Přeskočit na obsah

Almeida Garrett

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Almeida Garrett
Rodné jménoJoão Baptista da Silva Leitão de Almeida Garrett
Narození4. února 1799
Porto
Úmrtí9. prosince 1854 (ve věku 55 let)
Lisabon
Příčina úmrtírakovina jater
Místo pohřbeníCemitério dos Prazeres, Lisabon
Povolánídramatik, básník, prozaik, politik, diplomat, novinář
Alma materUniverzita Coimbra
Významná dílapoemy Camões a Dona Branca, tragédie Mnich Luís de Sousa, historický román Podloubí v Anenské ulici, próza Cesty po mé zemi
Oceněnídůstojník belgického Leopoldova řádu (1835),
komtur Kristova řádu (1835),
rytíř Řádu věže a meče (1836),
povýšení do šlechtického stavu (titul vikomta) (1851)[1]
ChoťLuísa Cândida Midosi (1808-1892) od roku 1822
Partner(ka)Adelaide Deville Pastor (1819-1841) od roku 1836
Dětidva synové a dcera s Adelaidou Deville Pastor
VlivyLaurence Sterne
Friedrich Schiller
Gil Vicente
Victor Hugo
George Gordon Byron
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Almeida Garrett, celým jménem João Baptista da Silva Leitão Almeida Garrett (4. února 1799 Porto – 9. prosince 1854 Lisabon) byl portugalský romantický dramatik, básník, prozaik, politik, diplomat a novinář. Je považován za zakladatele romantismu a moderního dramatu v portugalské literatuře.[2][3][4]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině vrchního pečetníka (výrobce pečetí) portské celnice. Roku 1808 odjel se svou rodinou do bezpečí před napoleonskou invazí do rodiště jeho otce na azorský ostrov Terceira. Zde se jeho výchovy ujal jeho strýc z otcovy strany, vzdělaný františkán a biskup v Angře, který v něm probudil zájem o literaturu. Do této doby se také datují jeho první literární pokusy.[1]

Proti vůli rodičů, kteří chtěli, aby se stal knězem, začal roku 1816 studovat práva na univerzitě v Coimbře, které ukončil roku 1821. Na univerzitě se stal duší akademického kulturního života, vůdcem liberálně smýšlejících studentů a vytvořil zde své první neoklasicistní tragédie odsuzující tyranii a oslavující svobodu, z nichž Catão (Cato) se stala velice úspěšnou. Stal se vyhlášeným řečníkem a vedoucím školského úřadu na ministerstvu vnitra. Roku 1822 byl za svou báseň O Retrato de Vénus (Venušin portrét) obviněn z bezbožnosti a nemravnosti a obžalován ze zneužití svobody tisku. Před soudem se sám hájil a byl osvobozen.[1]

Roku 1822 se oženil s mladičkou Luísou Cândidou Midosi. V tomto roce začal také vydávat nepolitický časopis pro ženy O Toucador (Toaletka) zábavného a vzdělávacího charakteru. V roce 1823 musel odejít z politických důvodů (kvůli boji za liberální hodnoty) do exilu do Anglie. Zde se seznámil s romantismem a také s autory jako byl Byron nebo Walter Scott a napsal zde první verzi neoklasicistního eposu s romantickými prvky Magriço e os doze de Inglaterra (Paladýn aneb Dvanáct anglických rytířů). Roku 1824 se usadil ve Francii v Le Havru, kde napsal své romatické poemy Camões a Dona Branca, přičemž poema Camões je považována za vůbec první romantický text v dějinách portugalské literatury.[1][4]

Roku 1826 bylo mu dovoleno vrátiti se do vlasti, kde se okamžitě zapojil do politického života jako publicista liberálních tisků O Português (Portugalec) a O Cronista (Kronikář), které sám založil. Ale již roku 1828 po převratu Miguela I. byl nejprve uvězněn a pak se mu i s manželkou podařilo znovu uprchnout do Anglie. V exilu začal vydávat deník v portugalštině O Chaveco Liberal (Liberální kocábka) a řídil list O Precursor (Prúkopník).[5][6]

