Přeskočit na obsah

Bilär

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bilär
Pűler/Биляр
Poloha
Souřadnice54°58′26″ s. š., 50°22′38″ v. d.
Časové pásmoUTC+3
StátRuskoRusko Rusko
Bilär na mapě
Tatarstán na mapě Ruska
Bilär
Bilär
Město na mapě Tatarstánu
Správa
Vznik10. století
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bilär (turecky: Bilar; tatarsky: Биләр - Bïlär, Бүләр - Bülär; čínsky v českém přepisu Pi-li-a-er, pchin-jinem bǐlǐāěr, znaky 比里阿耳; v jiných jazycích Биляр - Biljar, Пӳлер - Pűler) bylo středověké centrum bilärského bäklegu (buljarské knížectví). Město bylo založeno hunobulharským polokočovným kmenem Buljarů. Bylo umístěno 170 kilometrů jihovýchodně od současné Kazaně na levém břehu řeky Keçe Çirmeşän (Malý Čeremšan), v biljarské oblasti - (Alexejevský rajón) v Tatarstánu. Od 11-12. století byla Biläř učiněna hlavním městem Bulharského volžsko-kamského chanátu, jako jedno ze tří, kdysi slavných a silných hlavních měst: Bulgar, Bilär a Nur-Suvar (Suwar).[1]

Vznik, prosperita a zánik

Buljaři (Bulhaři), kteří od 1. století žili v oblasi středního Itilu (Volha) byli úzce propojeni s hunobulharskými Utigury. Tato skupina Turků zde založila stát který se vyvinul do formy knížectví. Ačkoliv mnohé osady nalezené v sousední bolgarské oblasti - (Spasský rajón), byly založené v druhé polovině desátého století, založení města se datuje již na jeho začátek.[2] Přes Itil (Volha) a Dolní Čulman (Kama) v Přiuralí, přicházeli z Blízkého východu stříbro, a různé nádobí, zrcadla a mince.[3] Vědci to vysvětlují jako obchodování se severními národy.

Na přelomu 10.-11. století bylo knížectví obsazeno a pohlceno volžsko bulharským chanátem. V tomto čase se město rozšiřovalo, objevila se celá řada správních a náboženských staveb. Později, za vlády kyjevského kagana Svjatoslava (962–973) [pozn. 1], roku 965 došlo k dobytí a vyrabovaní chanátu a také knížectví Rusy ve spojenectví s Pečeněhy a hlavně s Oguzy, jejichž říše se rozkládala od dolního Povolží po střední tok Sır-darje, a byla na vrcholu moci.[4] V této souvislosti se obchodní stezka stala nebezpečnou. Tím se snížila hodnota Itilu, jako hlavní dopravní stezky mezi severem a jihem. Jak předpokládají vědci, hlavní město bylo přestěhováno do více klidnější země v Biläru.[5][6]

Roku 1061, za vlády chána Azgara → (مسعودﺋﻳﺒنسريع), se knížectví stalo jedním z emirátu (11. až 13. století) Bulharského volžsko-kamského chanátu.[2] Po Bulgaru byla Bilär druhým největším městem, ve své době větším nežli Paříž či Kyjev. Ruské kroniky ji uvádějí jako „Velké město“ (Великий город). Vědci odhadují, že jeho populace byla vyšší než 100 000.[7] Nezastavěný, velký a rovný prostor měl plochu 8 km², což v tom období bylo moc hodně. Město bylo jedním z hlavních obchodních center na středním Itilu (Volha) dvanáctého a třináctého století. S Velkou Bolgaří, případně i Suaří (Nur-Suvar, Suwar) sloužily jako hlavní města Bulharského volžsko-kamského chanátu. Avšak, tento status města měl krátkého trvání, jen do 12.-13. století.

Poté, pod tlakem vládců Kyjevské Rusy, úzkostlivě bránící své východní hranice, následovali další údery. Počínaje Vsevolodem I. (1030–1093) a konče Vsevolodem III. (1176–1212) ze Vladimirsko-suzdalského knížectví (1157–1331), následovalo další, několika násobné plenění a rabování města. Avšak největší a poslední úder přišel roku 1236. Bilär, jako i Velká Bolgar, byly zničeny nájezdy tataro-mongolů. Bulharský chanát byl začleněn do Ulusu Džuči (Zlatá horda, 1236–1438) s následnou turko-mongolskou nadvládou.

Město bylo později přestavěno, ale nikdy se mu nepodařilo získat bývalé slávy, velkosti ani moci. Z většiny budov Biläře zůstaly jen základy, takže přitahuje menší pozornost než Velká Bolgar.

