Bitva na Neretvě
| Bitva na Neretvě | |||
|---|---|---|---|
 Vizualizace německého útoku v oblasti dnešní BiH | |||
| Trvání | 20. ledna 1943 – duben 1943 | ||
| Místo | západní Bosna a jižní Hercegovina | ||
| Výsledek | partyzánské vítězství | ||
| Změny území | žádné | ||
| Strany | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Bitva na Neretvě, známá též i pod německým kódovým označením Fall Weiss, v jugoslávské historiografii též i pod názvem Čtvrtá nepřátelská ofenziva, byla bitva mezi jugoslávskými partyzány a německou armádou, podpořenou o vojenské oddíly fašistického Chorvatska, okupovaného Srbska a fašistické Itálie.
Rozsáhlá ofenziva, která probíhala v oblasti dnešní Hercegoviny od ledna do dubna 1943 měla za cíl zničení partyzánského vojska a partyzánské nemocnice. Vojska Osy, které čítalo okolo 150 000 lidí, uskutečnilo útok na mnohem méně početné a do značné míry vyčerpané řady jugoslávských partyzánů, mezi nimiž bylo mnoho raněných. Bitva skončila úspěchem partyzánů.
Průběh
Vojenská operace německé armády měla tří fáze, které měly probíhat postupně:
- Weiss 1, která se zaměřila na vyhnání partyzánské armády z oblastí Liky, Kordunu, Banije, Cazinské krajiny a Grmeče.[1] Tato ofenziva započala jako první. Boje vypukly 20. ledna 1943 a probíhaly až do 25. února.[2]
- Weiss 2, která se zaměřila na obsazení oblastí jihovýchodně od území tzv. Bihaćské republiky. Němci a chorvatští fašisté měli za cíl obsazení měst Drvar, Livno, Jajce a Ključ.
- Weiss 3, která měla probíhat ve východní Hercegovině a Černé Hoře. Za stranu nacistického Německa se do ní měly zapojit především oddíly četniků. Na začátku února 1943 však německé vedení třetí fázi plánu zrušilo.
Na území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska se nacházelo v uvedené době na 700 000 německých a italských vojáků, dále pak i ustašovců, četniků a chorvatských domobranců. Původně se očekávalo, že vojska Osy nasadí do boje 90 000 lidí a hlavní jádro útočné skupiny bude tvořit německá armáda, přesněji 7. divize SS Prinz Eugen. Vzdušnou podporu mělo zajistit 150 letadel. Partyzáni měli k dispozici 1. chorvatský korpus s 16 000 lidmi, 1. bosenský korpus s 11 500 lidmi a Hlavní operační skupinu s 14 500 lidmi. Celkem mohli na boj vyčlenit 42 000 vojáků. V případě potřeby mohla řeku Sávu na území Bosny a Hercegoviny překročit i 4. slavonská divize, nebo mohla vykonávat záškodnické akce na území východního Chorvatska s cílem dislokovat některé německé vojsko mimo hlavní bojiště.
Boje začaly dne 20. ledna a v prvních okamžicích byl postup německých, italských a chorvatských vojsk značný. Aby Tito zabránil prohře, navrhl zahájení bojových operací i na územích, kde zatím útok vojsk Osy neprobíhal. Přesun však byl složitý, neboť německý úder vyhnal řadu lidí z jejich obydlí na útěk, takže důležité komunikace byly přeplněné uprchlíky.
Poté, co skončily boje na území západní Bosny, se stáhli jugoslávští partyzáni na východ a jih Bosny. Dne 15. února 1943 obsadili partyzáni několik měst v údolí řeky Neretvy a porazily místní italskou divizi Murde.[1] (jižní Bosna byla, ač formálně součást Nezávislého státu Chorvatsko, okupována italskými vojsky a v italské operační zóně). Porážka této divize vytvořila mezeru v liniích Osy a partyzáni mohli pokračovat do údolí Neretvy. Na přelomu února a března partyzáni zahájili útok v blízkosti města Gornji Vakuf. Cílem ofenzivy bylo zabránit německým vojákům v cestě Bosnou na jih, kde by mohli posílit zesláblé italské jednotky. Boje o město trvaly dva dny.
Nejtvrdší boje vypukly na začátku března.[3]
Partyzánům se podařilo zajmout německého majora Arthura Streckera, jako prvního vysoce postaveného zástupce německé armády. Dne 4. března nařídilo partyzánské vrchní velení zničení čtyř mostů přes Neretvu, což bylo následně i vykonáno. Partyzáni následně začali budovat jeden most pontonový. V té době bylo nezbytné přesunout i 3500 raněných z partyzánské nemocnice. V kaňonu řeky Neretvy tak musel být postup partyzánů zpomalen. Ve dnech 6. až 7. března byl uskutečněn přechod řeky. Proti partyzánům bylo připraveno četnické vojsko v počtu 11-20 tisíc lidí.[4] Četnici, kteří na rozdíl od Němců nebyli vyčerpání zdlouhavým bojem, však nebyli schopni partyzány zastavit a jejich oddíly byly mezi 14. a 23. březnem tvrdě poraženy. Závěrečná část bitvy je známá také pod názvem Bitva o raněné (srbochorvatsky Bitva za ranjenike).
V kultuře
Pro jugoslávský komunistický režim představovala tato bitva jeden ze symbolů odporu země proti fašistické okupaci. V roce 1969 byl natočen historický film o událostech bitvy.
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Bitka na Neretvi na chorvatské Wikipedii a Case White na anglické Wikipedii.
- ↑ a b PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga II – NARODNOOSLOBODILAČKI RAT I REVOLUCIJA. Bělehrad: Nolit S. 246. (srbochorvatština)
- ↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga II – NARODNOOSLOBODILAČKI RAT I REVOLUCIJA. Bělehrad: Nolit S. 247. (srbochorvatština)
- ↑ PAVLOVIĆ, Stevan. Hitlerov novi antiporedak. Bělehrad: Clio, 2008. ISBN 978-86-7102-361-0. S. 169. (srbština)
- ↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga II – NARODNOOSLOBODILAČKI RAT I REVOLUCIJA. Bělehrad: Nolit S. 248. (srbochorvatština)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva na Neretvě na Wikimedia Commons
