Anime a manga
Anime a manga (anglicky anime and manga) je pojem, který označuje formu masmédií vyráběnou japonským zábavním průmyslem.[1][2][3] Průmysl anime a mangy je nedílnou součástí soft poweru v Japonsku a je jedním z nejvýznamnějších kulturních vývozů země.[3]
Subkultura[editovat | editovat zdroj]
V Japonštině nemá slovo subkultura (japonsky サブカルチャー, sabukaručá) stejnou konotaci opoziční kultury jako má v angličtině, ve většině případech je tak používáno podobně jako termín fandom, který preferuje západní publikum.[4]
V Japonsku začíná většina děl ve formě mangy, ty nejúspěšnější z nich pak získají anime adaptaci (japonsky アニメ化, anime-ka). Zámořští fanoušci se však poprvé setkají se subkulturou prostřednictvím anime. Předtím, než jsou díla oficiálně přeložena a distribuována, dochází ze strany zámořských fanoušků k jejich otitutlkování nebo oskenování. Fanoušci většinou přeloží daná díla do angličtiny, francouzštiny nebo čínštiny. Tyto jazyky jsou pak používány jako podklad pro překlad do dalších jazyků.[5] Řeší se legálnost těchto fanouškovských překladů. Mnoho osob, které se na překladech podílí, z nich principiálně nechce profitovat a po vydání oficiálních překladů své překlady ničí. Několik lidí z japonského a amerického průmyslu tiše přijalo fanouškovské překlady. Dle nich je lze použít jako zkušební otestování úspěšnosti díla na americkém trhu.[6]
Další typy médií, jako jsou například light novely[4] a videohry[3], jsou často spojovány se subkulturou anime a mangy a jsou zároveň brány jako její součást.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Explozivní růst japonského soft poweru započal v 70. letech 19. století, kdy se informace začaly čistě vyvážet, nikoliv dovážet.[5] Do konce 90. let byly hlavním vývozem japonského zábavního průmyslu videohry. Na počátku roku 2000 však ministerstvo školství uznalo anime a mangu jakou součást „tradiční“ japonské kultury. Japonská vláda je začala propagovat v rámci své strategie Cool Japan a v červnu 2004 schválila zákon o podpoře tvorby, ochrany a využívání obsahu.[3] V roce 2008 byla hodnota průmyslu anime a mangy odhadována na 5 miliard dolarů.[7]
Před první polovinou 90. let nebyla anime a manga na americkém trhu rozšířena a na televizních stanicích bylo tehdy vysíláno pouze několik titulů. Následný rychlý růst popularity komentovalo několik lidí a expertů. Uvedli, že se jednalo spíše o americký dovoz nežli japonský vývoz.[6] I přes úspěch anime a mangy v zámoří se vydavatelé a producenti nadále zaměřují na domácí (japonský) trh a o zásobování mezinárodního publika svojí tvorbu přemýšlí málokdy.[5]
Anime a manga v Česku[editovat | editovat zdroj]
Do Česka se anime začalo šířit na konci 90. let prostřednictvím německých a rakouských televizních stanic. Velkou část zdejší distribuované komiksové tvorby tvořila ta americká. Z japonské tvorby pak převažovaly zejména starší mangy. Přesto bylo Česko středoevropskou zemí s nejmenším zájmem o takováto témata. V samotném českém prostředí se však anime a manga velmi rozšířila díky internetové komunitě a fanouškovským, mnohdy anglickým, překladům.[8]
V jiných jazycích[editovat | editovat zdroj]
V Číně je používán pojem dongman (čínsky v českém přepisu tung-man, pchin-jinem dòngmàn, znaky zjednodušené 动漫, tradiční 動漫), který označuje animovanou tvorbu donghua a komiksovou manhua.[9] Pojem dongman se někdy mylně používá k označení animované tvorby, zatímco ve skutečnosti zahrnuje animovanou i komiksovou tvorbu. Pokud jsou zahrnuty i videohry, používá se termín ACG (čínsky v českém přepisu tung-man-jou-si, pchin-jinem dòngmànyóuxì, znaky zjednodušené 动漫游戏, tradiční 動漫遊戲), který je zkratkou „anime, comics and games“. Při zahrnutí románů lze použít i ACGN, což je zkratkou „anime, comics, games and novels“. Jiný název tohoto termínu je er-cch'-jüan (čínsky pchin-jinem èrcìyuán, znaky 二次元), který v překladu znamená „dvourozměrný prostor“. Jednou z nejpopulárnějších ACGN internetových stránek je bilibili.[10]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anime and manga na anglické Wikipedii.
- ↑ MANION, Annie. Discovering Japan: Anime and Learning Japanese Culture.. [s.l.]: East Asian Studies Center, USC, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-15. (anglicky) Archivováno 15. 12. 2017 na Wayback Machine.
- ↑ HERNÁNDEZ, Álvaro David Hernández. The Anime Industry, Networks of Participation, and Environments for the Management of Content in Japan. [s.l.]: MDPI, 2018. Dostupné online. DOI 10.3390/arts7030042. (anglicky)
- ↑ a b c d CHOO, Kukhee. Popular Culture and the State in East and Southeast Asia. Příprava vydání Nissim Otmazgin, Eyal Ben-Ari. Londýn: Routledge, 2012. ISBN 9780203801536. Kapitola Nationalizing 'cool': Japan's global promotion of the content industry, s. 85–105. (anglicky)
- ↑ a b ÓCUKA, Eidži; STEINBERG, Marc. World and Variation: The Reproduction and Consumption of Narrative. [s.l.]: Mechademia, 2010. Dostupné online. S. 99–116. (anglicky)
- ↑ a b c COOPER-CHEN, Anne. Japan's illustrated storytelling: A thematic analysis of globalized Anime and Manga. [s.l.]: Keio Communication Review, 2011. Dostupné online. S. 85–98. (anglicky)
- ↑ a b LEVI, Antonia. The Americanization of Anime and Manga: Negotiating Popular Culture. Příprava vydání Steven T. Brown. New York: Palgrave Macmillan, 2006. ISBN 9780230606210. Kapitola The Americanization of Anime and Manga: Negotiating Popular Culture, s. 43–63. (anglicky)
- ↑ WAHAB, Juliana Abdul; ANUAR & FARHANI, Mustafa K. Global Media Product and Construction of "Japanese Identity": a Case Study of Anime on Malaysian Television. [s.l.]: Jurnal Komunikasi: Malaysian Journal of Communication, 2012. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VÁVROVÁ, Paulína. Fenomén manga a anime v české kultuře [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2020-06-22]. Kapitola Počátky a formování, s. 19–20. Dostupné online.
- ↑ 三部门印发关于动漫企业认定管理办法(试行)通知_A notice regarding recognition for Dongman enterprises [online]. The State Council of China [cit. 2020-06-22]. Dostupné online. (čínsky)
- ↑ LI, Jingjing. Rapid growth of ACGN subculture in China has companies standing up and taking notice [online]. Global Times, 2016-11-27 [cit. 2020-06-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-02. (anglicky)