Vesnice Biljarsk

Současná vesnice Biljarsk byla založena roku 1654 jako hraniční pevnost. V období 1930–1963 byla administrativním centrem biljarského rajónu. Roku 2000 zde bylo načítáno na 2 270 obyvatel. Leží 50 km jižně od Alexejevskoje a jejím středem protéká říčka Biljarka. Na jižním okraji Biljarska se nachází osada Bilär (místo, kde ve středověku stálo město), která vznikla v 10. století. Bilär, jako historická a archeologická památka, začala přitahovat pozornost ve 18. století.

Archeologický výzkum Biläru

Archeologická historie lidstva zahrnuje několik období, mimo jiné i Středověk. Sbírka „Biljarského státního historicko-archeologického a přírodního muzea“ odráží historii a archeologii Volžské a Kamžské oblasti (Středo-volžská a Uralská oblast). První plán osídlení (Bilär) a jeho popis byl sestaven Pjotrem Ivanovičem Ryčkovem. První vědecké vykopávky, roku 1915–1916, začal Pavel Akimovič Ponomarjov a Michail Georgievič Chudjakov, ale nebyli ukončené. Další pokus byl proveden pouze roku 1928 Alexejem Stepanovičem Baškirovem. Stacionární studie začaly teprve roku 1967, pod vedením Alfreda Hasanoviča Chalikova, pak Huzina Fajaza Šaripoviča a dalších. Po Bulgaru se jedná o druhý co do významu starobylý architektonický areál Tatarstánu. Je součástí „Biljarského státního historicko-archeologického a přírodního muzea“.[8] Muzeum zahrňuje:
1. Bilär (Biljarská osada 10. - 1236), do kterého náleží: areál mešity - Budova katedrální mešity se skládá ze dvou stavebních materiálů - dřeva a kamene. Má obdélníkový tvar (44,5-48 × 30-32 m.) a byl rozšířen vstup na severovýchod. Mihráb je orientovaný na jihozápad, směrem k Mekce [pozn. 2]. Dům feudálů - Ke areálu mešity se též vztahuje stavba, odhalená výkopy roku 1971–1973, nazývána „Dům feudálů“. Nachází se v centru osídlení, v rámci „citadely“. Karavansaraj - Ruiny karavansaraje se nachází mimo vnitřní město Bilär, za jeho jižním cípem u východní brány. Byly nalezeny zbytky zdiva a základ cihlové budovy, vodní nádrž a nádvoří zpevněné cihlami, část palisádového opevnění, pozdější šachta a příkop obklopující budovu. Lázně - Pozůstatky cihlového domu se nachází v severní části citadely, 180-200 m. severně od areálu mešity. Budova má podlahové vytápění, byla postavena z cihel (26 x 26 x 4,5-5,5 cm), měla podkvadrantní formu (10,4 x 11,6 m.) a byla orientovaná na světové strany. Vodní nádrž číslo 1 - Vodní nádrž anebo studna se nachází mezi areálem mešity a Domem feudálů. Roku 1973–1974 byla restaurována a vystavená konzervaci [pozn. 3].
2. svatostánek „Svatého klíče“ (Chudžalar tau → Poutnické hory 9. - 10. století), do kterého náleží: Svatý pramen - V blízkosti vesnice byl objeven architektonický areál - „Svatý klíč“. V areálu, na hoře zvané Chudžalar tau → Poutnické hory, se nachází Svatý pramen. Ctí ho jak muslimové tak i křesťané, a proto i legendy o jeho vzniku jsou k dispozici dvě.[9][10]
3. Balynguz (Gorkinský hřbitov z 30-40 let 14. století), který podle legend a historických dat existoval od 13.-16. století a to nejen v období zlaté hordy (1236–1438) ale také v době kazaňského chanátu (1438–1552). Nachází se v blízkosti svatyně „Svatého klíče“ Chudžalar tau → (Poutnické hory). Uctívají se zde svatí a je poutnickým místem pro všechny - tatary, rusy, čuvaše, marijce.
4. křesťanský hřbitov vynikajícího chemika A. M. Butlerova,
5. Historicko-archeologické muzeum vesnice Biljarsk,
6. Dům-muzeum akademika Aleksandra Erminingeldoviča Arbuzova,
7. jiné archeologické lokality z různých období, např.: „Boľše-Tiganské pohřební návrší“, (opuštěné autentické protomaďarské kmeny, kočující mezi Volhou a Bílou horou, uvnitř legendární „Magny Ungarie“ → „Velké Maďarsko“), stejně jako přírodní krajiny - louky a lesní plochy na řece Keçe Çirmeşän (Malý Čeremšan) a jejích přítocích.[8][11][12]

Významné osobnosti vesnice

6 km na severozápad od vesnice Biljarsk se nachází vesnice Abruzov-Baran. Je rodištěm ruského chemika Alexandra Arbuzova.