Roku 1832 se jako dobrovolník zúčastnil vylodění vojska Pedra IV. poblíž Porta a podílel se na práci exilové vlády. Po obsazení Lisabonu stoupenci Marie II. byl jmenován do komise pro reformu veřejného školství a v letech 1834-1836 zastával funkci chargé d’affaires v Bruselu. Po návratu do vlasti soustavně kritizoval vládu v listu O Português Constitucional (Konstituční Portugalec). Po mnoha nevěrách, k nimž se nakonec připojila i Luísa bylo jeho manželství v troskách (formálně bylo ukončeno roku 1839). Od roku 1836 žil s tehdy sedmnáctiletou Adelaidou Deville Pastor, se kterou měl dva syny (první zemřel záhy po narození, druhý nešťastnou náhodou ve dvou letech) a dceru Marii. Adelaide zemřela při porodu roku 1841.[1]

Roku 1836 byl pověřen vypracováním plánu na vytvoření národního divadla. Podle jeho návrhu byly ještě v tomto roce ustaveny tři instituce: Teatro Nacional D. Maria II. (Národní divadlo královny Marie II.), pro které zorganizoval stavbu divadelní budovy, Inspecção-Geral dos Teatros (Generální inspekce divadel) a Conservatório Geral de Arte Dramática (Obecná konzervatoř dramatického umění). Byl jmenován generálním inspektorem divadel. Roku 1837 začal vydávat divadelní časopis Entreacto (Mezihra) a byl zvolen do ústavodárného sboru, kde se projevil jako brilantní řečník. Roku 1838 byl jmenován vrchním kronikářem království. Pro divadlo začal psát dramata s cílem rozšířit jeho repertoár a náměty z národní minulosti nebo ze současnosti vzdělávat společnost. Z těchto her je za nejlepší považována klasická tragédie Frei Luís de Sousa (Mnich Luís de Sousa) z roku 1843.[1]

Garretův hrob v Národním panteonu
Garretův pomník v Lisabonu na Avenida da Liberdade od Salvadora Baraty Feya
Garretův pomník v Portu od Salvadora Baraty Feya

Po státním převratu Costy Cabrala roku 1842 přešel do umírněné opozice a byl zbaven svých funkcí. Proti reakčnímu cabralovskému režimu vystoupil veřejně roku 1844 a před vězením jej zachránil jen azyl na brazilském velvyslanectví. Roku 1845 vydal první díl historického románu O Arco de Sant'Ana (Podloubí v Anenské ulici), ve kterém na pozadí příběhu z 2. poloviny 14 století ztvárnil politické a náboženské konflikty, které byly typické pro společnost jeho doby, zejména cabralistickou reakci podporovanou církví (druhý díl byl vydán roku 1850). Pomohl také založit revui O Ilustração, do které hojně přispíval.[4] Roku 1846 začal jeho poměr s Rosou de Montufar, manželkou barona da Luz, která jej později inspirovala k napsání sbírky milostné poezie.[1]

Od roku 1851, kdy byl cabralistický režim definitivně odstraněn, jeho vliv stoupal. Podílel se na vypracování nového volebního zákona, byl jmenován plnomocným zmocněncem por vyjednávání se Svatým stolcem, členem komise pro reformu Královské akademie věd, členem rady pro rozvoj kolonií (zastával zde požadavek na osvobození otroků) a byl pověřen sepsáním dodatku k ústavní chartě. Za své služby vlasti byl roku 1851 povýšen do šlechtického stavu (byl mu udělen titul vikomta). Roku 1852 byl jmenován členem horní (panské) komory parlamentu a krátce zastával také funkci ministra zahraničních věcí.[1][5]

