se stal spojnicí s novým konventním chrámem nelze již zcela připsat pouze projektu Santiniho. Zmíněná kapitula na oválném půdorysu, zaklenuta kupolí s lucernou, byla dokončena až roku v mezidobí let 1738–1740 v závěrečné fázi stavby. Ve svém pojetí vnitřního i vnějšího prostoru se řadí již k poněkud odlišné linii barokní architektury u nás, blízké spíše stylu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. (I když ten projekt Santiniho z velké části respektoval.)