Otavipithecus namibiensis
 Otavipithecus namibiensis | |
|---|---|
 Dolní čelist Otavipithecus namibiensis | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | primáti (Primates) |
| Oddělení | úzkonosí (Catarrhini) |
| Nadčeleď | hominoidi (Hominoidea) |
| Rod | Otavipithecus Conroy et al., 1992 |
| Binomické jméno | |
| Otavipithecus namibiensis Conroy et al., 1992 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Otavipithecus namibiensis je druh vyhynulých úzkonosých primátů, žijících ve středním miocénu (před 13 miliony let) na území dnešní Namibie. Jediný známý druh Otavipithecus namibiensis byl v roce 1991 zachycen na výsypce dolu Berg Aukas v pohoří Otavi Mountains. V roce 1992 byly na téže lokalitě nalezeny další části kostry a ve stejné době byl nový druh i popsán.[1] Ostatky rodu Otavipithecus jsou dosud velmi vzácné a zahrnují jen zlomek dolní čelisti se zadními zuby, část čelní kosti, silně narušenou loketní kost, první krční obratel a článek prstu přední končetiny.[2]
Otavipithecus byl spíše menším primátem, neboť jeho váha je podle velikosti stoliček odhadována na 14 – 20 kg.[3] Měl nespecializovaný chrup býložravých primátů. Jeho stoličky jsou opatřeny jen slabou vrstvu zubní skloviny, což odpovídá pojídání měkké stravy - ovoce, mladých listů, bobulí, pupenů a podobně. Tím se Otavipithecus blížil spíše proconsulidům časného miocénu než pokročilejším středně miocenním hominoidům. Ti již byli vybaveni silnější sklovinou a robustnějšími čelistmi, patrně v reakci na vysušování klimatu a větší rozšíření tužších plodů na úkor měkkého tropického ovoce.[3]
Nepatrné části postkraniální kostry rovněž nesou četné archaické znaky. Lze z nich usuzovat, že Otavipithecus se pohyboval podobně jako Proconsul po všech čtyřech končetinách ve větvích stromů.[4]
Unikátní je tento rod především tím, že se jedná o dosud nejjižněji žijícího hominioida a zároveň o jediného hominoida, vyskytujícího se jižně od rovníku.[3] Severní Namibie, kde byl nalezen, je od tradičního areálu výskytu fosilních miocenních hominoidů (Keňa, Uganda) značně vzdálená. Významně se tím rozšiřuje oblast, která byla zástupci této nadčeledi v minulosti osídlená.[2] Navíc pochází ostatky rodu Otavipithecus z období, kdy jsou doklady hominoidů v Africe velmi vzácné, zatímco v Evropě a Asii probíhá bouřlivý rozvoj.[4]
Taxonomickou a fylogenetickou pozici rodu Otavipithecus dosud nelze přesně určit kvůli nedostatku kosterních ostatků i geografické a časové izolaci. Veškeré dosavadní pokusy o přiřazení k některé z vývojových linií zatím nebyly dostatečně prokázány. Podle velké části odborníků má Otavipithecus nejblíže k rodu Afropithecus. Mnozí badatelé jej považují za jednoho z posledních zástupců čeledi Proconsulidae, který žil jako reliktní druh již vedle pokročilejších hominoidů.[4]
Jiní autoři ovšem naznačují, že Otavipithecus může mít k moderním africkým hominidům blíže než eurasijské fosilní druhy (Dryopithecus, Sivapithecus).[5] Dokonce by se mohlo jednat i o přímého předka goril, šimpanzů a lidí.[6] K zodpovězení těchto otázek však bude potřeba získat větší množství nálezů.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ CONROY, G. C., Pickford, M., Senut, B., Van Couvering, J., Mein, P. Otavipithecus namibiensis, first Miocene hominoid from southern Africa. Nature. 1992, roč. 356, s. 144–147.
- ↑ a b HARRISON, T. Dendropithecoidea, Proconsuloidea and Hominoidea. In: WERDELIN, L.; SANDERS, W. J. Cenozoic Mammals of Africa. Berkeley: University of California Press, 2010. S. 429–469.
- ↑ a b c CONROY, G. C. Reconstructing human origins. New York: W. W. Norton & company, 1997. 547 s. Dostupné online.
- ↑ a b c SINGLETON, M. The phylogenetic affinities of Otavipithecus namibiensis. Journal of Human Evolution. 2000, roč. 38, s. 537–573.
- ↑ PICKFORD, M.; MOYÀ-SOLÀ, S.; KÖHLER, M. Phylogenetic implications of the first Middle Miocene hominoid frontal bone from Otavi, Namibia. Comptes Rendus de l’Académie des Sciences. 1997, roč. 325, s. 459–466.
- ↑ CARTMILL, M.; SMITH, F. H. The Human Lineage. New Jersey: Wiley-Blackwell, 2009. 624 s. Dostupné online.