V letech 1853-1854, již těžce nemocen, se zabýval psaním románu ze současnosti Helena, který zůstal fragmentem, a komedie O Conde de Novion (Hrabě z Novionu), kterou pro jeho nemoc dokončil Francisco Gomes de Amorim.[1] Zemřel na rakovinu jater 9. prosince roku 1854 a byl pochován na hřbitově Cemitério dos Prazeres. V roce 1903 byly jeho ostatky převezeny do Kláštera jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos) v Belému (dnes součást Lisabonu) a v roce 1966 byly uloženy v Národním panteonu (Panteão Nacional) v Kostele svaté Engrácie (Igreja de Santa Engrácia).[1][7]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Alemida Garrett psal divadelní hry, básně, prózu, eseje i literárněkritické a politické statě. Byl iniciátorem romantismu v portugalské literatuře. Jeho báseň Camões z roku 1825 je považována za vůbec první portugalský romantický text a první díl jeho románu O Arco de Sant'Ana (Podloubí v Anenské ulici) z roku 1845 za první portugalskou romantickou prózu. Za výchozí bod moderní portugalské literatury je považována jeho próza Viagens na minha terra (1846, Cesty po mé zemi) vyznačující se směsici stylů a žánrů i rozmanitostí jazykových forem.[6]

V Portugalsku je však vnímán především jako dramatik a zakladatel moderního portugalského dramatu. Svým hrám dával silně osvětový charakter, mají ovšem také silný umělecký účinek často umocněný dodržováním zásad klasického dramatu a některé mohly být z počátku hrány pro svou liberální orientaci a protiklerikální zaměření jen v cenzurované verzi. Neméně významná je i jeho politická žurnalistika a také literárněkritické studie.[6]

Výběrová bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry

[editovat | editovat zdroj]
  • Lucrécia (1819, Lukrécie), Meropé (1820), Catão (1821, Cato), neoklasicistní tragédie odsuzující tyranii a oslavující svobodu.[6]
  • O Corcunda por Amor (1821, Konzervativem z lásky), fraška.[1]
  • Impromptu de Sintra (1822, Impromptu v Sintře), komedie.[1]
  • Os Namorados Extravagantes (1822, Pošetilí milenci), drama s parodicko-satirickým obsahem vyvolaným některými motivy tehdejší německé romantiky (přehnané vášně, nenávist atp.)[8]
  • Um Auto de Gil Vicente (1838, Jedna hra Gila Vincenta), historická komedie, jejímž hrdinou je portugalský dramatik ze 16. století Gil Vicente, považovaný za zakladatele portugalského divadla.[9]
  • Alfageme de Santarém (1842, Mečíř santarémský), historické drama o jednom z největších portugalských vojevůdců Nunu Álvaresovi Pereirovi odehrávající se v době portugalské dynastické krize v letech 1383-1385.[10]
  • Frei Luís de Sousa (1843, Mnich Luís de Sousa), klasická tragédie, považovaná za nelepši Garrettovu hru. Autor ji napsal za pouhé dva měsíce, když byl kvůli následkům zranění upoután na lůžko. Je volně založena na skutečném příběhu šlechtice Joãa de Portugal ze 16. století, který se dlouho poté, co byl považován za zabitého v bitvě, vrací ze zajetí do Portugalska. Objevuje se jako poutník, který ke zděšení Joãovy manželky Madeleny, která se mezitím znovu vdala za rytíře maltézského řádu Manuela de Sousy Coutinha, tvrdí, že João žije. Madalena a Manuel se rozhodnou, že jediným řešením jejich strašlivé hanby je rozejít se a vstoupit do kláštera. Když João zjistí, že jeho návrat rozvrátil šťastnou rodinu a ženě, kterou miluje, přináší jen hanbu, snaží se, aby bylo jeho tvrzení prohlášeno za lživé. Ale je již pozdě, Madalena a Manuel složili řeholní sliby (z Manuela je nyní mnich Luís de Sousa, který se stal významným portugalským prozaikem). Jejich mladá křehká dcera Maria je rázem nemanželská, bez rodičů a počatá v hříchu. Pronese emotivní a horečnatou řeč o tom, jak společenské mravy zničily její rodinu, a pak hanbou umírá. Hra se stala portugalskou národní klasikou a některé pasáže z této hry se staly součástí portugalské lidové slovesnosti.[6][11]
  • Dona Filipa de Vilhena (1846), historické drama o portugalské šlechtičně, která se stala symbolem vlastenectví v době revolučního vládního převratu roku 1640, které vedlo k vyhlášení nezávislosti Portugalska na španělské monarchii.[12]
  • Falar a Verdade a Mentir (1846, Říct pravdu lží), komediální jednoaktovka se silnou sociální kritikou tehdejší vysoké společnosti.[13]
  • Tio Simplício (1846, Strýček Simplício), komediální jednoaktovka.[4]
  • As Profecias do Bandarra (1846, Bandarrova proroctví), komedie, která vypráví příběh ševce jménem Tomé, jenž broukáním některých rýmů spisovatele Antónia Gonçalvese de Bandarry vede ostatní k přesvědčení, že je ve skutečnosti Bandarra.[14].
  • Um Noivado no Dafundo (1848, Zasnoubení v Dafundu), komediální jednoaktovka, satira na sňatky z rozumu ve vyšší společnosti.[8]
  • A sobrinha do Marquês (1848, Markýzova neteř), komedie odehrávající se v 18. století za prvního ministra portugalského království markýze z Pombalu, ve které autor zesměšňuje chování, pokrytectví a marnivost aristokracie v době sociálních změn a nastavuje zrcadlo současnosti své doby.[15]
  • Camões do Rossio (1852, Camões z Rossia), komedie napsaná společně s Ináciemo Mariou Feijóem.[1]
  • O Conde de Novion (1854, Hrabě z Novionu), komedie, kterou pro Garrettovu nemoc dokončil Francisco Gomes de Amorim.[1]

