Sluneční božstva

Kult slunce je druh náboženského chování při kterém je uctíváno Slunce či božstva jej ztělesňující. Ačkoliv bylo uctívání slunce v minulosti zaměňováno s archaickými náboženstvími či „pohanstvím“ obecně, tak ve skutečnosti došlo k vývoji významného solárního kultu prakticky jen mezi Egypťany, Indoevropany, v Mezoamerice a Incké říši. Kult slunce byl tak typický především pro rozvinuté městské civilizace s ideologií sakrálního království. Náčelníci a králové byli často chápáni jako spojení se Sluncem, například jako jeho synové. Příkladem jsou polynéští náčelníci nebo inčtí, babylónští, chetitští a indičtí králové.^[1]^[2]

V náboženstvích bez výrazného slunečního kultu bůh Slunce zpravidla splývá s laskavým nejvyšším bohem, který bývá zároveň stvořitelem a nebeským božstvem. I v tomto případě je pak zpravidla zachována pasivita nejvyššího božstva, které je vzýváno jen v krajních situacích. Ústřední pozici má v těchto náboženstvích zpravidla kult předků a přírodních duchů. Tento přístup se objevuje například v náboženstvích subsaharské Afriky, Indonésie, drávidské a austroasijské Indie. Často je také Slunce označováno za oko nejvyššího boha. V Mezopotámii se zase například v Mardukovi spojili plodnostní a solární atributy. Slunce často hraje svojí roli v pohřebních rituálech a je chápáno jako průvodce mrtvých – psychopomp. V archaickém myšlení Slunce každou noc prochází podsvětím bez toho aby zemřelo. V důsledku toho má ambivalentní povahu, přivádí mrtvé do podsvětí a zároveň je z něj vyvádí.^[3]

Egypt

Velmi významný byl sluneční kult v Egyptě kde sluneční bůh Re postupem času splýval s dalšími božstvy například jako Chnum-Re nebo Amon-Re. Mezi další sluneční bohy nebo bohy se slunečními atributy patří například Atum, Hor či Cheprer. Bohové jsou často vyobrazeni se slunečním kotoučem zobrazeným nad hlavou (reliéfy a nástěnné malby) nebo (v podobě soch) se slunečním diskem, spočívajícím na dlouhých rozích, obepínajících jeho dolní polovinu obvodu a vycházejících z temene jeho (její) hlavy. Toto zobrazení bylo znakem důstojnosti. Další takové vyobrazení byl okřídlený sluneční kotouč coby symbol egyptského boha Hora nebo Behdeta, který lze najít v některých egyptských chrámech.

Amerika

V aztéckém náboženství byly bohu slunce Huitzilopochtlimu obětováni lidé aby byla zachována jeho existence. Podle Kečuú děti Slunce Manco Capac a Mama Ocllo naučili lidi obdělávání půdy, tkaní atd., založili Cuzco a stali se praotci říše Inků.^[4]

Indoevropané

Sluneční vůz z Trundholmu, germánský kultovní artefakt z doby bronzové

Kult slunce hrál také prominentní v takzvané solární teorii prosazované některými badateli mytologické školy, především Maxem Müllerem. Podle této teorie jsou mýty, především indoevropské, metafory spojené se sluncem.^[5]

U Chetitů se výrazně projevil vliv neindoevropského národu Chattijců, kteří ctili sluneční bohyni Estan. Z těchto důvodů se stala sluneční bohyně pod jménem Arinnitti nejvýznamnějším chetitským božstvem. Kromě ní byl znám také sluneční bůh jménem Sius-summi nebo Istanu, palajsky Tiwat či Tiyat.^[6]

Seznam

Indoevropané

Apollón – řecký bůh, později ztotožňovaný s Héliem, římský Apollo
Dagr – severská personifikace dne
Dažbog / Chors – slovanský sluneční bůh
Dellingr – severská personifikace úsvitu
Hélios – řecký sluneční bůh, římský Helius
Hyperion (mytologie) – řecký titán spojený se sluncem
Mithra – perský bůh, později považovaný za boha slunce
Saule – baltská sluneční bohyně
Savitar – védský bůh splývající se Súrjou, jeho solární povaha je sporná
Sol – severská bohyně slunce
Sol Indiges – římský sluneční bůh
Sol Invictus – pozdně římský sluneční bůh
Súrja – védský sluneční bůh
Vivasván – védský sluneční bůh

Egypt

Afrika

Ruwa - nebeské a sluneční božstvo tanzanského kmene Čaggů

Asie

Amaterasu – japonská sluneční bohyně
Utu – sumerský sluneční bůh, splynul se Šamašem
Šamaš – akkadský sluneční bůh, splynul s Utuem

Amerika

Huitzilopochtli – aztécký sluneční bůh
Kinich Ahau – mayský sluneční bůh

Odkazy

Reference

↑ Encyclopædia Britannica - Sun Worship [online]. [cit. 2018-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 149. [Dále jen Eliade (2004)].
↑ Eliade (2004), s. 124, 141-148.
↑ PRESCOTT, William Hickling. Dějiny dobytí Peru. Překlad Libuše Vokrová-Ambrosová. Praha: Panorama, 1980. S. 18.
↑ MOLENDIJK, Arie L. Friedrich Max Muller and the Sacred Books of the East. New York: Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0198784234.
↑ WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 194, 196.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu sluneční božstva na Wikimedia Commons
Encyclopædia Britannica - Sun Worship

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Encyclopædia Britannica - Sun Worship [online]. [cit. 2018-05-07]. Dostupné online. (anglicky)

[2] ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 149. [Dále jen Eliade (2004)].

[3] Eliade (2004), s. 124, 141-148.

[4] PRESCOTT, William Hickling. Dějiny dobytí Peru. Překlad Libuše Vokrová-Ambrosová. Praha: Panorama, 1980. S. 18.

[5] MOLENDIJK, Arie L. Friedrich Max Muller and the Sacred Books of the East. New York: Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0198784234.

[6] WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 194, 196.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]