Poznámky

  1. ↑ Jako kagani se titulovala, pod vlivem sousedních Chazarů, také kyjevská knížata, a to až do poloviny 11. století
  2. ↑ Mihráb je výklenek ve středu stěny mešity, orientovaný ve směru kibly (směrem k Mekce) resp. ke Ka'bě. Slouží k určení směru modlitby a je připomínkou přítomnosti Proroka.
  3. ↑ Studna v podobě úzké a hluboké jámy (něco jako polní krecht, avšak vykopaný ke zdrojům podzemních vodních vrstev) opevněné rámem, sloužící k získání vody.

Reference

  1. ↑ Archeologičeskoe gorodišče (Археологическое городище) [Ve: Dostoprimečateľnosti Rossii: Biljar - (B: Достопримечательности России: Биляр)]. Travel.ru [online]. 2014 [cit. 2014-12-27]. Dostupné online. (rusky) 
  2. ↑ a b SEDOV, Valentin Vasiljevič. Issledovanija Velikogo goroda - Biljarskoe gorodišče (Исследования великого города - Билярское городище). Moskva: Akademija Nauk SSSR. Kazanskij filial. Institut jazyka, literatury i istorii im. G. Ibragimova (Kazaň). - (Академия Наук СССР. Казанский Филиал. Институт языка, литературы и истории им. Г. Ибрагимова (Казань).), 1976. 261 s. Dostupné online. (rusky) 
  3. ↑ Publikacii: podborka statej, posvjaščennych drevnim Bulgaram [ V: Bolgarskij Gosudarstvennyj istoriko-architekturnyj muzej-zapovednik, Část: MUCHAMETŠIN, CSc. Džamiľ - Zemlja našich predkov]. [s.l.]: Ministerstvo kultury Respubliki Tatarstan (rusky) 
  4. ↑ FRANKLIN, Simon; SHEPARD, Jonathan. The Emergence of Rus: 750-1200 (Longman History of Russia), 1. vydání. Londýn: Routledge, 1996. Dostupné online. ISBN 058249091X, ISBN 978-0582490918. S. 450. (anglicky) 
  5. ↑ HARIN, Jevgenij Anatoľevič. Rus inkognito: Rusy, Buljary i Vjatyči. Glava.8. Džagfar Tarihi, Goty a Gunny [V: RT.KORR, 8. Džagfar Tarihi, Goty a Gunny]. Slobodskoj na Vjatke: [s.n.] (rusky) 
  6. ↑ HARIN, Jevgenij Anatoľevič. 2 časť.Rusy, Bulgary i Vjatiči [V: Literaturno-istoričeskij aľmanach Skajgrad]. Slobodskoj na Vjatke: [s.n.] (rusky) 
  7. ↑ CHALIKOV, Prof. Alfred Hasanovič. Tatarskij narod i ego predki Ve: Suvary. Kazaň: Tatarskoe knižnoe izdavateľstvo, 1989. 222 s. Dostupné online. ISBN 5-298-00248-X. S. 93. (rusky) 
  8. ↑ a b VALIULINA, Doc. PhDr. Svetlana Igorevna; FROLOV, Alexander Grigorevič. Biljarskij muzej - zapovednik (Билярский музей-заповедник) [Ve: Archeologija Srednego Povolžja (Археология Среднего Поволжья)]. Kazaň: Kazanskij federaľnyj universitet, 1995. (rusky) 
  9. ↑ Bilyar (Биляр) [Ve: Biljar/Rossija - (B: Биляр/Россия)]. Страны Мира [online]. 2014 [cit. 2014-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-31. (rusky) 
  10. ↑ Bilyar (Биляр) [Ve: CDS-KAZAN, Vsjo о Kazani - (B: CDS-KAZAN Всё о Казани)]. CDS-KAZAN Всё о Казани [online]. 2014 [cit. 2014-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-02. (rusky) 
  11. ↑ NESTERENKO, I. М. Biljarskij Gosudarstvennyj istoriko-archeologičeskij i prirodnyj muzej - zapovednik 422920 (Билярский Государственный историко-археологический и природный музей-заповедник 422920) [Ve: Archeologija Srednego Povolžja (Археология Среднего Поволжья)]. Kazaň: Kazanskij federaľnyj universitet, 1995. (rusky) 
  12. ↑ ARCHAEOLOGICAL MUSEUM OF KAZAN STATE UNIVERSITY. Kazaň: Russian Cultural Heritage Network, 1996. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bilär&oldid=20241544“