Básně

[editovat | editovat zdroj]
  • Roubo das Sabinas (1820, Únos Sabinek), libertinská báseň.[1]
  • Hino Patriótico (1820, Vlastenecký hymnus), okamžitě zhudebněná báseň vítající liberální revoluci.[4]
  • O Retrato de Vénus e Estudos de historia litteraria (1821, Venušin portrét a literárněhistorické studie), první část díla tvoří báseň, ve které je bohyně Venuše použita jako inspirativní múza, která nutí čtenáře zamyslet se nad tím, jak umění souvisí s krásou a láskou a jak je potřebné znázornění idealizované krásy, druhá část je esejí o umění, literatuře a o literární kritice zahrnující období od klasické literatury až po autorovu současnost. Roku 1822 byl za tuto báseň obviněn z bezbožnosti a nemravnosti a obžalován ze zneužití svobody tisku. Před soudem se sám hájil a byl osvobozen.[6][16]
  • Magriço e os doze de Inglaterra (1823-1831, Paladýn aneb Dvanáct anglických rytířů), neoklasicistní epos s romantickými prvky o portugalských rytířích, kteří za vlády Jana I. bojovali a zvítězili v souboji u dvora anglického krále Richarda II., jehož cílem bylo očistit čest dvanácti uražených anglických dam. Hotový rukopis zmizel při ztroskotání lodi poblíž Porta roku 1833, ale Garret jeho část z paměti obnovil.[17][18].
  • Camões (1825), lyricko-epická poema napsaná v exilu ve Francii považovaná za vůbec první romantický text v dějinách portugalské literatury. Autor v ní líčí epizody ze života básníka Luíse de Camõese související se složením a vydáním jeho eposu Lusovci a zároveň vyjadřuje souznění s jeho smutkem plynoucím z nuceného života v cizině.[4]
  • Dona Branca ou a Conquista do Algarve (1826, Dona Branca aneb Dobytí Algarve), lyricko-epická poema inspirovaná středověkým příběhem o nešťastné lásce portugalské infantky a jeptišky, dcery krále Alfonse III., k poslednímu maurskému králi v Algarve.[4]
  • Adozinda (1828), balada vycházející z autorova studia portugalských lidových romancí, jejíž děj se zabývá incestní vášní otce k jeho dceři.[19]
  • Lírica de João Mínimo (1829, Lyrika Jana Nejmenšího), anonymně vydaná básnická sbírka shrnující autorovu básnickou tvorbu do roku 1826.[20]
  • Romanceiro (1843-1851, Lidové romance), třídílná básnická sbírka založená na oživení tradičních portugalských lidových veršových forem a témat, zejména milostných a hrdinských příběhů (první díl 1843, druhý a třetí díl 1851).[21]
  • Miragaia (1844), báseň čerpající z portugalského folklóru a zaměřující se na témata lásky, zrady, pomíjivosti slávy a složitosti lidských emocí na pozadí středověkého příběhu zasazeného do období křesťansko-maurských konfliktů za vlády krále Ramira II. v 10. století.[22]
  • Flores sem fruto (1845, Květy bez plodů), sbírka milostné lyriky.[23]
  • Folhas Caídas (1853, Spadané listí), anonymně vydaná sbírka milostné lyriky, vyznačující se erotickou atmosférou některých skladeb a také neobvyklým vyjádřením psychologického a milostného konfliktu, inspirovaná básníkovým vztahem s Rosou de Montufar.[24]
  • Fábulas (1853, Bajky), sbírka bajek.[1]

Próza

[editovat | editovat zdroj]
Cesty po mé zemi, vydání z roku 1846
  • O Arco de Sant'Ana (1845-1850, Podloubí v Anenské ulici), dvoudílný historický román (první díl 1845, druhý 1850) založený na úryvku z Kroniky vlády Dona Pedra I. (Crónica do Rei Don Pedro I.) od kronikáře Fernãa Lopese odehrávající se v 2. polovině 14. století v Portu, rozbouřeném lidovým povstáním podporovaným portugalským králem Pedrem I. a zaměřeném proti despotické církevní oligarchii ztělesněné místním biskupem a jeho přisluhovači. Garrett v knize spojil historický příběh s milostným romantickým vyprávěním a ztvárnil v ní politické a náboženské konflikty, které byly typické pro společnost jeho doby, zejména cabralistickou reakci podporovanou církví, jejímž cílem bylo rozložit liberalismus a obnovit církevní moc.[25]
  • Viagens na minha terra (1846, Cesty po mé zemi), dílo, vycházející nejprve časopisecky v Revista Universal Lisbonense, kombinuje popis autorovy skutečné cesty z Lisabonu do Santarému v roce 1843 s novelou o lásce Carlose, bojovníka za svobodu, a jeho sestřenice Joaninhy. Je považováno za nejlepší autorovu prózu a za výchozí bod moderní portugalské literatury. Vyznačuje se směsici stylů a žánrů, rozmanitostí jazykových forem (někdy klasický, někdy populární, někdy publicistický, někdy dramatický jazyk) a důrazem na živost výrazů a obrazů hluboce spjatých s krajinou a přírodou. Dílo je cenné i pro svou analýzu politické a sociální situace země a pozůstatků starého absolutistického Portugalska. Carlos jako představitel liberalismu nakonec selže, to je však z velké části selháním země, která se právě vynořila z občanské války a dělala první kroky k modernímu společenskému a politickému životu.[1][26]
  • Helena (1871), posmrtné vydání fragmentu nedokončeného autorova románu.[27]
  • Memórias de João Coradinho (1878, Paměti Janka Páleného), posmrtně vydaný nedokončený pikareskní román započatý již roku 1825. Jeho hrdinou je chudý a opuštěný ale i prohnaný a cynický mulat, který líčí barvitým jazykem svůj pohnutý život. Vyprávění nechybí silná sociální kritika a charakterové rysy hlavního hrdiny jsou dovedeny téměř do karikaturní podoby.[28]

Literární kritika, eseje, pojednání

[editovat | editovat zdroj]
  • Diário da minha viagem a Inglaterra (1823, Deník mé cesty do Anglie).[1]
  • Bosquejo da História da Poesia e da Língua Portuguesa (1826, Nástin dějin portugalské poezie a jazyka), úvod k antologii portugalské poezie Parnaso Lusitano vydané v Paříži.[29]
  • Da Educação (1829, O výchově), esej.[4]
  • Portugal na Balança da Europa (1830, Portugalsko na miskách evropských vah), politický esej.[30]
  • Discursos Parlamentares e Memórias Biográficas (1871, Parlamentní projevy a paměti), posmrtně vydaná antologie.[31]

Adaptace

[editovat | editovat zdroj]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Výtvarné umění

[editovat | editovat zdroj]
Scéna z dramatu Mnich Luís de Sousa od Miguela Ângela Lupiho

Film a televize

[editovat | editovat zdroj]
  • Der Mönch von Santarem (1924, Mnich ze Santarému), německý němý film na motivy příběhu z knihy Cesty po mé zemi, režie Lothar Mendes.
  • Frei Luís de Sousa (1950, Mnich Luís de Sousa), portugalský film, režie António Lopes Ribeiro.
  • Falar a Verdade a Mentir (1957, Říct pravdu lží), portugalský televizní film, režie Herlander Peyroteo.
  • As Profecias de Bandarra (1957, Bandarrova proroctví), portugalský televizní film, režie Álvaro Benamor.
  • O Tio Simplício (1958, Strýček Simplício), portugalský televizní film, režie Artur Ramos.
  • Frei Luís de Sousa (1959, Mnich Luís de Sousa), portugalský televizní film, režie Nuno Fradique.
  • O Alfageme de Santarém (1963, Mečíř santarémský), portugalský televizní film, režie Nuno Fradique.
  • Frei Luís de Sousa (1967, Mnich Luís de Sousa), portugalský televizní film, režie Jorge Listopad.
  • O Conde de Novion (1968, Hrabě z Novionu), portugalský televizní film, režie Félix Ferreira.
  • Um Auto de Gil Vicente (1972, Jedna hra Gila Vincenta, portugalský televizní film, režie Luís Miranda.
  • As Profecias de Bandarra (1972, Bandarrova proroctví), portugalský televizní film, režie Correia Alves.
  • Um Auto de Gil Vicente (1976, Jedna hra Gila Vincenta, portugalský televizní film, režie Ruy Ferrão.
  • Os Noivos do Dafundo (1977, Ženich a nevěsta z Dafunda), portugalský televizní film podle hry Zasnoubení v Dafundu, režie Herlander Peyroteo.
  • As Profecias de Bandarra (1978, Bandarrova proroctví), portugalský televizní film, režie Victor Manuel.
  • Dona Filipa de Vilhena (1988), portugalský televizní film, režie Jaime Campos.
  • Quem És Tu? (2001, Kdo jsi), portugalský film podle hry Mnich Luís de Sousa, režie João Botelho.
  • A nau Catrineta (2012, Loď Catrinetta), portugalský krátký film podle Garretovy básně, režie Artur Correia.
  • Frei Luís de Sousa (2014, Mnich Luís de Sousa), portugalský krátký film, režisér neuveden.
  • Estes Sítios (2018, Tato místa), portugalský krátký film podle Garretovy básně, režie João Marcelino.[36]

Česká vydání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 GRAUOVÁ, Šárka. Almeida Garret a jeho doba. In Mnich Luís de Sousa. 1. vydání. Praha: Torst 2011. S. 166-185. Lusobrazilská knihovna, svazek 8. ISBN 978-80-7215-427-2
  2. ↑ Ottův slovník naučný. 1. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1996. S.936.
  3. ↑ HODOUŠEK, Eduard, a kol. Slovník spisovatelů – Španělsko a Portugalsko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1968. 412 s. cnb000160229. S. 195–196.
  4. 1 2 3 4 5 6 7 8 HODOUŠEK, Eduard, a kol. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 653 s. ISBN 80-85983-54-0. S. 290–292.
  5. 1 2 Garrett, João Baptista da Silva Leitão de Almeida. 1911 Encyclopædia Britannica, Volume 11. Dostupné online
  6. 1 2 3 4 5 6 HAVLÍKOVÁ, Marie. Almeida Garret a jeho hra o nepřítomnosti portugalské přítomnosti. In Mnich Luís de Sousa. 1. vydání. Praha: Torst 2011. S. 128-165. Lusobrazilská knihovna, svazek 8. ISBN 978-80-7215-427-2
  7. ↑ MOURATO, Jorge. Almeida Garret. História com voz. Dostupné online
  8. 1 2 FRANCA, Luciana Luiza de. Literatura e política em O corcunda por amor e O noivado no Dafundo, de Almeida Garrett. Dissertação (Mestrado em Letras) – Instituto de Letras, Universidade do Estado do Rio de Janeiro, Rio de Janeiro, 2023.
  9. ↑ Um Auto de Gil Vicente. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  10. ↑ Alfageme de Santarém. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  11. ↑ VALOVÁ, Karolina. Mnich Luís de Sousa. iLiteratura.cz Dostupné online
  12. ↑ Dona Filipa de Vilhena. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  13. ↑ Falar a Verdade a Mentir. Internet Archive. Dostupné online
  14. ↑ GONÇALVES, Isabel Maria Dias Novais. A música teatral na Lisboa de oitocentos. Tese de Doutoramento em Ciências Musicais. Lisboa 2012. Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa. S. 237-239.
  15. ↑ A Sobrinha do Marquês. Teatro Nacional D. Maria II. Dostupné online
  16. ↑ O retrato de Venus e estudos de historia litterária by Almeida Garrett. Project Gutenberg. Dostupné online
  17. ↑ Os Doze de Inglaterra. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  18. ↑ SOUSA, Paulo Patrício Caldeira Pereira da Silveira e. Almeida Garrett. Uma Biografia Política e Parlamentar, Lisboa 2021. Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa. S. 134.
  19. ↑ Adozinda. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  20. ↑ Lírica de João Mínimo. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  21. ↑ Romanceiro. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  22. ↑ Miragaia: Romance Popular by Almeida Garrett. Project Gutenberg. Dostupné online
  23. ↑ Flores sem fruto. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  24. ↑ Folhas Caídas. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  25. ↑ HAMPL, Zdeněk. Průkopník portugalského romantismu. In Podloubí v Anenské ulici. 1. vydání. Praha: Odeon 1970. S. 7-15. cnb000127828.
  26. ↑ Viagens na minha terra. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  27. ↑ Helena: fragmento de um romance inedito. Internet Archive. Dostupné online
  28. ↑ SANTANA, Maria Helena. João Coradinho. Dicionário de Personagens da Ficção Portuguesa. Dostupné online
  29. ↑ ZILBERMAN, Regina. Vista de Cânone Literário e História da Literatura. Organon, Porto Alegre, v. 15, n. 30-31, 2012. Dostupné online
  30. ↑ Portugal na Balança da Europa. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  31. ↑ Discursos Parlamentares e Memórias Biográficas. Google Books. Dostupné online
  32. ↑ Francisco de Freitas Gazul. Portuguese Music Research & Information Centre. Dostupné online
  33. 1 2 Francisco de Sá Noronha. Portuguese Music Research & Information Centre. Dostupné online
  34. ↑ Joly Braga Santos. Portuguese Music Research & Information Centre. Dostupné online
  35. ↑ Miguel Ângelo Lupi. Picryl. Dostupné online
  36. ↑ Almeida Garrett v Internet Movie Database (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Almeida_Garrett&oldid=25599077“